Valčíku sladký, pomalý,
nyvý až k zapotácení –
tak choře mdlý, tak zlý, tak zlý,
tak závratný z divného snění...
U večer pozdní, kdy sny jdou
hlavou tak těžkou, opilou –
ty zajmeš, a houpáš, a kolébáš,
sem a tam, sem a tam, sem a tam,
až churavou ji uděláš,
dudy dam, dudy dam, dudy dam,
duši mou,
duši mdlou...
Oh, přicházíš odkuds z daleka,
ze země Krásného Snění,
odnášíš srdce v cizí kraj,
jenž z krajů pozemských není,
kde stesk se cítí k pláči tak,
tak choře láska šálí,
slib stejně jako výčitka
tak mocně v srdci pálí –
pro ručku chce se zaplakat,
pro každý pohled skonat,
v závratných samých úsměvech
jen stonat a jen stonat...
Kde objetí tak malátná,
polibky nekonečné,
v pohledech samá láska jen –
takové stonání věčné...
Jak se mi stýská, bože můj,
až stkáti chtěl bych, stkáti –
a věčně jenom hladit, snít,
tak celičký se vzdáti –
co melodie, níž a výš,
s tou tklivou variací,
svíjí se v pláči, dudy dou –
vždy bolněji se vrací – –
a malátná a mámivá,
tak rozmazleně zlá a mdlá,
v tom neustálém štkání
se vrací bez přestání...
Valčíku, nemuč – ne, muč víc
kolébavými rytmy –
víc stesků zlých a podivných,
víc ještě ať se setmí –
víc ještě voní raménko,
hlavička níž se skloní –
a hudba ať je ještě víc
bolná a monotonní –
delší těch unylých očí stesk,
ten stisk, to zachvění dlaní –
na prsou prsa, horký dech,
v tom věčném kolébání – –
Jak se mi stýská, bože můj, bože můj – –
Tak chtěl bych nést se dáti,
v zem vysněnou, v zem vysněnou,
tam spáti jen a spáti...
Leč s hudbou tou, jež níž a výš,
vždy v stejné variaci,
jak v nemožnou by prahla říš,
se stále kolem vrací –
má duše krouží v touze jen,
sem a tam, dudy dam,
tam a sem –
hned k neznámým kam’s výšinám
vždy výš a výš, a výš a výš,
až se kdes v blahu ztrácí –
a zase nazpět v touhy klam,
vždy níž a níž,
vždy v těžší tíž,
v lkající resignaci...
Jak se mi stýská, bože můj,
bože můj, bože můj...
Valčíku, rabe Erotův,
ty srdce čaroději –
proč děláš vášeň nemocí
a lásku beznadějí?
Proč dáváš o snech Věčna snít,
jež nemůže zem dáti?
Proč ženeš svou moc Démona
tak příliš do závrati?
Valčíku, bože ukrutný,
ty srdce čaroději,
ty, při němž srdce zemdlená
zrádcují nejraději:
Proč připomínáš tolik rád,
co mohl život dáti –
proč dáváš o všem tolik snít,
co se už nenavrátí?
U večer pozdní, v chvíli zlou,
přicházíš s tísní záludnou –
houpáš a kolébáš sem a tam
duši už k všemu znavenou –
a tak ji, básník snící klam,
zaplétáš v kličku osudnou
svým věčně stejným dudy dam,
dudy dam, dudy dam,
dudy dou...
Valčíku, oh, ty valčíku,
Démone vítězící!
Duši jsi vzal mi, obloudil,
duši mou příliš snící –
Teď v hudbě zlého toužení
zajata v marném štkání,
musí se v stálém kroužení,
v tvých rytmů sladkém soužení
vraceti bez ustání...