MÁ TAŤÁNA.

Bohdan Kaminský

Ne dívčích postav krásný soulad mne v pouliční vábí šum; jen po zvyku se musím toulat jak mrtvý, jenž svým vyrván snům, a který, jak se v básních praví, kdys neviděný jde v náš svět a vzpomínkou se truchlou baví, když sám a sám můž’ procházet se v místech, jež mu byla draha a která rád měl za živa, a kde mu bolně k srdci sahá na dávno zašlé chvíle blaha vzpomínka jedna blaživá... A já tu chodím jako zpilý už kolik let, už kolik let, mně vzpomínky tu jenom zbyly a v psaních mnohý uschlý květ... Já vím, to všední... Ona vdá se a úsměv hrá jí na tváři, když v bílém šatě, v plné kráse jde s jiným jednou k oltáři. A duše má přec mukou rvána už kolik let, už kolik let – já blázen věřím, jednou z rána s mým štěstím že se vrátí zpět. A já ji potkal. Šla mi vstříc a usmála se. Ona zda to? Ne, nebyla to ona víc, ne to, co srdci bylo svato, ne to, zač mladost celou ztratil jsem v toužení a marném trudu, ne paprsk, jenž kdys dny mé zlatil a po němž věčně toužit budu... A přec to ona, jiná ale. A podivno, já nevzrušený jsem ucítil stisk ručky malé a vedle této krásné ženy jak lhostejný jsem klidně šel, já po letech jsem sotva chápal, proč tehda v srdci onen zápal, proč všechna lítost, všechen žel... „Ta jistě o vás básně skládá.“ „Kdo?“ „Ta, jež kolem přešla teď.“ „Vy vždy jste byla vtipnou ráda,“ já drsně dal jí v odpověď. „Vždyť usmála se. Vy ji znáte?“ „Ne. Co mi po ní.“ „Mlčte jen, když lásku v srdci rozháráte, vám stačí to a spokojen zas jdete dál...“ „Jsem z vaší školy. Leč klamete se. Nechci být jak vy...“ „Já?“ „Tedy kterákoli. A potom – nuž, je pozdě na to. V mém srdci, madame, je už klid a štěstí jiných příliš svato, než...“ „Vím, co třeba říci chcete, však slyšte...“ „O čem?“ „Hleďte – na mne snad s hořkostí jen vzpomenete, leč vaše mínění jest klamné. Já k jinému jsem spěla cíli, leč jinak jednat nemohla jsem.“ „Já neříkám...“ Po krátké chvíli změněným, tichým řekla hlasem: „Já nejsem šťastna...“ A zrak její kams do dáli se pevně vbod’. „Proč?“ Náhle líto bylo mně jí... „Snad brzo zadám o rozvod.“ „To není možná!“ děl jsem náhle, jak v ustrnutí hledě na ni. Tak strašlivým tím slovem, paní, se pobouřilo nitro spráhlé a zdálo se mi, dávný cit že probouzí se lásky k vám, že před něčím vás uchránit, že před něčím vás skrýti mám a že mám s vámi prchnout smělý kams daleko, až na kraj světa, jak, víte snad, jsme jednou chtěli v těch dobách, po nichž navždy veta. Leč nebyla to láska už, co ve mně vzbuzeno tím slovem... Já poznal to, když její muž k nám zvolna kráčel, s menčikovem už vyšlým z mody, s velkou hlavou a chůzí divně kolébavou a s rudou tváří, která v ráz ti jevila, že její pán, kypící zdravím, není z nás, jimž k dychání je vykázán těch Pražských ulic těžký vzduch. Už zočil nás a „Pozdrav Bůh!“ děl, hřmotně ruku svíraje mi. (Ač divně zní to, byl mi sokem a mužem té, jíž mezi všemi jsem rád měl před půltřetím rokem a již mi vzal – a přece vždycky když sešli jsme se, chvíle té mně býval téměř sympatický ten obr s duší dítěte.) „Hle, co jsem koupil,“ řek’ své ženě a při tom stranou zaraženě pohleděl na mne, jestli vím, že není vše, jak být by mělo, že nedlouhým jich manželstvím už křídlo sporů zašumělo. Dal ženě knihu vazby pěkné a čekal, co jí ona řekne. Jen usmála se sotva znale a byla chladně zdvořilá, však zdvořilost ta neskonale, jak postřeh’ jsem, jej mořila a nejvíc to, že po dvakráte jí marně nabízel své rámě. A ke mně řekl: „Jak se máte?“ Však zapomněl si deštník v krámě a vrátil se. A ona děla: „Až jednou, víte, řeknu vám víc, nežli dnes bych říci směla. Já, věřte, někdy myslívám, že zblázním se... Však zasloužený je ten můj osud neblahý. Ten život, věřte, nemá ceny... Za měsíc přijdu do Prahy,“ najednou děla, „nuž a potom si promluvíme více o tom.“ (My časem sobě k svátku psali a v Praze někdy scházívali se náhodou, leč ví to Bůh, ne jinak, než jak s druhem druh a dobří, ale chladní známí, i její muž když nebyl s námi.) On vyšel nyní, deštník nes’ a šli jsme dál. Však jako děti že škádlili se spolu dnes, já uznal, zbytečným že třetí, – a bylo mně se poroučeti. Hle, to je život – myslil jsem. Vše podle šablony tu jedné, – románů řady nepřehledné tak skončí fádním rozvodem. V tom románě, jenž odehrává se tady, já hrál také jednou, já úlohu hrál trpnou, bědnou, těch, z nichžto každý podál stává jak v těžká pouta, žalem spjat – a jako žhoucí, těžká láva naň vše se řítí odevšad, že životu už „s Bohem“ dává a šílen myslí, hořem zpilý, ten nejstrašnější ze všech dní, ze všech těch hrozných dnů, jež byly, že onen je už poslední... Leč přijde den a druhý, třetí a přejde rok a čtvrtý, pátý a ty, třeba list bouří svátý, dál jiné můžeš náviděti i v záští mít – a žiješ dál, bys viděl, nejen tobě, hochu, leč každému jak život trochu ta mladá křídla ustřihal, až člověk to, co měl kdy rád a vše mu obětoval kdysi, dne jediného zprotiví si, až vystřízliví jedenkrát – a podle šablony té známé jak vy, ó krásná paní mladá, za rozvod jednou klidně zadá... Hle, jak si křídla ustřiháme... Já nebyl věru v oné z nálad, kdy tušíš slunce lásky sálat na šťastných dnů svých jarním nebi; já lásky neměl zapotřebí a nevěřil jí u ženy ni té, ni té; mně byly všecky jak úsměv jejich pokrytecký i fráse, jež jsou dluženy z přežilých knih... Já chtěl bych být sám – když na stole jsem našel kdys podivný lístek. Vzpomínám a hádám... Sem tam pravopis byl ubohý, jak časem bývá v korespondenci našich dam, a obsah jeho – – co mi zbývá: jen veršem sloh ten předkládám. „Jak Oněginu Taťána dnes píšu vám... Jak ona chvěji se od večera do rána neklidem, studem, beznadějí, jak její můj se chvěje ret tak šíleným a sladkým přáním – a vy jak on snad s pohrdáním mi vrátíte ten lístek zpět... A proto ruka ještě váhá a proto srdce svírá se mi, že na té širé, pusté zemi dál povede nás různá dráha a že, co dívčí srdce chová neznámé jedné snů a tuch, co vlít se snaží v prostá slova, tím hrdá mysl básníkova žel, neozve se echem vlídným a neznámá ta světem bídným dál půjde sama, chce-li Bůh. Hle, co to píši... A já chtěla vám upřímně a skromně říci, vám jedinému slova vřelá, o kterých stokrát přemýšlela jsem v hloubi duše strádající... Já chtěla říc’ vám, je-li hoře, jež hněte vás, vám čelo stíní a vráskami vám skráně oře, že chci vám býti přítelkyní, jež teskniti vám více nedá. Já chtěla říc’ vám, je-li bolu, jenž místa v srdci vašem hledá, že ponesu jej ráda spolu. Já chtěla říc’ vám, je-li žele z dob zašlých, jenž vám hlavu sklání, svou modlitbou pro žití celé že chci jej změnit v požehnání. Já chtěla říc’ vám, je-li štěstí, že všechno snesu k vaší hlavě, ví Bůh... A vy snad mojí zvěsti se vysmějete pohrdavě a dál budeme sobě cizí – a vy snad hrdě řeknete, že muži láska nenabízí se hloupým psaním děvčete... Leč řekněte mi, co mám dělat? Že psala jsem vám, je to hřích? Já nevím, v hlavě mé je nelad, leč myšlének tam není zlých – a tak, co s bázní jsem vám psala, zmatena studem, čtete teď... Mne náhle divná úzkost jala, co řeknete mi v odpověď. Má duše hořem servána... Zda sejdeme se spíš či minem? Snad nebudete Oněginem, že psala jsem jak Taťána...“ A potom růže, druhý list a třetí zas – ah, nudno číst! (Co píši tady, bozi vědí, bych jinak neřek’ u zpovědi, a kde a jsem-li vinen čím, zač jiný trpět musil v taji, své viny žádné nesmlčím a upřímně se za vše kaji.) Mně lichotilo první psaní, že kdos by přece měl mne rád – leč pozděj’ nevěřil jsem ani, že v žití ještě jedenkrát bych kohos našel na zemi, kdo celou duší se mi oddá a k cestě žitím ruku podá a miluje – a nelže mi. Já mnil, že vše je pouhou frásí, co mluvilo z těch psaní všech, já mnil, že pravá láska vchází do srdcí jenom v románech... Já starou ránu v srdci měl, a, třeba život jinak nutí, na dávné, hrozné procitnutí jsem zapomenout neuměl. A já si v duchu kreslil hlavy, jichž někdy jsem si blíže všim’, jež víc než jiné zajímavy snad profilem, snad okem svým, snad výrazem a svými rysy mne chvíli poutávaly kdysi – leč nebylo z těch známých žádné, jíž řekl bych: „Jsem navždy tvůj, tvé srdce mým nechť navždy vládne, jak žena po mém boku stůj!“ I pro mne Amor, sladký šibal, dost krásných růží nechal růst, i já jsem vášní zpitý líbal dost krásných žen, dost krásných úst – leč jako u nich, tak i u mne lží byl jen chvilkový ten cit a zas do samoty své dumné já spěchal rád se uchýlit; a nebylo na širé zemi, zač v nadšení bych život dal. Já hořkost v duši maje, všemi a sebou nejvíc pohrdal. Mně nuda ze všeho jen zela a každý krok můj provázela. A nyní, po tom dlouhém čase, po řadě ztracených těch let neznámá jedna hlásila se o zbylý mého srdce vznět... Já nevěděl, kdo ona byla. Já jeden znal jsem dívčí zjev, jenž usmál se, mne zahleděv – leč nijak víc mě nevábila ta blondýna, jež zlaté vlasy si splétala ve dlouhé copy, leč běda, barvila je asi a dopoledne na Příkopy chodila s matkou v neděli, kde vlídně děkovala pánům, již často za ní hleděli, než na mši zašla k Františkánům. Já potkával ji; oči naše se časem v divný pohled střetly, a v jejích rtech i očích světlý se úsměv někdy zjevil plaše. Snad ona to – já v duchu hádal, a Bůh ví proč, v mé srdce pocit se lásky k ní tu náhle vkrádal, a na mžik bylo mi, že procit’ jsem ze snů, v nichž jsem léta žil jak polomrtvý, a že náhle v mé nitro znavené a zpráhlé kdos paprsk jara vytoužil. Dnes vím, že unavený v touze po štěstí prchlém přede mnou jsem tehda vemlouval se pouze v ten pocit, v moc tu tajemnou, jež hlavy dvě vždy k sobě sklání pro celý život, celý věk, by ve štěstí a odříkání, v dny radosti i v zloby jek měl člověk věrnou duši, která s ním ples i hoře sdílí ráda až do těch dob, kdy za večera se v život náš stín hrobu skládá... A kdo ví – možná, právě ona že být mi mohla v světě vším, mým nejkrásnějším bohatstvím, že jako krásná růže vonná v mé žití mohla vdechnout mír, že něhou, láskou, dívčí ctností mě zbavit mohla ošklivosti všech lživých, prázdných aventur, jež v život na radosti chudý mně nechaly jen trýzeň nudy. Leč nerozhodný vždy a všudy, lhostejný ke všemu a všem, já odpovědi žádné nedal na list, jenž u mne lásku hledal jak motýl, který podzimem kdys teplým zmámen vzletí v luh, by spálen zkřehlý náhlým mrazem za malou chvíli spadl na zem s křídelky, v kterých život ztuh’. Tak minul čas a všecko valem se opájelo karnevalem, jenž na života hlučný trh s fanfárou slavnou náhle vtrh’, by půdu chystal Amoru, jenž odhadoval nevěst věna a v mnohou hruď jak z mramoru a v mnohá srdce zanícená pak jedovatým šípem střelil. I já, jemuž jen chyběl hábit, jenž od světa by víc mne dělil, se na okamžik nechal zvábit a na maškarní vyšel rej... Ne proto, že snad obličej kýs hezký nebo srdce něčí mě sladce zvalo k sobě blíž; ne pro ty duchaplné řeči, jež při čtverylkách uslyšíš; ne pro ten žár, jímž oči planou, jak učily se v zrcadle, ne pro tu svěžesť, krásu lhanou na mnohé tváři uvadlé – ne pro to vše: leč k vůli tomu, že jednou večer přišed domů jsem lístek našel, jímž mi děla ta, jež se s mužem rozvést chtěla, že po rozmíšek trapném čase, kde velmi mnoho přetrpěla, na oko s chotěm smířila se. On je prý teď jak loutka zpola... A přijedou prý druhý den sem na Šibřinky do Sokola, leč ona, psala, proto jen, že venku vše ji téměř dusí a staré přátelství ji nutí, že o jakémsi rozhodnutí prý vážném se mnou mluvit musí. Muž netančí a bavit bude se tím, jen ona když se baví, a jí tak dosti času zbude mi říci vše, co jako žhavý ji kámen tíží drahný čas, že netušil jsem nikdy ani... Nu, tedy dobře, milostpaní. A viděl jsem ji tedy zas. Nuž, byla krásná, řeknu hned, postavou, maskou, chůzí, nožkou. V Andalusie žhoucí květ se přeměnila, za škraboškou jak cikánce jí oči plály a její tělo jako had, tak svižné bylo. Plná vnad, ó Carmen, dítě slunných dálí, ó Carmen, ty s tou krví žhoucí, když poznal jsem tě v šumném reji, já nevím proč, však bouřlivěji jsem cítil srdce v prsou tlouci. Tu na mžik bylo mi, že řada těch posledních a trudných let lží byla jen, že’s posud mladá, jak tenkrát, když tvůj sladký ret se v políbení na mém chvíval, když tebe, nejkrásnější květ, jsem ještě plnou duši míval a ještě věřil štěstí, lásce... Leč to jen mžik. A já se vzmužil a kliden zas i vůči masce jsem zdvořilého „vy“ tu užil. (Je nebezpečno s ohněm hrát, já mnil a nutno pozor dávat. Nač darmo k žití vyvolávat, co dávno mrtvo jedenkrát...) Muž její v hávu kapucína byl jaksi stísněn. Kol ten rej jak požití těžkého vína nejistým, plachým činil jej. Na venkovského statkáře, tak zdálo se, tu padal strop. Škrabošku sňal si se tváře a pravil: „Ženo, teď se chop tu přítele a bav se s ním a tanči si, jak libo ti. Já zatím žízeň uhasím – ah, to se člověk napotí víc, než kdy u nás v poli žeň. Až hlava se mi z toho točí... Jen, příteli, se neožeň! To do očistce člověk vkročí a věř mi, žena přítěž zlá.“ My zbyli sami. Ona děla: „Ach, že jsem dřív to nevěděla... Nu, tedy jsem vás nalezla.“ Kol nás, jak jsem ji vedl sálem, šla maska Noc. Když přešla nás, jak v podivení nenadálém se obrátila, aby snáz tu prohlédla si, již jsem ved’. Jak pod škraboškou hnula rtoma, mně zdála se být povědoma a upřený jsem viděl hled, jenž na mne dívá se i na ni s výčitkou, která srdce raní. Mne zrak ten zchvátil takou silou, a záhadná ta maska Noci v náladu divně zasmušilou mne uvedla a takou mocí mne zajala, že za ní hleděl jsem vzpomínaje, zda ji znám. „Kdo je ta Noc?“ „Sám rád bych věděl.“ „Však co nám po ní. Proč se ptám? Jsem ráda, že jste tedy přišel.“ „Jen abych vaše přání slyšel.“ „A vidět mne jste nezatoužil?“ „Ta Carmen, jak vám sluší... Nuž, čím krásné jí by otrok sloužil?“ „Čím? hleďte... Noc ta zase už se vrací, snad vás ještě zmámí! E, nechme ji. Vy víte, muž že samotnu mě nechal s vámi, leč nevíte, ký boj to stálo – a stokráte že vyčítá mi, že upřímnou jsem k němu málo.“ „Jak to?“ „On žárlí!“ „Ne snad na mne?“ „Nuž, na vás.“ „Nemá příčin k tomu.“ „Leč domněnky má hloupé, klamné a před nedávnem napadlo mu, že byli jsme si více snad než přáteli...“ „A on vás nutí nepravdu toho dokázat?“ „Tak jest – a není vyváznutí.“ „Jak dokazovat chcete – lež? Vy víte, že jste víc mi byla, že měl jsem rád vás – ovšem, než jste s ním se pozděj zasnoubila. Leč sama víte, nikdy potom že nemluvil jsem s vámi o tom, když někdy jsme se sešli spolu – co bylo, to je mrtvo teď, proč ještě žárlit na mrtvolu? Co řekla jste mu v odpověď?“ „Že ukáži mu všecka psaní, jež psala jsem vám.“ „Divný nápad – a když jich nedám, milostpaní? Proč takých prostředků se chápat?“ „Leč vy mi vrátíte je zpět?...“ „Nu ano. On mi nevěří a já s ním mluvil naposled.“ On právě stanul u dveří a přišel k nám. „Nu, jak se bavíš?“ „Ó výborně.“ „A tančíš?“ „Stále.“ „Ať jen se, drahá, neunavíš, je pekelné tu horko v sále. Já při pivě se dole udil. A co ty pořád?“ ke mně děl. Leč dobrák ten mne věru nudil, co říci mu já nevěděl, když znal jsem, jakou v sobě má zášť ke mně a zas jak se staví. Kol mihnul se stín Noci tmavý. Já poroučel se oběma. „Pan manžel tedy chce být jist, že byla mi jen přítelkyní. To nedá ovšem psaní číst mu všechna,“ napadlo mi nyní a v náladu jsem divnou upad’. Já nechápal, jak polský žid tak vesele moh’ v tanci dupat. Kdos oslovil mne, roztržit já odpovědi jemu nedal. A zas mne pohled Noci hledal. Já rozladěn tak Bůh ví čím jsem odejít chtěl. Byl jsem v jedné z těch nálad, která časem zvedne se ze tmy křídlem krkavčím a na čelo ti náhle sedne, tak z nenadání, na plese, tě rozteskní a zvolna mučí a do skrání ti zatne se a skuhravou svou píseň hučí, že všechno je tu klam a lež a co se vzpomínkami svými, ty smuten mezi veselými, ty blázen mezi blázny chceš? Zříš kolem všechno září sálat, leč v srdci tmu a muka sterá jsi v jedné z tesklivých těch nálad, kde zavřel bys se do kláštera, kde ticho hrobu bys jen měl a zapomenut zapomněl. A z nenadání vedle mne se objevila vážná, tmavá postava Noci tajemné. Níž sklonila se její hlava, nad kterou v diademu ze skla i pozlátka se mihotavá a fantastická hvězda leskla. I celou látku svého roucha posetou měla září hvězd. „Mně rozum děl, co pravda jest, však srdce přece neposlouchá,“ mi pravila a tichým hlasem pak dodala: „Já Taťána jsem.“ Že nade vše tu pravdu cením, já přiznám se: mně bylo spíš to mukou nežli potěšením – a Taťána mi odpustiž! Pro všechno to; čím život kletý tu víru v lidi ve mně ubil; pro nadějí všech zašlé květy, jež mrazivým svým dechem zhubil; pro všechno hoře dlouhých let, jež v odříkání jsem jen prožil, pro zhrzené mé lásky květ, jejž v bolestech jsem kdysi vložil v hrob štěstí svého; pro vše to, čím pole mého žití chudé jen bodláčím je oseto a vždy jak poušť jen smutným bude; pro upomínek žhavé ostny, jež ze všeho mi zbyly pouze v ten trpký život bezradostný; pro mladost, která v marné touze mi uprchla; pro život, který mi pelyňku jen v duši dal a trpkou hořkost nedůvěry, když čelo dřív mi rozbodal myšlénkou, že mé žití celé je bez cíle a bez účele; pro bázeň zažít nové klamy, pro bázeň, která divnou řečí vždy, kudy šel jsem, šeptala mi, nač k sobě srdce lákat něčí, když každý krok můj tady hlídá jen smutek, hoře jen a bída; pro žel, jejž, píše tyto řádky, mám v srdci svém –: ó prosím vás, na mladosti sen zašlý, krátký dnes zapomeňte, drahá, snáz a pro vzpomínku, kterou chová mé srdce pro vás mezi všemi, ó Taťáno, dnes odpusťte mi ta chladná má a drsná slova, jež, víte, tenkrát děl jsem vám a na něž nerad vzpomínám... „Proč ani neodepsal jste mi?“ tak šeptala a brada její se třásla, zrak se upřel k zemi a pod škraboškou ohnivěji vzplál výmluvný a zase němý a ruce lehce chvěly se jí. (Já po jednom z těch zvláštních gest a po očích, jež tak mi známy, jsem tušil, že to ona jest, jež ve průvodu starší dámy po tradici Pražankám běžné chodívá k Matce Boží Sněžné.) „Já čekala jsem tolik neděl“ – a cítil jsem stisk její ruky – „ó kdybyste vy tušil, věděl, co připravil jste mi dnes muky...“ A jako pohněvána děla, když blesk jí náhle okem šleh’: „Leč odpusťte, já nevěděla, že ona má vás v osidlech.“ „Kdo?“ „Carmen, s níž jste teď se bavil.“ „Leč promiňte, kdo dal vám práva tak soudit?“ já jsem drsně pravil. „A slečna věru vyhledává podivný tón, když mluví o ní, jíž nezná.“ „Znám ji,“ tiše děla, „já na nábřeží jednou loni jsem vedle vás ji uviděla a pátrala jsem...“ „Hle, až příliš jste laskava...“ „Je vdanou paní, vy šílíte, vy – vy – ty šílíš!“ A sama nevěděla ani, jak protivnou v té byla chvíli. Já zastavil se. „Díky, slečno, za tuto vzácnou kratochvíli, leč thema to mi málo vděčno.“ A aniž jsem jí s Bohem dal, té všetečné, já ze vzdoru jsem Carmen s mužem vyhledal a od buffetu nahoru ji vyved’ v sál a jako zpit jsem vtančil s ní v ten pestrý nával, kol Noci, jejíž očí svit, já věděl to, nás vyhledával. Já její mukou sebe mořil. V ráz opouštěl mě dávný klid, své tanečnici jsem se dvořil, že nemohla mne pochopit, já smál se s ní, jí klidu nedal, jen tančil, hýřil jako divý. Já věděl to, že při tom hledal mne jeden pohled zádumčivý – leč navzdor té i všemu světu já divokou se vášní opil a ve vášnivém, divém letu jsem štíhlé tílko v pasu chopil – a Carmen se mnou v jednom reji se vznášela a bouřlivěji nám bila srdce – jako zmámen jsem tehda byl... To divný ples! Když vzpomínám si na to dnes, jak na srdci by ležel kámen... Leč vysílen jsem stanul náhle, sám sobě protiven až z duše. Mé nitro bylo jako spráhlé – a rázem lhostejně a suše jsem tanečnici díky vzdal a s ledajakou běžnou frásí zas muži choť jsem odevzdal. A cítil jsem, jak v nitro vchází mi stará bolest; nuda zela kol ze všeho, jí duše jata a celá bezúčelná hra ta až v ošklivost mne omrzela. A znuděn, přesycen hrou klamnou a nespokojen, ztýrán vším, tak jako hořelo by za mnou, já odcházel. Jen letem všim’ jsem sobě na schodech, jež vedly na galerii, s Nocí kol že šel kýs mladík poubledlý, jenž v srdci měl snad lásky bol, neb sentimentálního cosi jí povídal a zdálo se mi, že za schůzku ji vřele prosí. Noc upřela jen oko k zemi, jak šel jsem kolem. Líčko její už bez škrabošky bylo teď – a v bledém dívčím obličeji já na svou příkrou odpověď jsem vyčet’ prosbu tichou, divnou, bych nemyslil si zlého o ní... Mně často vzpomínky ty živnou – a vidím hlavu, jež se kloní, a ňadro, jež se mírně klene, a hvězdičkami ozdobené ty černé šaty, hvězdu ze skla, jež nad čelem se hravě leskla – a vidím bledé, smutné čelo a vše, co zvát jsem mohl svým, i oko, jež se otáčelo tak smutně za mnou nehodným. Ta divná Noc... Já z plesu vyšed jsem dále na ni myslil znova. A venku jiná, únorová noc byla teskná; bylo slyšet, jak se střech kape; v bláto sníh tál pod nohou a mlha s tmou ve pustých vládla ulicích. A ulehla i v duši mou... Tma, smutek, prázdno, pozdní žel byl v duši mé, a smuten jak jsem na vše vůkol pohlížel, mně noc ta byla nejinak, než dosavadní život vlastní, v němž bezcenným jsem byl jen hostem – a co kol jiní byli šťastni, já v žití všeho štěstí prostém jsem stranou stál jak žebrák věru a v duši mráz i nedůvěru, ku lživé lásky klamným hrám – a v srdci stesk a v očích slze, životem celým jak v té mlze jsem teskliv kráčel sám a sám. Já chybil. Přiznávám se k tomu. Leč pozdě se tu zpovídám. A zase jednou přišed domů jsem lístek našel, kterým psala mi Noc, že neměla snad práva, tak mluviti – leč neskonalá jí láska k tomu našeptává, říc’ ještě jednou: „Mám tě ráda.“ A po všem tom, co mezi námi se událo, že osud skládá v mé ruce a že přísahá mi, že beze mne jí pustý svět... Hle, fráse, lež... A tato slova slyšená stokrát lhou mi znova. Já list jsem klidně poslal zpět. Však člověk těžší rány snese a z těžších časem vystůně se. I ona zapomněla záhy. Tak v román dvou, jichž různé dráhy se skřížily a kteří skorem se neznali, hle kapitola přibyla nová; jí však vzorem jen čiročirá prosa holá. V kavárně kdys ve chvíli jedné za deštivého odpoledne jsem v krajinském se listě dočet’, že Noc, jež kdesi venku žila, manželských párků skvělý počet po Velkonocích rozmnožila svým „ano“, kterým z lidí jistě byl šťastným její muž a pán, jenž redaktorem jmenován byl na krajinském onom listě. Já věděl o něm, že rád pije. Já také znal, že před lety v sad vlastenecké poesie a krasoumné osvěty pro slávu drahé otčiny zasadil mnohý vzácný květ, i sbírku vlastních novelet i přeložených z polštiny. Redaktor mnohý chvěl se kdysi před jeho básní záplavou, před strašlivými rukopisy a tragédií krvavou – leč poeta ten brzy nechal všech básní, zbytečných těch tret a kamsi na náš venkov spěchal, jej vzdělávat a povznášet – leč tak, že před velkými padal a o nich vzletné články psával a menším podle chuti nadal – a v příštím čísle odvolával. V svém okolí tak z chudé nicky na kapacitu záhy rost’ a směr pak změniv politický i slavnou měl už budoucnost – jsouť v světě divné věci možny – až náhle na povel snad vyšší aféra jakás u záložny jej na rok vrhla do zátiší. Leč zapomenul brzo na to a jednu dobrou vlastnost měl: byť mnohé mu tím bylo vzato, on všudybyl a všeuměl dar jazyka tak v moci míval a vládl takou spoustou frásí, že jeho řeč jak bouřný příval vše udolala, bez nesnází on dokázal to všemu světu, že nejčernější bílým je tu. A byť i pověst málo čistá jej předcházela, kudy šel, on jinde jako žurnalista si nové pole vynašel a podle šablony už známé zas v boj se pustil s jiné stránky, kde vystřihanými se články za lež i pravdu kopí láme... I jiná historie k tomu o reku našem byla známa po české vlasti nejednomu a mnoho povídala Fama o dobrodružstvích jeho kdes, jak, dát-li možno tomu víry, za milostné své aventury byl mnohokrát bit jako pes. Já nevím, jak se sblížil s Nocí, s mou Taťánou... To pouze vím, že jmění, které po svém otci Taťána měla věnem svým, jej vábilo snad víc než ona, a toho on už doved’ řečí, co minulosti kryla clona, že vysvětlil jí za klep něčí, jenž v politickém záští nízkém chtěl po něm hodit kusem bláta. On spokojen byl s novým ziskem – a ona – měla literáta... Tak od té noci v Šibřinkách jsem neviděl jí kolik let. Lhostejný chvíli, chvíli klet dál nad hlavou mi život táh’ a nebylo, oč v hluché vřavě bych opíral se zmalátnělý, když upomínky teskné v hlavě se rojily, jak život celý mi prchá v smutku, bez lásky, již všude, vždy jsem marně hledal; když odpovědi žádné nedal mi život na vše otázky, proč oči mám, když na vše kolem mrak smutku jenom byl mi slit, proč srdce mám, když smím jen s bolem na lásku zašlou pomyslit, proč cítit, když tu nesmím jiné než lítost cítit, že jsem živ, když každý sen a naděj dřív mi uvadá a dříve hyne, než jediné z těch planých snění by dojít mohlo vyplnění... Nuž, tak jsem žil, to žitím dá-li se nazvati. Já viděl jsem vše štěstí jenom plaše, z dáli, a život byl mi zápasem, kde často slzy v očích stály... Já v hluché denní vřavě strádal, bez lásky, sám a sám jen žil, své mládí marně protoužil a s životem se často hádal o skývu chleba... Časem věru tě taký život unaví a v srdce dá ti nedůvěru a hořkost v duši, do hlavy pak myšlénky, proč jiní mohou protančit život lehkou nohou, když tobě vše je peklem spíš, nač s nezhojenou ranou mnohou jen vzpomeneš a pomyslíš. Až potom na venkově kdysi jsem s Taťánou se ještě shledal tam, kde bych ji byl nejmíň hledal. Já náhodou tam v zákulisí chudého vešel divadla a ta, jež poslala mi psaní, Taťána, již jsem neznal ani, tam stála – starší, přepadlá, leč na ústech jí ležel smích tak svůdný, měkký, lichotivý a v lesku očí podivných zřít mohl’s žár, jejž vášeň živí – ta vášeň, která v srdce na dno jsouc vložena tam doutná, plane a jednou rozhoří se snadno jak blesků moře rozpoutané... To nebyla už Taťána dnů minulých, to prosté dítě, jež celým srdcem pozdraví tě v tom věku, kdy lež neznána. Ba nebyla to ona víc, jejížto mysl snivá, měkká bůhví o jakém blahu sníc zázraky divné v žití čeká a do básní se pohřížíc v básníku vidí jejich reka, jenž krásný, hrdý, velký žije v čarovném jakéms krásném světě, jejž ona kouzlem fantasie si opřádá a bohem zve tě... Dnes jiná už to byla žena a jinak životem šla tím – – ne více láskou roztoužena a nechvějíc se pohnutím nad básní, kterou stokrát četla a která druhdy v mladý sen jí rozlila snad moře světla, že plál zrak dívčí zarosen... „Vy zde?“ „A vy?“ „Což ještě znáte mne ubohou? Já kolikráte si vzpomněla a ejhle, dnes...“ Já nevěřil jsem očím dosud, já myslil přec, že žije kdes a, jak jí ustanovil osud, že v lásce tichý život světí jen povinnostem ženy, matky a vychování drahých dětí, – ó žití účel krásný, sladký, to nejdražší, co člověk tuší: krev krve své, své duše duši a srdce srdce svého chovat v svém náručí a svému děcku i lásku svou a něhu všecku i sebe sama obětovat a dále, znovu žíti v něm... A zatím ona stála sama – jí život nebyl krásným snem, to bylo trpké, všední drama... „Leč řekněte mi, prosím vás,“ já, který těžko moh’ jsem chápat, jsem ptal se jí, „kdo taký nápad vám vštípil?“ „Neví nikdo z nás, co z něho život udělá.“ „Tak jest. Kde ale muže máte?“ I pod šminkou se zarděla a potom řekla: „Proč se ptáte?“ „To přirozeno. Přece jste se vdala...“ „Nuže a co více? Já vdala jsem se, zajisté,“ – a mrak přeletěl její líce – „však už jsem rozvedena s ním.“ „Je možná?“ „Ano, když vám pravím...“ „Proč, řekněte?!“ „A což já vím – já nerada se o tom bavím. Byl darebák.“ „A kde je nyní?“ „Měl známost – a to už byl ženat – a mne když vlákal do svých tenat, za všechna moje dobrodiní mně odměnil se ó tak bídně...“ „A jak?“ „Když s ní dřív někde žil, s tou – – a mé věno prodlužil, pak dostala jsem psaní z Vídně, že na rozvod tam počká si, že svobodným chce býti dále, že dostal místo při žurnále a že mi ještě ohlásí, co s dítětem.“ „Vy máte dítě?“ „Už umřelo. Jsem tomu ráda...“ Já cítil, že se v duši vkrádá mi stín, a v srdci osten cítě, že před ní nejsem viny prost, já zahanben si vzpomněl zase na dávnou, zašlou minulost, když s láskou svou mně svěřila se jak Taťána... Ó jináče být mohlo, pro mne snad i pro ni... A jí teď bylo by do pláče, já viděl, v snách jak hlavu kloní – – snad můj to život byl, jenž klad’ se v její cestu tmavým stínem – ó stydno, těžko vzpomínat a hrozno býti Oněginem... „A co je s vámi?“ ptala se mne ještě s pláčem ve hlase, leč s úsměvem, jenž rty jí stáh’. „A prosím vás, co ona paní, s níž bavil jste se v Šibřinkách? Je zdráva? Šťastna? Povězte mi. Ach, věřte, ji bych ráda znala, tu, která vás tak zajímala... Kde je? Co ale jste tak němý? Či hněvá vás ta Carmen malá?“ „Ta – pokoj s ní. Už dříme v zemi...“ A pravdou byla hrozná slova. Tu, kterou kdysi mezi všemi jsem miloval, hrob tmavý chová. Ó šílený ten času let! Já viděl jsem ji naposled, když odevzdával jsem jí listy, jež kdys mi psávala – ó žel! Tak první lásky mé sen čistý ukončen všedně a já zřel, jak ještě na rozchodnou ona se usmála – a v oné chvíli mně bylo, těžká, tmavá clona že nad minulostí se chýlí. Pak o ní slýchal jsem jen zřídka a nevím, pravdivou-li jesti slyšená kdesi mnohá výtka, že manželské své všechno štěstí tím zakopala, muži svému že dětí žádných nedala a vyhýbajíc rodinnému se krbu, štěstí hledala ve společnostech jen a tanci. Leč za tři léta žití toho být mělo po vší disonanci: to přibylo jim o jednoho malého tvora – matka ale, jak první děcko sevřela v svém lokti, pro to dítě malé té noci ještě zemřela... Buď pokoj s ní... I se živými v té době zápasů a zmatků buď nejdražší ten z lidských statků, mír duše... A když dechem zimy květ štěstí porván, Bože, dej, ať srdce hořký osud snese a v něm ať nikdy neozve se ni zoufalství, ni beznaděj. Ó Pane, když se připozdívá, mír duše kéž je vždycky s námi, ať zoufalost a bolest divá nám bludné srdce neomámí! Když po štěstí se stýská darmo, jež z toho světa není, není, když člověk sám a k nesnesení se těžkým zdá to žití jarmo; když jako v podzim tažní ptáci se za nadějí naděj ztrácí a v pochybnosti zamotá se člověk, jemuž z všeho všudy jen hořká zbyla samota a upomínek hřbitov chudý a stáří, které těchy nedá za propadlé to žití drama – kéž člověk, jenž tu sebe hledá, ó Pane, najde sebe sama! Když nejvíc život mrazem zebe, když v jiné nevěří ni v sebe, ať jedna naděj vždy mu zbývá, jež vždy jej znovu zachrání... Ó Pane, když se připozdívá a dumy sednou ke skráni, ty mírem v naší hruď se skloň, by méně bolelo, co bolí; a štěstí pro nás nebylo-li, kéž těcha zbude alespoň, že člověk ze své hřivny těžil ne pro sebe, leč pro jiné a než jak všechno zahyne, že nadarmo tu přece nežil... Mně smutno dnes, když myslím na ně, na obě dvě ty divné ženy, jež do cesty mi vešly maně. Po štěstí lásky roztoužený já jednou z nich, již měl jsem rád, v kraj zoufalosti jedenkrát jsem veštván byl – ó hořké klamy! – když drahá její ruka malá to srdce z prsou vyrvala mi a nohou v prach je zašlapala. A druhá sama přišla zase, jak Taťána tak přišla ke mně, a duše její vlídně, jemně svou čistou láskou nabídla se... Leč v té zas já ten čistý zápal jsem pohrdavým smíchem zdusil a srdce její v prachu šlapal – až nad ním teď jsem plakat musil. Hle, k jakým koncům spělo vše... V ní nebylo už žádné tuchy po snech, jež kdysi vzplanuvše zapadly dávno v život hluchý. Hle, chtěla jednou lásku mou, a zatím, vida, v onom čase jak stala se už rozumnou a v život jinak dívala se... Já v restauraci po divadle jsem při večeři pozoroval, jak hejsek jakýs tváře zvadlé k ní důvěrněj’ se stále choval a tykal jí, jež byla ženou přec jiného... Já náhle zřel tvář její divně rozjařenou a zrak, v němž oheň vášně vřel. Tak za shledání večer jeden jsem poznal mnoho – smím tu říc’, že soucitem k ní náhle veden, jsem bál se, že jde zlému vstříc. Na moment jeden vzpomínám. Jak seděli jsme tehdy spolu kol bíle prostřeného stolu, a o čem, to jen Bůh ví sám, jsme mluvili, tu ona maně a jako v nenadálém smutku vyňala růži ze živůtku, krvavou růži plnou, která už zvolna vadla za večera. A ona ustaranou líc pojednou ke mně obrátíc, podivným děla hlasem: „Vizte tu růži, kterak uvadá – už nejsou jako ráno čisté tu lupínky... V tom záhada. Proč růže teprve v svém skonu tím divočej’ a sladčej’ voní? Však – – proč to říkám? Co nám po ní!“ a mezi prsty růži onu v ráz pomačkala na své dlani a zahodivši ve smíchu šlápnula ještě botkou na ni. „Hle, já – tak...“ řekla potichu. A na dnů dalších listy bílé dál život svoje plány tkal – a minul rok. Od oné chvíle já nikdy s ní se nesetkal a zapomněl jsem časem na vše, i, rozchodu když přišla doba, jak naposled si s Bohem davše jsme zachvěli se náhle oba. Tak dál a dál den mizel po dni – až, ještě jednou tedy přec, list z ciziny mne došel od ní, jejž přikládám tu na konec: „Jak Oněginu Taťána, tak také já kdys psala vám jsem od večera do rána – a po letech se přiznávám, co trpěla jsem v bázni, studu, že vámi, běda, zlým, ó zlým, přec krutě oslyšena budu, když sama lásku nabízím. A potom viděla jsem vás, když s jinou jste se, víte, bavil... A na to – byl to jed a mráz, ta slova, jež jste ke mně pravil. Vy nechápal jste, jaký žel mi působíte řečí onou, a sotva jste se ohlížel, že oči moje v slzách tonou. Já zřela ve vás básníka, jenž, jak jsem blouznila, svou nohou se sotva země dotýká – – hle, jak ty básně klamat mohou! Vy byl jste zatím jako jiní – snad sobečtějším jen – a na to mé srdce bylo vzdorem jato a v něm jak náhlé dobrodiní se zdála mi ta známost nová – já myslila, že vrátíte se, až zvíte, že... Leč tato slova jen náhoda mi v péro nese. Bylť jiný účel řádků mých... Jsem v Moskvě. Divíte se? Čemu? Já, věřte, za dob minulých jsem přestala se divit všemu. Kam osud chtěl, na jeho povel jsem šla a došla hle až sem. A náhodou tu četla jsem nějakou sbírku vašich novel a napadlo mi: jednou v taji jsem přávala si (– zbožné přání to bylo, jaká ukrývají se v pošetilé dívčí skráni –), bych jako Musa vaše stála vám po boku a v duši lila vám nadšení, jež ohněm sálá, až v duši té by zaperlila se píseň, jíž by mne jste slavil a po bok oněm kráskám stavil, jichž věčné krásy osud zlý se nedotknul a které žijí teď nesmrtelné v poesii, v níž věčnou slávu nalezly... Už nežádám, abyste zpěvy mne oslavil – hm, člověk sleví. Leč chci vám říc’, že za ten krátký čas poměrně, co takto žiji, mám tisíceré pro vás látky a mnohou vzácnou historii, již snad kdys při shledání novém vám neumělým řeknu slovem. Mé cesty, třeba časem kleté, jsou, věřte, plny románů... Vy píšete o Varieté a zpěvačkách ze chantanů – jsem jednou z nich... Můj život celý vám hodil by se do novely. Čí vinou? Mou či jiných? Nevím. A jsem-li šťastna v tom, se ptáte? Vše, příteli, vám někdy zjevím, až sejdeme se jedenkráte. Já více ne s tím srdcem děvím – ó snad mne ani nepoznáte! Ó to už bude bytost jiná než ta, jež četla Oněgina a, blázen, horoucími slovy vyznala lásku básníkovi. To bylo směšné... Od těch dob je dávno, vše snad bylo snění. Po muži svém teď nemám stop – nu, snad je někde ve vězení. Hle, kam jsme došli... Ještě skromné mám přání: jestli časem pro mne budete míti prázdnou chvíli a psaní mé vás nenudí-li, nuž, napište mi dvě tři slova z těch poetických, hvězdných sfér, zda Taťána vám přišla nová, či dosud jako Ahasver tu hledáte, jež sladce jednou se dotkne toho srdce strun a kterou vaše písně zvednou na uprázněný Laury trůn... Hle, kadeř zlatá, ňader vlna... Ó viďte, jak jsem zlomyslná! Však nudí-li vás tento list, aj, nemusil jste ani číst. Leč přece... Čtěte, prosím, čtěte! A jestli někdy vzpomenete, nuž vzpomeňte, že měla ráda vás ta, jež tyto řádky skládá, že v žití mnoho trpěla jsem a že být mohlo jináče – – a když i smějete se časem, že třeba je vám do pláče – že třeba slzy v oku stály, než zpívala jsem v chantanu – nuž vzpomeňte si někdy v dáli na bývalou svou Taťánu... Tak mládí svého román všední jak dopsal jsem, hle, smutno je mi. I pro tu, která spí už v zemi, i pro mne, který ze dne ke dni se vláčím trudně, věda stěží, co v budoucnosti pro mne leží – i pro tu divnou bytost bědnou, jež nadarmo mi řekla jednou: – Já chtěla říc’ vám, je-li žele z dob zašlých, jenž vám hlavu sklání, svou modlitbou pro žití celé že chci jej změnit v požehnání...

Patří do shluku

valčík, sál, karneval, tančit, polka, parketa, tanec, čtverylka, bál, piano

222. báseň z celkových 549

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Melancholia. (Jaroslav Vrchlický)
  2. MARII LAUDOVÉ-HOŘICOVÉ (Antonín Klášterský)
  3. První kapitola. (Josef František Karas)
  4. V ZÁPADU. (Roman Hašek)
  5. ZA STAROU LÁSKOU (Bohdan Kaminský)
  6. VALČÍK. (Zikmund Winter)
  7. VALČÍK. (Jan Červenka)
  8. VIII. NOVELETA (Josef Svatopluk Machar)
  9. Sražen s výše. (Alois Škampa)
  10. MAG VALČÍK. (Zikmund Winter)