MŮJ ŽIVOT.

MŮJ ŽIVOT.
Již mému životu je vyměřena dráha – to cesta poklidná a dobře známá jest, ji nastoupiti snad tak mnohý snílek váhá, však jiní s hrdostí se po ní dají vést. Směr její čtyrykrát já přejdu každodenně, z domova v kancelář a odtud domů zpět, ve známých ulicích se divím každé změně – vždyť znám tak předobře jich věčně stejný vzhled. A mnoho vídávám tu denně těchže tváří, v týž čas, touž ulicí je vede povinnost. A potom nad akty usedám v kanceláři, v nich mnoho neznámých je skryto, jež znám dost. A s dobrým chefem svým, když hrá si s po- sejpátkem, se někdy pouštívám do vážných hovorů, pro sluhy doktorem jsem stal se v čase krátkém – ó co již přečkali zde takých doktorů! [74] A s tváří úřední též k obědu si sedám a jídlo pomlouvám a plísním sklepníky, o světa osudech pak z novin zprávy hledám a někdy laciné též kouřím doutníky. A večer z úřadu jdu vírem promenády, pak mdlý či poklidný se navracím v svůj byt – vše jak jsem opustil, tak ještě leží tady, je jako v nitru mém zde tentýž nudný klid. Kdos v bytě vedlejším se učí na piano a tentýž nápěv vždy se dobývá mi sem, a moje kvartýrská, již vídám pouze ráno, když kávu nese mi, s kýms mluví v bytě svém. Tu něco vždycky čtu – však hlava brzo klesá, nuž ve své peřiny si lehám spokojen a vždycky vroucí vzdech vysýlám na nebesa: Ó jak je překrásný poklidný život ten! 75