ŽAL PANA RADY.

ŽAL PANA RADY. Fiat iustitia, pereat mundus!
Pan rada má dnes velký žal a ve špatné je náladě, neb jeho návrh, který dal, byl přehlasován v poradě; chtěl výměru dát jinou formu, jsa předpisů vždy poslušen, však zkalil přísedících vzdor mu teď rozmar aspoň na týden. Čím tedy on ve běhu žití svou pilnou prací prospěje, když nic, co by jen mohl chtíti, se po vůli mu neděje? I vyšel mrzut z kanceláře v ruch města. Plno lidí tu, však nevyčet ni z jedné tváře si aspoň trochu soucitu. [126] Vše za svým sobectvím se žene a o kus chleba zápolí, ať oko svoje zachmuřené pan rada upře kamkoli. Tu všude v krámech plno píle lze vidět skříní výkladní a po ulici každé chvíle hřmí těžký povoz nákladní. Ach, jaký život víří tady bludištěm města spletitým, kde žena, muž a starý, mladý za cílem spěchá určitým. Co zájmů tady v hlavách různých, co nadějí a strachu v nich, co zápasů tu v bytech nuzných, co přepychu tu v palácích! A stejný obraz ze dne ke dni se v ulicích těch objeví: ruch rána, pracovitý, všední a trhů pestré výjevy. A v poledne pak převrat náhlý, když škola děti vychrlí, klid odpolední volný, táhlý a večer zmdlený, nevrlý. Tu rozproudí se promenada, po chvílích denní únavy vše odpočinku sobě žádá a vyhledává zábavy. Tu doba koncertů a plesů, 127 tu divadla a pitky čas, tu leto vábí ve stín lesů a podzim svádí k honu zas. Sport vybírá prý vždycky modamoda, však počasí jej ovládá, též obraz ten se jemu poddápoddá, jenž v městě se vám rozkládá, a mění věčně svoji tváři dle toho, deštivý-li denden, či zlaté slunce když mu září či kmitavý svit luceren. Pan rada má dnes velký žal a ve špatné je náladě, neb jeho návrh, který dal, byl přehlasován v poradě: čím tedy on ve běhu žití svou pilnou prací prospěje, když nic, co by jen mohl chtíti, se po vůli mu neděje. Tak stále stejně, jednotvárně to v žití kolem burácí, ten s úspěchem – a ten ždá marně o chleba kus a o práci. A v zápas ten jak výsměch kloní se ohlas města lomozu, hle, jak v to tramway klidně zvoní, jak stejně zní hluk povozů; 128 a na nádražích stejně stále v to pronikavě píská vlak a lidi k marným cílům dále kams v svět, kams k moři nese pak; co člověk v dálku sdělit touží, to telegraf mu roznáší – ó všecko touhám lidským slouží a hrdost naši povznáší. Ha! K smíchu je to všecko věru! Co v světě prý je neřestí – ten na nevděk, ten na nevěru své trpké svádí neštěstí, lež se sobectvím prý tu vládne a bratr bratru závidí – však kamkoli jen oko padne, vždy pouze svornost uvidí. Jen rozhlédni se po tom hluku, na první pohled poznáš hned, jak bratr bratru skytá ruku a pomáhá mu v širý svět, jak vše se úzce k sobě pojí ač třeba vlastních bez zásluh, jak v odvěkém tom o chléb boji přec věrně živí druha druh, vždy člověk žije pro člověka, za práci skytá práci zas – a v minulost když duch váš těká, tam tentýž obraz zdraví nás. Dnes člověk má jen zbraně nové, 129 však býval živ tak, země host, již v oné době pohádkové, jíž nezná naše učenost, tak žily otců milióny, jež zapomnění propadly, jak dnešek také doby ony je zvaly týmiž lákadly; a vždy to půjde do věčnosti tou vyšlapanou cestou dál se sobectvím a hrabivostí, jimž maskou bude ideál....ideál... Pan rada má dnes velký žal a ve špatné je náladě, neb jeho návrh, který dal, byl přehlasován v poradě; čím tedy on ve běhu žití svou pilnou prací prospěje, když nic, co jen by mohl chtíti, se po vůli mu neděje. A rozum lidský nevyzkoumá, jak dlouho potrvá ten běh, a země pouť jak dalekou má v svých vyměřenu osudech; dál šírým kosmem v pustém letu pouť nekonečná čeká ji, kde myriady větších světů čas neobsáhlý těkají. 130 Nám ani zdaleka se nezdá, zda život nějaký je tam, zda některá ta mocná hvězda se rovná našim krajinám. My víme jenom, na tisíce že pluje v aetheru těch hvězd, že větší jsou a že jich vícevíce, než rozum chápat schopen jest, že veliké jsou neobsáhle tam čas i prostor daleký a že ty hvězdy hynou náhle kams zatraceny na věky, my můžeme jen pochopiti své vlastní duše velký strach, když zříme, že zem naše řítí se v prostor ten co malý prach... Pan rada má dnes velký žal a ve špatné je náladě, neb jeho návrh, který dal, byl přehlasován v poradě; čím tedy on ve běhu žití svou pilnou prací prospěje, když nic, co by jen mohl chtíti, se po vůli mu neděje! 131