TAŽNÝ PTÁK.

Karel Mašek

TAŽNÝ PTÁK.
Můj starý přítel podzim je tu se všemi svými rozmaryrozmary, i duši mé, i všemu světu svůj smutek nutí prastarý, své dekorace všady věsí: zář muchomůrek v tmavé lesy, mlh bílý závoj nad údol, mráz do trávy, v lán oheň dětí a babí léto v holé sněti; vše převrátil tu kolem kol, on ještě sezval vichry dravédravé, by rvaly stromům pestrý list a vyhnal ptáky stěhovavé z jich útulných a teplých hnizd. Ó leť si, ptáče, leť si jenjen, kam voláno jsi touhou, snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň – spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým. Leť, zapomeň na rodné hájeháje, kde těkalo jsi v jarních dnech, na hnízdo své – bouř servala je [22] se vzdušných snětí v mokrý mech, tam setlí, shnije zanedbáno, však tebe kdesi zářné ráno ve kraji cizím pozdraví. Snad nezahyneš dlouhou poutí, snad křídla smělá neklesnou ti, snad dálný let je neznaví a cíl, jenž tajemností lákáláká, kéž duše tvojí nezklame – nuž vzhůru, vzlétni nad oblaka a dej se v kraje neznámé. Ó leť si, ptáče, leť si jenjen, kam voláno jsi touhou, snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň... Spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým. A nevracej se více domů z té svojí říše kouzelné, do kolébavých větví stromů své hnízdo hledat útulné, tam nedbej stesku, zlaté ptáče, či přej mu, ať se povypláče vždy večer v zpěvu tesklivém, však nevracej se v naše stranystrany, neb starý domov zanedbaný již přestal ti být domovem. Zde poušť je, mráz a vichry divé jak posměch v proutí šelestí, 23 tvé srdce blouznivé a snivé by puklo tady bolestí. Ó leť si, ptáče, leť si jenjen, kam voláno jsi touhou, snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň... Spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým. Nuž připoj se již k druhům smělým, jež touha volá za moře a nad svým hájem osiřelýmosiřelým, až vzlétneš v mracích nahořenahoře, pluj dále klidně v dálné říše, jen pohledem jej pozdrav s výševýše, jen pohled přej mu jediný, jak plavec když na moři dálném zří břeh kdes na obzoře kalném, věž kostela své dědiny – a nesmí přistát – – se své lodě jen teskný pohled vyšle tam a spěje zas po šíré vodě k neznámým, věčným hlubinám... 24
Básně v knize Kyselé hrozny:
  1. KUPLET O KYSELÝCH HROZNECH.
  2. PROVOLÁNÍ.
  3. MODLITBA.
  4. CHVÁLA SAMOTY.
  5. MOJI HOSTÉ.
  6. AŽ...
  7. KOMINÍK.
  8. PŘI ČTENÍ „LISTÁRNY REDAKČNÍ“.
  9. STARÉ FOTOGRAFIE.
  10. ZAJEČÍ NOŽKA.
  11. TAŽNÝ PTÁK.
  12. KROKODÝLÍ KUPLET.
  13. CVRČEK.
  14. BÁBĚ, JEŽ MI ROZBILA POPELNICI.
  15. PŘED PANORAMOU.
  16. V PŘEDMĚSTSKÉM CIRKU.
  17. I. VÝBOŘI.
  18. II. GARDEDÁMY.
  19. III. ŘÍZKY.
  20. IV. PO PLESE, v kterém jsem netančil.
  21. V. ŠIBŘINKOVÁ EROTIKA.
  22. VI. POLKA.
  23. BÁSEŇ O PRÓSE.
  24. NUDA
  25. MŮJ ŽIVOT.
  26. JÁ BÍDNÝ HŘÍŠNÍK...
  27. VŠEM, KTEŘÍ ŠPATNI.
  28. JÁ KVETU JAK TEN VLČÍ MÁK...
  29. PROLETÁŘŮV TESTAMENT.
  30. ŘEČ NAD VLASTNÍM HROBEM.
  31. OČI.
  32. POSLEDNÍ POZDRAV.
  33. NÁPIS NA MŮJ HROB.
  34. POTLESK.
  35. PADLÍ VOJÁCI.
  36. PSÁNO PRO ŠIBŘINKY.
  37. JINDY A NYNÍ.
  38. POSMĚCH.
  39. BOHATÝŘI.
  40. BEZ MOCI.
  41. BLANÍK.
  42. 8. LISTOPAD.
  43. NADŠENÍ.
  44. ŽAL PANA RADY.
  45. KUPTE, PÁNI!
  46. POSLEDNÍ SLOVO.