POSMĚCH.

POSMĚCH. RICHARDU STEETTIMU.
Vy ptal jste se mne, pane milý, zda vážné verše píši též, v mých básních prý smích rozpustilý jen slyšet je a sladká lež – ach ovšem! Chci-li získat lásky, vždy komedii nutno hrát a z rozpustilých rýmů chásky si každý vybere, co rád. Jeť vážná pravda nudnou paní, kdo rád si na ni vzpomíná? Radš volím něco pro zasmání – jeť posměch zbraň tak laciná. Ach mou to věru není vinou, že každý to si vybírá, kde směšné jemu věci kynou a vážné jádro zapírá. [106] Ó vážnosti je tolik v světěsvětě, a každý přec rád směje se i šťasten je, kdo v každé větě cos pro zasmání přinese – a prodejná má píseň vždycky tím přízeň hledat začíná, co nejraděj duch vidí lidský, jeť posměch zbraň tak laciná. Ó posměch! Jen se smějte všemu dřív, než kdo vysměje se vám, ten štít nastavte každičkému – já velmi rád to dělávám, mám tiché z toho potěšení, když vesele mi tleská lid, že umím mu své rozhorlení ve směšné formě předložit – ať závist, smutek nebo touha v mé duši křídla rozpíná, hra slov mne takto pomstí pouhá, jeť posměch zbraň tak laciná. Ó kdo by neměl radost vřelou, když pošklebek boj ovládne a v bližního či v massu celou své hroty zatkne úkladné a čím je poraněných více, tím líp, víc snesou mozky jich 107 vždy šlechetně se radujíce i z poranění sokových – ó všemu dnes se smáti nutno, ať jakákoli příčina – jeť v světě takto vůbec smutno a posměch zbraň je laciná. A kdo je trochu dobrým ještě, ten brzo smát se naučí – ó věřte, inkvisice kleště že bolestně tak nemučí, jak posměch – ten se těžko snášísnáší, a proto těžko dobrým býtbýt, neb posměch samu lásku plaší, jak o ní slyší chtivý lid. Kdo o hlavu tu větší stojí? A chátra pěstě zatíná a kameny si sbírá k boji – a posměch zbraň je laciná. Znáť každý příliš nitro vlastní a víra v dobro shasla již, dnes chudí duchem jen jsou šťastni, jim posměch získal blaha říš. Co člověk nemá ve své duši, v to u jiného nevěří, a proto plnou silou buší v své bližní a jim láteří, 108 on Pomluvu a Podezření v své ostré důtky připíná, to bezpečným však vždycky není a posměch zbraň je laciná. Nuž udolejte touto zbraní vše, co se kde vám nelíbí, ta bezpečně a jistě raní – a co je v světě bez chyby? Ha! dobročinnost, zbožnost, láska i umění i sláva, cnost, to šalebná je všecko maska, lží cit je, vlast i povinnost, nuž rychle, bratří, rychle na ně, již udeřila hodina, na lži ty chystejte své zbraně – a posměch zbraň je laciná. * * * A já, jak vidno, sloužím lidem a tančím jim vždy do noty, jich barvy nosím s blahým klidem a klidím žeň své ochoty, v jich lásky stálé chodím plášti – sic někdy ovšem zabolí mne onen smích, to věčné záští, 109 jímž stihám v světě cokoli – však když to nejvíc v srdci straší a zmáhat mne to začíná, ten starý recept bol mi plaší – jeť posměch zbraň tak laciná. 110