Nuda, stará přítelkyně,
často klepá na mé dveře,
často vchází do mé síně
s večerem i v ranním šeře,
do ucha mi šeptá vždycky:
„Hochu, žiješ idylicky,
den ti míjí jako den,
stále žiješ na témž místě,
život tvůj je beze změn,
ale v nitru, vím to jistě,
bouří ti to jinou touhou,
tam ti hárá vášeň divá,
ty se kryješ maskou pouhou,
o jiném tvá duše snívá,
často prchá v jiný svět –
krotkým jsi jen na pohled.“
Je to pravda. Nač se nudit,
sám si otravovat mládí,
vím, mne lidé mají rádi,
smích-li u nich umím zbudit,
když je hezky pobavím,
zatajím-li svoje stesky,
komedii hraji hezky,
pak jsem jimi trpěn – vím.
A já umím dobře vskutku
hráti směšnou komedii,
moje činy často skryjí
před mnou samým hloubku smutků,
bavím sebe bavě jiné,
žiji lidem k radosti
a můj život takto plyne
v známé lůno věčnosti.
Ráno, než-li vyjdu z domu,
pósy dobře nastuduji.
Nejprve jsem úředníkem:
tomu klaním se a tomu,
vážně chodbou vykračuji,
ochotným jsem služebníkem
chefovi – a pánem vlídným
podřízencům. S duchem klidným
točím starým kolovrátkem,
svojí prací úřední,
a po namáhání krátkém
změní vše čas polední.
Nová maska: s druhy svými
vesel k jídlu zasedám,
staré udávám tu šprýmy,
anekdoty povídám,
všemu možnému se směji,
paňáca jsem rozpustilý
při obědě, večeři –
ale někdy pod mumrejí
že to také smutkem kvílí –
tomu nikdo nevěří.
Nuže – nač si stěžovati,
když mne nikdo slyšet nechce
a když přízeň získám lehce,
jak se maska na tvář vrátí
a když upřímný můj cit
nikdo nemůž pochopit?
Nuž dál hraji komedii,
jak je v kterou chvíli vhod,
ať si s pány pivo piji
nebo tančím o závod,
clownem jsem i úředníkem,
dámám dvorným společníkem,
tvář svou halím v lživém smutku,
kuplet zpívám prastarý,
někdy trochu blázním vskutku,
vládnout nechám rozmary,
hraji sobě, jiným hraji,
někdy dokonce i v taji
slečnu Musu podvádím –
jaká řeč s ní? Tato dáma
přece nevěstka je známá,
mnohé daří vděkem svým,
na sta lidem lže svou lásku,
kteří o ní horují –
proto také beru masku,
když s ní někdy laškuji.
Ale někdy omrzí mne
nezničitelný ten zvyk,
želím, že za neupřímné
slovo sklízím všude dík,
upřímnost že víry nemá;
unaven jdu ulicemi,
hnusí se mi orgie má,
odporným svět celý je mi,
lhostejný mi zájmy lidí,
duše moje náhle vidí
všecku bídu strašné hry té,
v úzkostech bych vzkřikl rád:
„Bože můj, což nevidíte,
že tak bídně hynu mlád,
a že onen vzdorný smích,
jímž se směji čemukoli,
nejvíc moje srdce bolí,
nejvíc pálí v prsou mých?!
A pak rád bych žebral kdesi,
k spasení nechť vybeře si
kdos mou duši ubohou,
moje srdce utýrané
naposledy láskou vzplane,
zmírajíc mu u nohou...
Domů jdu a masky lživé
zahazuji do všech koutů,
ale brzo zase jsou tu
na mé tváři jako dříve –
sama sebe klamu často,
když si spřádám plánů na sto,
o budoucnu sny si bájím,
kdy se vzchopím k něčemu...
Sedím, kouřím – pak se najím
a jsem líný ke všemu.