NUDA

NUDA NUDA
Nuda, stará přítelkyně, často klepá na mé dveře, často vchází do mé síně s večerem i v ranním šeře, do ucha mi šeptá vždycky: „Hochu, žiješ idylicky, den ti míjí jako den, stále žiješ na témž místě, život tvůj je beze změn, ale v nitru, vím to jistě, bouří ti to jinou touhou, tam ti hárá vášeň divá, ty se kryješ maskou pouhou, o jiném tvá duše snívá, často prchá v jiný svět – krotkým jsi jen na pohled.“ [69] Je to pravda. Nač se nudit, sám si otravovat mládí, vím, mne lidé mají rádirádi, smích-li u nich umím zbudit, když je hezky pobavím, zatajím-li svoje stesky, komedii hraji hezky, pak jsem jimi trpěn – vím. A já umím dobře vskutku hráti směšnou komedii, moje činy často skryjí před mnou samým hloubku smutků, bavím sebe bavě jiné, žiji lidem k radosti a můj život takto plyne v známé lůno věčnosti. RánoRáno, než-li vyjdu z domudomu, pósy dobře nastuduji. Nejprve jsem úředníkem: tomu klaním se a tomu, vážně chodbou vykračuji, ochotným jsem služebníkem chefovi – a pánem vlídným podřízencům. S duchem klidným točím starým kolovrátkem, svojí prací úřední, a po namáhání krátkém změní vše čas polední. 70 Nová maska: s druhy svými vesel k jídlu zasedám, staré udávám tu šprýmy, anekdoty povídám, všemu možnému se směji, paňáca jsem rozpustilý při obědě, večeři – ale někdy pod mumrejí že to také smutkem kvílí – tomu nikdo nevěří. Nuže – nač si stěžovati, když mne nikdo slyšet nechce a když přízeň získám lehcelehce, jak se maska na tvář vrátí a když upřímný můj cit nikdo nemůž pochopit? Nuž dál hraji komediikomedii, jak je v kterou chvíli vhod, ať si s pány pivo piji nebo tančím o závod, clownem jsem i úředníkem, dámám dvorným společníkem, tvář svou halím v lživém smutku, kuplet zpívám prastarý, někdy trochu blázním vskutku, vládnout nechám rozmary, hraji sobě, jiným hraji, někdy dokonce i v taji 71 slečnu Musu podvádím – jaká řeč s ní? Tato dáma přece nevěstka je známá, mnohé daří vděkem svým, na sta lidem lže svou lásku, kteří o ní horují – proto také beru maskumasku, když s ní někdy laškuji. Ale někdy omrzí mne nezničitelný ten zvyk, želím, že za neupřímné slovo sklízím všude dík, upřímnost že víry nemá; unaven jdu ulicemi, hnusí se mi orgie má, odporným svět celý je mi, lhostejný mi zájmy lidí, duše moje náhle vidí všecku bídu strašné hry té, v úzkostech bych vzkřikl rád: „Bože můj, což nevidíte, že tak bídně hynu mlád, a že onen vzdorný smích, jímž se směji čemukoli, nejvíc moje srdce bolí, nejvíc pálí v prsou mých?! 72 A pak rád bych žebral kdesikdesi, k spasení nechť vybeře si kdos mou duši ubohou, moje srdce utýrané naposledy láskou vzplanevzplane, zmírajíc mu u nohou....nohou... Domů jdu a masky lživé zahazuji do všech koutů, ale brzo zase jsou tu na mé tváři jako dříve – sama sebe klamu častočasto, když si spřádám plánů na sto, o budoucnu sny si bájím, kdy se vzchopím k něčemu... Sedím, kouřím – pak se najím a jsem líný ke všemu. 73