Kyselé hrozny (1895)

Verše rozmarné a pošetilé, Karel Mašek

Diplomatická verze Ediční verze
KYSELÉ HROZNY
[I] KAREL MAŠEK (FA PRESTO)
KYSELÉ HROZNY. VERŠE ROZMARNÉ A POŠETILÉ.
V PRAZE BURSÍK & KOHOUT 1895
[III] Tisk a papír Aloise Wiesnera v Praze.
[IV]
KUPLET O KYSELÝCH HROZNECH.
To v dobách dětské nevinnosti jsem v Esopových bajkách čet, v té knize, lidské zkušenosti kde napomáhá zvířat svět, jak kdysi zřela liška malá kdes po zdi révy keř se pnout, však marně se tam namáhala si plný hrozen utrhnout. I pravila těm hroznům liška, když vysoko tak visely: „Mne nemrzí ta jejich výška, vždyť beztoho jsou kysely.“ Té moudrosti se chopil mnohý a zvláště slabochů všech rod, jimž nestačují chudé vlohy, by stihli touhy rychlý chod. [1] A každý, kdo je k tomu líný si důvod najít takový, by skryl jím chudoby své stínystíny, jen s resignací propoví jak tehdy k známým hroznům liškališka, když vysoko jí visely: „Mne nemrzí ta jejich výška, vždyť beztoho jsou kysely.“ Ó moudrosti ty potměšilá, též ctitelem jsem stal se tvým, když Poesie zazářila mi ovocem svým čarovným a srdce mého touze lačné se zachtělo v ten luzný kraj – však mojí duši posměvačné byl ztracen kouzelný ten ráj; i směji se jak hroznům liškališka, když vysoko jí visely: „Mne nemrzí ta jejich výška, vždyť beztoho jsou kysely.“ 2
POŠKLEBKY. BERNARDU GULDENEROVI.
[3]
PROVOLANIPROVOLÁNÍ.
Račte, páni, račte! Kdo je vědychtivývědychtivý, nesmí rozvažovat, váhati a stát, za maličké vstupné spatříte tu divy, nejnovější moji Muzy moritát. Všecko utrpení, které mučenníky učinilo světci, každý bol a žal, všecky strasti, trýzně, které do lyriky od věčnosti každý pravý básník psal – všecko osvětlím tu jasněji než slunce, bez těžkostí důvod toho rozřeším, vše to zachvěje se na mých písní strunce, každý budiž jist, že jej tím potěším. Ovšem zavrhuje realistů víru, jejich surové a bludné učení, ve všem zachovám přec všude pravou mírumíru, aby neuráželo to mučení. [5] VšechoVšechno povím s taktem, aby Vaše čivy nerozechvěl žádný prudčí, hlubší cit, byste nepoznali, jak jste vlastně živi a pak nechtěli se nějak proměnit! Filosofa heslo: „Poznej sebe sama!“ ve věk zpátečnický příliš navrací, dnes je heslo nové pro román i drama, heslo obecenstva: „Chci mít legraci!“ Staré, dobré vzory zvolím pro směr básně, umění zas bude cílem umění, vylíčím jak všecko v světě chodí krásně, svět jak září blaha všecek rumění. Potřu pessimisty, každého kdo sočí na sbor zasloužilých, vzdor jich šedinám, kam zavane vítr – tam nechť plášť se stočí, a tak – jistě vím to – zavděčím se Vám. Také illustrace skvostné k tomu zřídím, aby k odbytu to táhlo ještě víc, nemožným je bez nich dílo dnes, jak vidím, moritát pak bez nich – totě teprv nic! A při vši té kráse láce neslýchaná nechať doporučí tuto knihu knih – kritika pak každá, v níž by byla hana, na národní věci spáše zrady hřích. 6 Račte, páni, račte! Reklam svodné křiky zavrhuje tento výplod svatých dum, nenávidím každý prospekt s vykřičníky, protož – jenom račte! Sláva! Na zdar!! Bum!!! 7
MODLITBA.
Já, bezbožník, dnes na rtu s modlitbou se k Tobě blížím, Bože, mocný Pane, dnes prosím též – v mé žití chudobné nechť milosti Tvé svaté záblesk skane. Já nechci slávy, štěstí, pokladů a toho, oč Tě davy denně prosí – jen to mi dej, co zbylo po jiných, čím zhrdat lidstvo dávno navyklo si. Mé duši věčnou ironii dej a posměch pro všecko, co mámí jiné, co vábí je, nechť vidím lhostejně, nechť zhrdám tím, čím většina jich hyne. A smích mi dej, ó smích, jen věčný smích, bych snadno hrál tu žití těžkou rolli – a potom velké, silné mlčení, bych uměl zapřít vše, co v srdci bolí. [8]
CHVÁLA SAMOTY.
Já žebrat nebudu – u cizích klepat dveří, by kdos mi věnoval v svém žití jednu chvíli – ó půjdu v samotu, vždyť srdce dosud věří, s ní štěstí skutečně že ve dny mé se schýlí, ó půjdu v samotu! Mně mezi lidmi mdlo je, v tom chvatu horečném, kde stále v nové boje druh spěchá za druhem, za cíli neznámými, kam koho sobectví za klamným leskem svádí, ta věčná snaha jich se z duše protiví mi, by každý zatajil tu cestu, po níž pádí, by bratr nevěděl, kam bratra vábí touha. A každý city své chce zakrýt lživou tváří, však jasnou clonou tou tím křiklavěji září, ta drzost bezměrná, s níž každý z nich se rouhá své touze nejvyšší – jen aby klamal jiné. Ó pryč ze zmatků těch, kde klid a štěstí hyne, kde vládne mámení, kde přízně nechytíš, kde hyne upřímnost ve šarlatánů hluku, kde každý pokrytcem sotva s ním promluvíš, ba dříve! – tehdy již, kdy tobě podá ruku, když na tě pohlédne – když cítí jen tvůj dech! [9] Ó půjdu v samotu, bych zapomínal v snech, čím svět mne poranil, bych svět si sbájil nový, ó půjdu v samotu, jež duši mojí vrátí pohádky mladosti a nové zas jí poví, ó jenom v samotě mi může štěstí vzpláti. Ach sám jsem, sám....sám... Však proč mne neklid svírá, proč stále mučen jsem jakousi touhou temnou? Ó já zde nejsem sám, můj bratr stesk je se mnou, můj vlastní vzdor mne týrá....týrá... 10
MOJI HOSTÉ.
V mém tichém příbytku, v mé malé jizbě prosté se časem zjevují jen trojí stálí hosté. To němá Samota vždy první u mne klepá a za ní pomalu se vloudí Nuda slepá. Ty se tu uhnízdí – a po nějaké chvíli Stesk hluchý doplnit je v pěkný trojlist pílí. Ach, těžkou zábavu mám, věřte, s těmi třemitřemi, když káže mlčeti mi Samoty ret němý. A věru těžko být se slepou paní Nudou, vždyť knihy, obrazy jsou zábavou jí chudou. A Stesk rad neslyší, jež rozum můj mu dává, pro časy zaniklé mi lkáti nepřestává. Jen tato trojice, jen tito stálí hosté se někdy zjevují v mé malé jizbě prosté. [11]
AŽ....AŽ...
Až růže rozkvetou a angrešt bude zralý, až sněhy roztají, jež nás tu zapadaly, až řadu koncertů zahájí sedmihlásek, až z polí ozve se hlas vábný: „pět peněz“, až něžný koniklec stráň ozdobí i les, až svábí jahoda sbor dětí v houště pasek – pak koupím ovcí pár, ač stačí-li má kapsa a snad se zmohu pak i ovčáckého na psa a s flétnou rozeschlou, po otcích poděděnou, vždy půjdu ovce pástpást, až vzejde Hélios jsa oděn v širák jen a v halenu a bos a habrů koruny mi vlídný domov sklenou. A v jiné ovzduší, antické do selanky se zvolna přesunu – tu mluvit budu s vánky.vánky, tu jásat s bystřinou a tu bouřiti s větry; tlum bílých beránků pohostí vlídně step, já budu pískat jim a jísti černý chléb a dělat ovčí sýr – a psáti hexametry. [12]
KOMINÍK. BÁSEŇ PRO HODNÉ DÍTKY.
Já ubohý kominík! Sotva vejdu na ulici, již mne stihá dětí křik; umouněnou mojí lící každá chůva straší dítě, jak jen plačky ozve se: „Kominík až uvidí tětě, jistě si tě odnese!“ Líto je mi nastokrátnastokrát, přede mnou že utíkáte, hrával bych si často rád s vámi, moje děti zlaté. Vždyť jsem jako lidé jiní, jak z vás mnohé nahlídlo a jen barva sazí činí ze mne černé strašidlo. [13] Počkejte jen, dětičky, půjdu domů, smyju saze, zbělím náhle celičký, zvyknete si na mne snáze. Vždy i pod tou barvou černou dobré srdce slyšte bít, tvářností mou malichernou nedejte se ošálit. 14
PŘI ČTENÍ „LISTÁRNY REDAKČNÍ“.
V časopise každém zadumané, tiše nad ty řádky skláním kočičí svůj hled, do nichž mocná ruka redaktora píše literátům mladým ždanou odpověď. Někdy ortel strašný jenom prostě zjeví, jindy s posměchem se trpkým netají, na pranýř tam staví mladých duší zpěvy, o pomstu tam hlasem velkým volají. Taký básník mladý – přeubohý tvor to, v duši mojí roste velký soucit s ním – psal a opisoval, platil marky, porto, by se v koši setkal s cílem posledním. A v tom těžkém smutku jediná jen těcha v kandidátu takém nový nítí vzdor; los ten potkával též Vrchlického, Čecha, ba, jím býval stíhán i ten redaktor. A snad kdyby kdysi za pradávných časů listárny byl znával blahý, starý věk, byl by Pindarovi, Ovidu i Tassu redaktor též leccos nemilého řek’. [15] Tasso prý je nudný, Dante pessimista, pověsť nemravy by stihla Ovida, Horáce že čeká konfiskace jistá, jak se v kruzích vyšších dávno povídá; Vergil prý se dosud nevzdal cizích vzorů, Anakreon dostal pokyn střídmosti – – Leč věk onen krásný neznal redaktorů, byl by tyrany ty zabil ve zlosti. Však i naše země lepších časů pozná, jednou střesem s beder břímě mrzkých pout, jednou zhyne kasta redaktorů hrozná, každý bude moci, co chce, vytisknout! Volně propuknou pak slova mocné plamy, mnoho nepřátel svých k smrti doženú,doženů jak satirik řecký svými epigramy otce, jenž mu dceru nedal za ženu. Ve svých tiskopisech potom každý hrab se – ó zří duch můjmůj, věští budoucna tu báj! – nakladatel celý bude v naší kapse, každému z nás patří vavřínový háj!!! – – – – – – – – – – – – – – Však až v listárně mi redaktor – ó kdo ví, co as odpoví na Musy výplod ten – zda při čtení komu vnitřní hlas to poví, výkřik soucitu že je tam potlačen?!... 16
STARÉ FOTOGRAFIE.
Ze stránek zažloutlých, hle, rodinného alba tvář mnohá dívá se, jež dávno je nám cizí, rys její vybledl nám v mysli jak ta malba a dříve vzpomínka než onen obraz zmizízmizí. To našich rodičů jsou známí z doby mládí, s ní také zanikli, my neznáme ni jmena a jenom ke smíchu nás podobizna svádí, kde jejich posice je divně sestrojena. A jsou to příbuzní, tu kmotrové, tu strýci a tety v čepečkách a s mocnou krinolinou, na klíně šáteček neb knihu svírající a divné účesy se po skráních jim vinou. A citem nevolným my tušíme je jaty v tom zvláštním úboru, jenž jejich údy halí, vždyť jenom výminkou ty vzácné vzaly šaty, by pro své potomky je vypodobnit daly. [17] Jen v dětských vzpomínkách nám ještě v mysli tanoutanou, anebo ve chvíli, kdy v ruce album beremberem, nám o nich vypráví máť s lící zadumanou a vždy jsou zastřeni nám pohádkovým šerem. Však jednou sestará i naše album módní a ztemní budoucnost ty podoby, dnes jasné, my budem vzdáleni svým duchem, žitím od ní a naše budoucnost v zpomínce příštích shasne. A času záclonou až šerou, dlouholetou my budem přikryti a vlídnou černou zemí, pak, drahá, stanete se mythickou též tetou a já tím přítelem, jenž zapomenut všemi. 18
ZAJEČÍ NOŽKA.
Zaječí nožku na svém stolku psacím dnes oslovuji cituplnou písní, s tou na tvůj klín, ó Muso má, se vracím, ó nadšením v mé duše ocel křísni! Tu v kancelářském prachu nožka hebká a v papíru se válí strouchnivělém, k ní uklání se moje bědná lebka a rozechvění cítím pod svým čelem. Ó nožko měkká, na pasece vonné, kdes na pažitě běhávalas kdysi, plod jahod rděl se v rosné směsi oné, tam děti ze vsi často vyběhly si! Tam v sypkém písku mezi vřesem zkvětlým, když hrabávalas pro zajíce lože, on myslil si: „V tom skrytu jednou setlím,“ však – zajíc míní a Ty měníš, Bože! [19] Přes drobné jedle skákával tam za dne a motýl, koník bratrem byl mu skorem, a večera když přišly stíny chladné, šel v jeteliště s čilým přátel sborem. Z té role ke vsi často on se díval na došky střech, na topol s malým zvonem, hlas klekání když odtud v šero splýval – a v lesní houšť pak utíkal zas honem. – Pak bažant, sojka křičívali v lese a plál tam purpur muchomůrek žhavý, tu onde v stlaní hříbek pozdvihne se a v poroseném mechu ryzec zdravý. Ó přišla jeseň! – v bílé mlhy její sbor lovců skryl se, zahučely rány – když zajíc žitím jásal nejbouřněji, tu struny jeho srdce potrhány. Ó zmizely ti navždy rodné stráně – kdes dokonal jsi na hladině mísy snad s brusinkami, mezi něž tvé skráně tam doma často k spánku ulehly si. A v různé směry tvoje svižné běhy zlý osud rozvál – na můj stolek psací z nich přišel jeden, pohled plný něhy mu posýlám tak často mezi prací. 20 Skvrn inkoustových uschlých plno je tu a starých spisů – žalovaných seznam ti lůžko stele místo vonných květů – ó hroznějšího losu věru neznám! Již dosnila jsi, nožko, jaro báji, své šťastné mládí! – A tvá domovina? Ach, spousta sněhu nyní zakrývá jiji, hlad drápy své v tvých bratří těla vtíná. Po sněžné pláni vyjdou blízko ke vsi, když měsíc zří za holým klestím plouti, jen skotačením rozehřejí krev si a potom hryžou akátové proutí. A mnohý z nich již stlívá v hustém mlází, kam hlad jej zahnal a kde mráz jej přepad – ó komu z vás los smutnější dnes vzchází, když, nožko, musíš s listin prach mi klepat? Tys prchla, nožko, přece prchla’s v štěstí a aspoň teď, když stesk mi srdce kruší, mně o přírodě vypravuješ zvěsti a útěchou jsi zarmoucené duši. 21
TAŽNÝ PTÁK.
Můj starý přítel podzim je tu se všemi svými rozmaryrozmary, i duši mé, i všemu světu svůj smutek nutí prastarý, své dekorace všady věsí: zář muchomůrek v tmavé lesy, mlh bílý závoj nad údol, mráz do trávy, v lán oheň dětí a babí léto v holé sněti; vše převrátil tu kolem kol, on ještě sezval vichry dravédravé, by rvaly stromům pestrý list a vyhnal ptáky stěhovavé z jich útulných a teplých hnizd. Ó leť si, ptáče, leť si jenjen, kam voláno jsi touhou, snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň – spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým. Leť, zapomeň na rodné hájeháje, kde těkalo jsi v jarních dnech, na hnízdo své – bouř servala je [22] se vzdušných snětí v mokrý mech, tam setlí, shnije zanedbáno, však tebe kdesi zářné ráno ve kraji cizím pozdraví. Snad nezahyneš dlouhou poutí, snad křídla smělá neklesnou ti, snad dálný let je neznaví a cíl, jenž tajemností lákáláká, kéž duše tvojí nezklame – nuž vzhůru, vzlétni nad oblaka a dej se v kraje neznámé. Ó leť si, ptáče, leť si jenjen, kam voláno jsi touhou, snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň... Spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým. A nevracej se více domů z té svojí říše kouzelné, do kolébavých větví stromů své hnízdo hledat útulné, tam nedbej stesku, zlaté ptáče, či přej mu, ať se povypláče vždy večer v zpěvu tesklivém, však nevracej se v naše stranystrany, neb starý domov zanedbaný již přestal ti být domovem. Zde poušť je, mráz a vichry divé jak posměch v proutí šelestí, 23 tvé srdce blouznivé a snivé by puklo tady bolestí. Ó leť si, ptáče, leť si jenjen, kam voláno jsi touhou, snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň... Spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým. Nuž připoj se již k druhům smělým, jež touha volá za moře a nad svým hájem osiřelýmosiřelým, až vzlétneš v mracích nahořenahoře, pluj dále klidně v dálné říše, jen pohledem jej pozdrav s výševýše, jen pohled přej mu jediný, jak plavec když na moři dálném zří břeh kdes na obzoře kalném, věž kostela své dědiny – a nesmí přistát – – se své lodě jen teskný pohled vyšle tam a spěje zas po šíré vodě k neznámým, věčným hlubinám... 24
KROKODÝLÍ KUPLET.
Na vlhkých březích Nilu skrytě žil poetický krokodil, byl romantické doby dítě a literárně činným byl; on v básních lkával a si stýskal a při luně pěl rozčilen, však málo vděku tím si získal a často býval pomluven: „Ó nevěřte té jeho touze a rýmovaným nářkům těm, toť krokodýlí pláč je pouze a jenom klam je ukryt v něm.“ Nuž přestal pěti o svém žalu a v jiné struny počal hrát: o vlasti své, jež tone v kalu, ač slavnou byla jedenkrát; své bratry volal k boji, práci a nadšenými slovy hřměl – však nadšení se záhy ztrácí, neb opět málo štěstí měl; ať zpíval krátce nebo dlouze, vždy propad’ trpkým slovům těm: [25] „Toť krokodýlí pláč je pouze a jenom klam je ukryt v něm.“ Nuž skryl se opět do lotosů a veřejnosti „s bohem“ dal – však zase zlému propad losu: cit lásky mocný se v něm vzňal, o mladé krokodýlce sníval, ve verše vložil všechen cit a jí pak ty své písně zpíval – však ona chtěla svatbu mít a bála se té jeho nouze, i odbyla jej úsměvem: „Toť krokodýlí pláč je pouze a jenom klam je ukryt v něm.“ I viděl pak, že marnou snaha, kde předsudek tak mocný jest, a více již se nenamáhá své pravé city ve svět vnést; již vzdal se vznešených svých cílů a jen si hledí výhod svých a žije mravem krokodýlů na březích Nilu půvabných. A když tam někdy zalká v touze, ó neuvěřte zvukům těm, toť krokodýlí pláč je pouze a jenom klam je ukryt v něm. 26
CVRČEK. CVRČEK.
 Ve světlém písku paseky tam za borovým lesem, kde celičký lán daleký je pokryt hustým vřesem, pod jedním trsem zeleným se malý cvrček skrýval a pronikavým hlasem svým – po celý den si zpíval. Tam v písčině a ve štěrku ta píseň zněla stálá a rozčilila ještěrkuještěrku, když na slunci se hřála, a po den celý motýli se smáli této písni, však ke cvrčkovi chodili i mravokárci přísní. Když vzrostl slunce žhavý žáržár, tu přiletěly včelyvčely, na vřesem zkvetlý suchopár a mnoho nabzučely, [27] že hlukem práci ruší jim, že rozumu má z mála, však i s tím zpěvem veselým že k smutným koncům cválá. A zase čmelák přišel pak a říkal: „Pane Cvrčku, proč pak se namáháte tak, což nebolí vás v krčku? Když někdo z nás sem přiletí já nebo slečny Včelky – nás není tolik slyšeti však výsledek – je velký!“ A cvrček přece dále pěl svým pronikaným hlasem, až kobylek roj záviděl mu jeho píseň časem a nezkušení zajícizajíci, v dnech radostného mládí si na pasece hrajícíhrající, tu píseň měli rádi. A vesele a dál a dál pěl cvrček bez oddechu, až se soumrakem napadal chlad rosy ve klín mechu a zpíval dále, nad plání když tiché hvězdy vzplály 28 a zádumčivé klekání se neslo z dědin v dáli. Tu z šosáků tak leckoho ta jeho píseň plesná tak rozčilila přemnohopřemnoho, jej vyrušujíc ze sna, až na noční se čepici mu třapec zlostně kýval – však dále nocí mlčící si cvrček zpíval, zpíval... Ach byl tak šťasten, že je živ, že cítí v sobě žitížití, a proto musil – jaký div! – si písní uleviti a zpíval, zpíval z plných plicplic, zda kdo jej o to žádá? zda líbí se to čili nic? Ach, po tom málo bádá! On o jiné se nestará a svou si hude pouze do pozdní zimy od jara. Však přikvapí-li nouze a příval zimy dravý-li mu konec písně utne? Ach, jak ty včely pravily: ty konce budou smutné! 29
BÁBĚ, JEŽ MI ROZBILA POPELNICI.
Můj pokoji, tys obrazem mé duše – též přeplněn jsi nejrůznější směsí, tam mysl moje, spějíc z žití hluše, na pestrých cetkách klidně odpočne si. Po nudném dni tu těkavé mé snění se v řadách milých knížek kdesi chytí, tu v suché palmy zírám okamžení, tu v portrét dobrých přátel mohu zříti. Tu z višňového dřeva směšný skřítek pod parasolem čínským hlavu skrývá a v záslonách se v směsi suchých kytek nad kolovratem holubička kývá. A fleuret štíhlý, ovinutý hadem tu perníkové srdce probodává, tu obraz: dívka jdoucí jarním sadem a muchomůrek skupenina žhavá. [30] A loutna falešná hned visí vedle a dřevák, zdoben poetickým senem a dále podobizny povybledlé: Čech, Lotti, Burns a Gogol s Markem Twainem. A na knihovně byla s kytkou vřesu i popelnice, dávných dob zvěst slabá – ó hněvnou vzpomínkou se ještě třesu – tu rozbila mi dneska hloupá baba! Ach popelnice, práce dávných lidí, po kterých není prachu ani stopy, vnuk více zbytků po nich nevyslídí, jich dávných časů srdce nepochopí. Vždyť stěží stíhám myslí malou chvíli, vždyť sotva srdce cítí to a tuší, že současně s ním – vzdáleno pár mílímílí, kdes stejně dýchá na tisíce duší. Nuž jak to chápat – onu dálku doby a život lidí neznámého jmena, jak možno sčítat všechny jejich hroby, ty, jimiž cesta k dnešku vydlážděna. A žili přec a byli, milovali a znali vášně, radosť, žal i práci, jak my z té hmoty byli, stejně malí – a každý z nás jak oni – v nic se ztrácí. 31 To milióny duší nepřehledné a co z nich zbylo? Ani prachu z těla a z výtvorů jich pouze střepy bědné a z jejich zápasů zbraň zrezavělá. Kdož víví, kdo hnětl popelnici tuto z mých praotců a co mu duší chvělo, dnes proto na něj bylo vzpomenuto, ač dávno rozpadlo se jeho tělo. A tento ze ztracených časů zbytekzbytek, ten pozdrav řídký, vzácný, bez náhrady, mi rozbila ta bába, zlobný skřítek když našeptal ji prach utírat tady. Ha, rozbila kus dávné minulosti a nikdo, nikdo víc ho nenahradí, však jednou, bábo, také vaše kosti na věčné časy zapomnění shladí. Jen zkáza věčnou je – a světy hasnou, co smrtelno vše splyne v zemskou hrudu – já však jsem napsal tuto báseň krásnoukrásnou, a proto jistě nesmrtelným budu. 32
Z KABINETU AUTOMATŮ. JAROSLAVU HONZÍKOVI.
[33]
PŘED PANORAMOU.
Před panoramou žití Osud stálstál, jak kostlivec on vypadal, však živý, a volal: „Páni, prosím, račte dál, za malé vstupné uzříte tu divy!“ „Co srdce ráčíráčí, můžete tu zřít, co nejkrasšího v žití může zkvésti, a planetu si račte zakoupitzakoupit, ta zcela jistě přinese vám štěstí.“ A lidé se tam jen jen hrnuli a neptali se, co se to tam skrývá, však každý potom jako strnulý na bezcenných pár vějiček se dívá. Však vyvolavač ten se tajně smál, vždyť dobře již mu zaplatil dav chtivý: Ó prosím páni, račte jenom dál, za malé vstupné uzříte tu divy!“ [35]
V PŘEDMĚSTSKÉM CIRKU. I.
ZAHÁJENÍ.
Před boudou velikou dav dětí chtivých stojí, směs pestrá plakátů je vábí do vnitř cirku: ke stěně prkenné tvář často tisknou svojisvoji, když někde naleznou v ni skulinu neb dirku – ach, rády zřely by, co vidět na plakátě: ty koně, slony, psy – athlety závodící, a sličné jezdkyně v tom divném, pestrém šatě a zvláště šašků sbor s tou malovanou lící. Vnitř hudba vřeštivá hrá špatně notu skočnou, tak vábíc diváka, jenž lístek koupit váhá. Na zvonce znamení pak smělé divy počnou, clown vběhne v manéži –a smích se ihned vzmáhá. Kůň již je přiveden a jezdkyně sem vskočí a s štolby pomocí si v pestré sedlo vsedne a počne smělý rejrej, až přecházejí oči a mnohá měšťanka na třetím místě bledne. [36] A clowni přiběhnou a obruče neb stuhy ku skoku nastaví – a kráska skáče směle, pak z vlasů vezme květ a obecenstva kruhy svým zrakem koketním si bystře přejde celé a důstojníkům květ do první řady hodí, i s koněm zmizí pak za záslonami v šeru a vzdychne k sluhovi, jenž koně ve stáj vodí: „To není zábava – to trpký chléb je věru.“ 37 II.
CLOWNI.
Na zdar, hoši! S gallerií srdce mi vám jásá vstříc, oko mé se chtivě vpíjí v malovanou vaši líc, při každém vás stihám kroku, křiky vaše sleduji – hle, tak já též kolik roků obecenstvu tancuji! Lišíme se pouze šatem, pouze maskou na líci – vy to zahodíte chvatem, mumrej mne však halící zůstane mi v noci, ve dne – vy hrajete večer jen, udáváte v boudě jedné tytéž vtipy den jak den, – Já však hraji bez oddechu – možná, že tím dovedněj’, nikdo nepostřehne v spěchu jaký v duši mojí děj, který obecenstvo klame – haha! dávná je to zvěst 38 jak tím lidem pohrdáme, jak nám v smíchu smutno jest. Avšak známe dobře stejně velkou sílu zbraní svých, vtip jak vládne čarodějně, jak zná vítěziti smích, ó, my také dobře vímevíme, že jsme stejně bez moci, jak se více zalíbíme, větší jsou z nás otroci. Lepší vtip – a potlesk vzrůstá, lepší skok – ha, jaký ples, všude šklebná zejí ústa, „znova!“ křičí hlasů směs, tleskátleská, kde je jaká ruka – vítězi, nuž vyjdi sem, dál nechť trvají tvá muka, otroků buď otrokem. Hola, bravo! U všech všudy popatřte jen na smělce! Dobře prolamuješ údy, dobré metáš kozelce, dobře výskáš k výši z dola na orchestr protější, bravo! vřele bratr volá tobě, bratře šťastnější! 39 III.
HOCH.
Má báseň měla by znít tempem kvapíku, při němž jsi náhle tak se zjevil ve manéži a v sedlo ozdobné jsi skočil vraníku. A vždycky zápalem plál obličej tvůj svěží a tmavým okem svým, z nějž sálal hrdý žár, jsi přelét diváky – kůň v trysku kolem běží a na tvé umění tu čeká lidí pár. Ať málo publika – pro tebe vždycky dost, vždyť pouhou zábavou ti chvíle, v pestrém šatě a v ruce s bičíkem kdy skákals bázně prost přes stuhy, obruče – tvůj oděv zářil v zlatě a slávy tvojí lesk by déle potrval tu – šumným potleskem když dav zas volal na tě – vždy místo poklony jsi přemet udělal. Což nemáš vzpomínek na hořkost dětských let, kdy jak ty koně snad jsi bičem cvičen býval? Což štěstí dnešních chvil, ten chudý slávy květkvět, již tenkrát neodnes ti hořký pláče příval? Což nemáš nadějí a ani nechceš znátznát, co hýbe jinými? Zda kdy jsi o tom snívalsníval, co jiný život by ti jednou mohl dát? 40 A nikdy neleká tě budoucnosti zjev? Vdyť znáš toto, stejné vždy všech akrobatů stáří! Či snad tě čeká pád – a zbarví tvoje krev kdys písek manéže, kam zaryješ se tváří, tak ještě nejlépe bys prchl z žití pout; a slávu, o níž sníš, by jenom lokalkáři ve stručné zprávě své nechali zaplanout. Ne, nevíš o tom nic... Ta chvíle je ti vším, kdy končíš produkci volánímvoláním, pobízejepobízeje, by kůň tvůj pobíhal vždy tempem rychlejším a štolba, řiditel a šašci a kdo kde jeje, vše křičí, pobízí – bič práská v lomoz ten a rukou polibky všem stranám rozdílejerozdíleje, zas směle s koně skočíšskočíš, všecek roznícen. 41 IV.
ZVÍŘATA.
Ó stáda vycvičených koní, ó opičáci tančící, ó inteligentní vy sloni, ó velbloudi vy velicí, když udá se mimi, kdes vás zříti, tu zmocní se mne nadšení, mně nelze než se pokořiti všem divům vašich umění. Ba diviti se člověk musímusí, jak celý svět je na ruby, co dovedou dnes v cirku husy, co papoušci a holubi; psy dovedné již mnohé roky kams zatlačily v ústranní, dnes lákají víc oslů skoky a boxující klokani. Když vídám vašich kousků na sto, ó tvorové vy vezdejší, 42 sám u sebe se ptávám častočasto, kdo byl tu asi chytřejší: a že snad ve zvířecí hlavě víc o to vtipu vězelovězelo, co učitelům vašim právě tam na rozumu chybělo... 43 V.
DOHRA.
Strašlivá hudbo, falešné tony, které zní v cirku, znám vás, oó znám, dobře znám polky, kvapíky ony, denně jež k reji hlaholí tam, nápěvy staré, souzvuk tak děsný – denně mi planou výčitkou ve sny. V hlaholy písní, lýry k nimž ladí básníků mnohých nadšený voj o kráse lesů, zápalech mládí, nyjících láskou, zovoucích v boj – jako ta hudba v cirku jež zníváznívá, stará a špatná píseň má zpívá. Ve znění její ostře bič práská, Pegas můj musí kolem se hnát a moje Musa, ubohá kráskakráska, musí se učit na laně stát, provádět skoky po žití celé, napřed ty prosté, potom ty smělé. 44 A já jsem při tom paňáca hloupý, kterého vítá publika smíchsmích, jakmile s křikem do kruhu vstoupí; zatíná ruce v maškarách svých, v oku se slza objeví spěšná a to je konec – němohra směšná. 45
MASOPUSTNÍ MOTIVY.
I.
VÝBOŘI.
Již v gymnasiu plamen touhy v ta jejich mladá srdce pad: po celý příští život dlouhý na roli vlasti pracovat. Když přešli potom z těsných škamen ku studnici všech svatých věd, tu přinutil je onen plamen do různých spolků vstoupit hned. A odtud cestu snadnou mají ku výši smělých cílů svých – hle, všichni statně zasedají dnes ve výborech plesových. [46] Toť úřad věru hrozně těžkýtěžký, ve schůzích přít se, řečnit též, pak ve fiakru nebo pěšky do města spěti na loupež; u poloviny slyšet dveřídveří, že „není dneska doma pán“ – kdo slovům těmto ještě věřívěří, ten spasen buď a požehnán; a výmluvy snést všeho druhu a také trochu hrubostí – že subskripci to nejde k duhuduhu, to dlužno uznat s lítostí. A starosti pak o pořádky a odznaky a plakátyplakáty, div věru, že za čas ten krátký jim nesbělí vlas bohatý. Čas v stálém strachu uplyne tak a přiblíží se slavný bál – tu dlužno ještě vzíti smeták a zametat taneční sál. Pak ten si sedne u pokladny, ten dámy uvádět má čest – stát výborem se – úkol snadnýsnadný, však býti jím – jak těžké jest! 47 Co dá těm dobrým hochům práce protějšky shánět, kolonny, sčíst referentům honorace a těmto dělat poklony. A trochu pomluv pak a výtek, toť všechen vděk, jejž bál ten skyt a ještě zkušeností skřítek jim šeptá slovo: „Deficit!“ Ó národe, ty pak se netaž, ký plod ti nese tento boj, mlč moralisto, který metáš na hlavy jich hned výtek roj – „za národ v boj!“ – tu vůli chová přec každý tento dobrý hoch a jako v písmu chudá vdova on dál co doved’, měl, co moh’. 48
II.
GARDEDÁMY.
Co divů již nám nanosilo to vzácné naše století, jak mnohé velké ducha dílo – ach, mozek začne boletiboleti, když na to všecko vzpomíná si; a co vše ještě dá nám asiasi, než konce svého doletí! Však nejmocnější triumf lidský, jak každý přizná bez řeči, my v masopustě zříme vždycky, kdy nejlépe se osvědčí: to vaše, ctěné gardedámy, – vždy trpělivost připadá mi co vymoženost největší. Noc celou sedět a se dívat na tančících vír bezděčný, jist řízky vysmahlé a zívat zas bez bačkor a útěchy – zda odměnou vám za to,to zřítizříti, jak tváře dcer se štěstím nítí a vidět jejich úspěchy? 49 Jak pláte po pohodlí touhoutouhou, čte v očích vašich našinec, že klep vám plaší chvíli dlouhoudlouhou, to nezazlí vám nikdo přec, vždyť skoro by se říci dalo, že v sále zde za chvil těch málo si vysedíte očistec. To dalo by se říci – ale vy přec jen příliš hřešíte, pro dcery své vy v tomto sále si často muže chytíte a vycházíte pak z té síně co vítězné a statné tchyně – tím zásluhy své ničíte. 50
III.
ŘÍZKY.
Pausa půlnoční se blíží – líto je to slečinkám, ač již spánek kradmo klíží víčka mnohých gardedam. Tu když tanečnicím kyne odpočinek blízký, v parfumy a vůně jiné z kuchyně dech nový plyne: cítiti lze řízky. Do jídelny náhle cílí obecenstva dychtění, tak že v chaos v malé chvíli lokál ten se promění, hlasů směs tu náhle divá plní prostor nízký, o stoly tu půtka živá, sklepníky hlas sterý vzývá: „Přineste mi řízky!“ Ó to doba tvoje pravá, plesová ty večeře, 51 zkušený si hned tě dávádává, slibům lístku nevěře; jenom sličné tanečnice, modní odalisky, dlouho v lístek kryjí lícelíce, po večeři pátrajíce než zašeptnou: „Řízky!“ Ó ty bálů krásný čase, kdy se mi zas navrátíš? Budu jísti řízky zasezase, plesovým jsa otcem již, s dcerou povečeřím chutně, utru svrasklé pyskypysky, po domově vzdychnu smutně: „Ah, jak jsou tu přeukrutně vysmahlé ty řízky!“ 52
IV.
PO PLESE,
v kterém jsem netančil.
Žofín planul v skvělé záři... Na mostě plyn plápolavý rudě svítil do kočárů na tanečnic světlý šat. Před mostem již zevlovaly zvědavé a chtivé davy na kočárů nedohledný z ulic vinoucí se řad; ostrov lampy elektrické zalévaly chladnou září, ale brzo objal hosta milým teplem vestibul, výborové klaněli se s obřadnou a vážnou tváří, parfumů i kytic vůní dech váš se tu omámil. V sále všechno plálo leskem, bohatstvím i štěstím, pychem, s černí fraků mísily se drahé toaletty dam, ale nejvíc poklonami, vtipem, zábavou a smíchem chvěl se vzduch tam pod orchestrem, nejvíc lesku bylo tamtam, kde nad chátru povznesena estráda se pozvedá... Skvěle se nám vydařila národní zas beseda. V mojí duši rostla závist... Záviděl jsem v duše hloubi zdejším hostem smích a krásu, život, bohatství i ples, 53 záviděl jsem honoracím v pozdrav znějící jim trouby a i tobě, moje milá, záviděl jsem trochu dnes společnost dvou důstojníků s hovorem jich veselým a – jak samo rozumí se – záviděl jsem také jim. Ach, já prostý, chudý básník a dnes vůbec ne- duživý musil jsem se odříkati – doktor tanec zakázal a vždyť vůbec nehodím se mezi tyto skvělé divy, já jsem příliš nepatrný pro ten velkolepý sál. Doma možná že již mnohá tato dívčí hlava drahá sklonila se nad mé verše zamyšlena na chvíli a snad kdysi příští dobou, bude uznána má snaha, plod mé práce – ale dneska! Sne mé duše spanilý, nedbej toho, bav se dobře – jako kdysi na témž plese předchůdkyně má v tvém srdci, vidina má zlato- skvělá (je tomu již přes pět roků – srdce dosud stopy nese) zapomněla na čtverylku – a tím slovem „za- pomněla“ vrhla mne v klín zoufalosti – prvně noc jsem proplakal... Je tomu již přes pět roků a já rozum nedostal! 54 Nyní, otráven tím leskem, oslněn tou nádherou půjdu domů, vezmu léky, které doktor přede- psal mi, kyselými hrozny nazvu nádheru tu veškerou, budu možná klidně spáti – nebo budu zpívat žalmy, variace na ten motiv, jenž mi cestou domů zněl: Proč jsem jen, já bloudek hloupý, vůbec dneska na ples šel?! 55
V.
ŠIBŘINKOVÁ EROTIKA.
Já půjdu taky do Šibřinek, však zda tam najdu milou svou, jež mi již rok plá do vzpomínek jen svojí tváří laskavou? Zda přijde v prostém selky šatěšatě, či jako víla zářící, co rybářka či v kněžny zlatě a zda-li s maskou na líci? Ať tak či tak – v tom pestrém reji, jenž kolem mne tu dovádí, ji poznám přec – neb oko její ji vždy a všude prozradí. * * * Však darmo hledám. Svojí milé tu dneska asi nespatřím, nuž ukrátím si zde ty chvíle v rozmluvě s postillonem tím. 56 Co pak mi chceš, že na tom plesu tak dlouho již mne sleduješ? „O milce tvé ti zprávu nesu, že má tě ráda.“ – Oh, ty lžeš. „Ne, pravdu dím. Nuž sejmi masku, ať zřím kdo jsi. – „Tvá rozmilá...“ Zřím před sebou svou starou lásku, však Bože! jak se změnila! * * * „Proč se tak smutně díváš na mne? Viď, jiná jsem, než bylo kdys... ach, mnohé lásky slovo klamné tak změnilo mé tváře rys. Tys uzmul mi žár oka mého, Tvůj sok nach retů vylíbal a půvab vlasu hedvábného kýs malíř pro svůj obraz vzal. Pan kadet zas a láska jiná si stopy uzmuli mých vnad – a to jen tvá, jen tvá je vina, žes naučil mne milovat!“ 57 Můj postillone, stiš své žalyžaly, tak jako já je skolébám – jen když jsme vroucně milovalimilovali, to stačí našim vzpomínkám. Co více chceš? Tvých očí krása nechť září z chudých veršů mých, nechť z písní mého soka jásá tvých purpurových retů smích. Vlas bohatý tvůj na oltáři na skráních světic vzplane tu a na bojišti nechať září tvá láska v smrti kadetu. Ó nedej trápiti se želem, že lásce jsem tě naučil, – když byl jsem dobrým učitelem, pak dosažen je pravý cíl. 58
VI.
POLKA.
Pod okny zvučí polka, ji hraje flašinet, – ó darmo, milá holka, tě hledá chmurný hled. Kdys při té polky zvuku jsem letěl s tebou v sál, plam lásky ve rozpuku nám v mladých srdcích plál. Však tys mi zašla s očíočí, když zašel masopust, – dál svět se nudně točí a je tak děsně pust. Je léto a je parno, dál hraje kolovrat – ó je to nyní marno na tebe vzpomínat. Zda navrátí se jednou zas tentýž plesů čas – a zda mé oči shlédnou tam také tebe zas? 59 Ó jak jsme při kvapíku tak sobě žili jen – teď hudba stichla – v mžiku zas rána na buben – a dál to létlo v zmatku – ah, hořko vzpomínat, ó ustaň kolovrátkukolovrátku, ať vzpomínkám lze spát! 60
BÁSEŇ O PRÓSE. JUDru HEŘMANU ŠIKLOVI. (Psáno po návštěvě plzeňského měšť. pivovaru.)
Ó Poesie! Zděšen k tobě ze světa víru prchám sem a vztahuji své ruce obě, bych zasáh tvého roucha lem, ó matko svatá – zle se daří dnes mezi lidmi básníku, tam Prospěchářství hospodaří a hynou roje slavíků. Slyš, jak mé tepny v skráních tlukou, jak utíkal jsem o závod – a svojí lýru zlatozvukou jsem zahodil do hloubi vod; ó matko, matko, dej mi píti zas z Romantiky pramene ať v duši mojí znova vznítí zpěv čistý, hymny plamenné! [61] Víš, kde jsem byl? Ó běda, běda, to předsíň pekla byla snad, kde Požitkářství líné sedá a Zisk je lapá do tenat – já octnul jsem se v země klínu, kamž blouznivý mne svedl pud, šel jsem tam chodbou plnou stínů, ji pohádkový střežil sud. Ó co jsem spatřil! Klenby šeré se v nekonečno ztrácely a v odbočky a směry steré své vlhké stěny stáčely, sem tam se kmitlo světlo žluté, dál do bludiště vede mne, a postavy jak ze tmy skuté se míhaly tu tajemné. Ty zdály se mi duchů sborem, jenž šíré střeží pánvice, v nichž plno pěny – zda se skorem, že voní to jak kvasnice – – tam sokyně tvá, božská paní, tam Prósa dlela škádlivě....škádlivě... Však ty to jistě nevíš ani, jak voní pěna na pivě! A Prósa dál mne vedla všudy v ta nekonečná sklepení 62 jen sudy, sudy, sudy, sudy jsem viděl tady v zděšení, tu malé, velké – velké, malé, ať kam chce zrak se obrátí, jen sudy, sudy – a tak dále, že nemůžeš jich sčítati. Ach matko božská, musím říci, co chtěl jsem říc až na posled – ó se studem to pravím v líci – že v pivovar mne ďábel sved – ó co jsem viděl! Nelze zpěvu ni nastínit tu hrůzu hrůz a darmo popudil bych k hněvu všech devět ušlechtilých Mus. Tu šíré sály plné sladu, tam z půdy vanul pekla žár, tu strojů divných vidím řadu, jež hodny kouzelnických čar, tam do stroje se hází dříví a sud vychází hotový – a naivní básník tyto divy ni nechápe, ni nepoví. A všude, všude plno lidí a všude pilných rukou chvat a všude práci člověk vidí až závratno se podívat – 63 ó co tu píle v noci, ve dne, co ve svátek i všední den, a co tu práce nepřehledné, co lidí shltne ústav ten! A proč to vše? Proč důvtip lidský ty přístroje si sestavil, proč sklepy šíré strategicky do hloubi dobré země vryl, nač sudy, pánve, pára, síly tu v divé práci horlivě, proč v světě tím i obchod šílí? – To z lidské touhy – po pivě! To proto je, by groše svoje moh člověk v krčmu zanésti a tam u věčné zhouby zdroje se oddat první z neřestí, by propil peníz, rozum, zdraví a blaho získal zvířecí a jako pavián pak pravý kles v bezvědomí za pecí. To proto, aby ztratil záhy i rozvahu svou poslední a z otravné té chmelné vláhy ssál kuráž lživou, nevšední, by karbanil – a v chvíli jinou zas sepral se, klel ze všech sil 64 a se strašlivou kocovinou by druhý den se probudil. To proto, aby v chabé hrudi si vznítil píseň přesvatou a se zpěvem, jenž mrtvé budí, šel domů nocí hvězdnatou, by po luně plál v tklivé touze a líbal dlažbu v ulici a vyspal se pak kdesi v strouze či v policejní strážnici. Ó Poesie, proto ducha i život obětuje lid, a proto země poušť je hluchá a zhynul pro umění cit – ach! vždy tak bylo v světě šíru a bude to tak jakživo, a proto odhazuji lýru – a půjdu někam na pivo. 65
PŘED ZRCADLEM. JAROSLAVU HILBERTOVI.
[67] Všeobecnou snahou a největším uměním jest – zábavně se nuditi. Moderní Šalamoun.
NUDA NUDA
 Nuda, stará přítelkyně, často klepá na mé dveře, často vchází do mé síně s večerem i v ranním šeře, do ucha mi šeptá vždycky: „Hochu, žiješ idylicky, den ti míjí jako den, stále žiješ na témž místě, život tvůj je beze změn, ale v nitru, vím to jistě, bouří ti to jinou touhou, tam ti hárá vášeň divá, ty se kryješ maskou pouhou, o jiném tvá duše snívá, často prchá v jiný svět – krotkým jsi jen na pohled.“ [69] Je to pravda. Nač se nudit, sám si otravovat mládí, vím, mne lidé mají rádirádi, smích-li u nich umím zbudit, když je hezky pobavím, zatajím-li svoje stesky, komedii hraji hezky, pak jsem jimi trpěn – vím. A já umím dobře vskutku hráti směšnou komedii, moje činy často skryjí před mnou samým hloubku smutků, bavím sebe bavě jiné, žiji lidem k radosti a můj život takto plyne v známé lůno věčnosti. RánoRáno, než-li vyjdu z domudomu, pósy dobře nastuduji. Nejprve jsem úředníkem: tomu klaním se a tomu, vážně chodbou vykračuji, ochotným jsem služebníkem chefovi – a pánem vlídným podřízencům. S duchem klidným točím starým kolovrátkem, svojí prací úřední, a po namáhání krátkém změní vše čas polední. 70 Nová maska: s druhy svými vesel k jídlu zasedám, staré udávám tu šprýmy, anekdoty povídám, všemu možnému se směji, paňáca jsem rozpustilý při obědě, večeři – ale někdy pod mumrejí že to také smutkem kvílí – tomu nikdo nevěří. Nuže – nač si stěžovati, když mne nikdo slyšet nechce a když přízeň získám lehcelehce, jak se maska na tvář vrátí a když upřímný můj cit nikdo nemůž pochopit? Nuž dál hraji komediikomedii, jak je v kterou chvíli vhod, ať si s pány pivo piji nebo tančím o závod, clownem jsem i úředníkem, dámám dvorným společníkem, tvář svou halím v lživém smutku, kuplet zpívám prastarý, někdy trochu blázním vskutku, vládnout nechám rozmary, hraji sobě, jiným hraji, někdy dokonce i v taji 71 slečnu Musu podvádím – jaká řeč s ní? Tato dáma přece nevěstka je známá, mnohé daří vděkem svým, na sta lidem lže svou lásku, kteří o ní horují – proto také beru maskumasku, když s ní někdy laškuji. Ale někdy omrzí mne nezničitelný ten zvyk, želím, že za neupřímné slovo sklízím všude dík, upřímnost že víry nemá; unaven jdu ulicemi, hnusí se mi orgie má, odporným svět celý je mi, lhostejný mi zájmy lidí, duše moje náhle vidí všecku bídu strašné hry té, v úzkostech bych vzkřikl rád: „Bože můj, což nevidíte, že tak bídně hynu mlád, a že onen vzdorný smích, jímž se směji čemukoli, nejvíc moje srdce bolí, nejvíc pálí v prsou mých?! 72 A pak rád bych žebral kdesikdesi, k spasení nechť vybeře si kdos mou duši ubohou, moje srdce utýrané naposledy láskou vzplanevzplane, zmírajíc mu u nohou....nohou... Domů jdu a masky lživé zahazuji do všech koutů, ale brzo zase jsou tu na mé tváři jako dříve – sama sebe klamu častočasto, když si spřádám plánů na sto, o budoucnu sny si bájím, kdy se vzchopím k něčemu... Sedím, kouřím – pak se najím a jsem líný ke všemu. 73
MŮJ ŽIVOT.
Již mému životu je vyměřena dráha – to cesta poklidná a dobře známá jest, ji nastoupiti snad tak mnohý snílek váhá, však jiní s hrdostí se po ní dají vést. Směr její čtyrykrát já přejdu každodenně, z domova v kancelář a odtud domů zpět, ve známých ulicích se divím každé změně – vždyť znám tak předobře jich věčně stejný vzhled. A mnoho vídávám tu denně těchže tváří, v týž čas, touž ulicí je vede povinnost. A potom nad akty usedám v kanceláři, v nich mnoho neznámých je skryto, jež znám dost. A s dobrým chefem svým, když hrá si s po- sejpátkem, se někdy pouštívám do vážných hovorů, pro sluhy doktorem jsem stal se v čase krátkém – ó co již přečkali zde takých doktorů! [74] A s tváří úřední též k obědu si sedám a jídlo pomlouvám a plísním sklepníky, o světa osudech pak z novin zprávy hledám a někdy laciné též kouřím doutníky. A večer z úřadu jdu vírem promenády, pak mdlý či poklidný se navracím v svůj byt – vše jak jsem opustil, tak ještě leží tady, je jako v nitru mém zde tentýž nudný klid. Kdos v bytě vedlejším se učí na piano a tentýž nápěv vždy se dobývá mi sem, a moje kvartýrská, již vídám pouze ráno, když kávu nese mi, s kýms mluví v bytě svém. Tu něco vždycky čtu – však hlava brzo klesá, nuž ve své peřiny si lehám spokojen a vždycky vroucí vzdech vysýlám na nebesa: Ó jak je překrásný poklidný život ten! 75
JÁ BÍDNÝ HŘÍŠNÍK...
Mně často říká přítel mnohý, jenž ví, že verše píši též: „Proč zanedbáváš svoje vlohy, proč nikde básní netiskneš? Já v časopisech tvoje jmeno vždy pilně hledám – ale nic ty nikde nemáš vytištěno a mizíš z paměti vždy víc svým přátelům i veřejnosti; však chyby tvé se domýšlím, ty nejsi vytrvalým dosti – “ Můj bože já to vím. Však verše mé jsou chátra divá, je vzdor a rozmar diktuje a etiketta úzkostlivá, jež dneska v básních panuje, je na posměch jim – beze skladu jde z pera druž ta bujará a o pointu, o náladu se jejich autor nestará. 76] Je chaos to jen nelahodný, já do stolku je uklízím, že světla světa nejsou hodny, můj bože, já to vím. Však půjdu – vezmu rukopisy, jež v stolku uschované mám a na redakční dveře kdysi s tím ostýchavě zaklepám. Pan redaktor mne přijme vlídný a slíbí vše si přečísti, že soud svůj řekne za dva týdnytýdny, mne laskavě pak ujistí. I poroučím se, dobře věda, že nechytil jsem veršem svýmsvým, co pokoje mi v srdci nedá – můj bože, já to vím. A pak se shovívavou tváří pan redaktor mne osloví: „Vám s verši se to špatně daří, o metrum dbáte málo vy, vy malou dáváte si prácipráci, rým, výraz vhodný najíti a myšlenka se vůbec ztrácí dřív, než ji slovo zachytí – a jaké volíte vždy thema, 77 jež vzdoruje všem tradicím a hlavy ani paty nemá...“ Můj bože – já to vím! Chci polepšit se – Nedovedu však jinak psát... A počnu zas a divné thema bez ohledu na všechen svět a kritik hlas si vyvolím – a opět bude si divně skákat roj mých stop, a slovo bude zase chudé a celá sloka bez ozdob i forma bude horší asi a ještě nedbalejší rým – že redaktor by rval si vlasy, můj bože, já to vím!! 78
VŠEM, KTEŘÍ ŠPATNI.
Všem, kteří špatni, zní můj špatný zpěv, těm, kteří za zlé dovedou se mstíti, těm, kterým křivda otrávila krev, že pálí v duši celé živobytí. Těm hrdým, jimž je bohem jejich čest, má píseň zní a jim můj obdiv platí, na jejich výši záštím chci se vznést a nenávistí se jim vyrovnati. Vždyť jenom záští rodí velký plod ve světě tom, kde sobectví je modlou, kde vítězí jen bídných lhářů rod a vavřín slávy věnčí duši podlou. Mně nevymizí křivda z paměti a msta má býti žití mému zbraní, ten odpouští, kdo sláb je k prokletí, jen malomocný volí pohrdání. [79] Však v pomstě září lidské pravdy zjev a v nahotě své plane lidská snahasnaha, a proto jí svůj hrdý světím zpěv, v němž zloba srdce mého plane nahá. Mé slovo hrdé kdysi skrotne snadsnad, až vyzní v prázdno, přeslechnuto všude, však srdce bude věčně vzdorovat a po zlé pomstě věčně volat bude! 80
JÁ KVETU JAK TEN VLČÍ MÁK...
Já kvetu jak ten vlčí mákmák, tak divoce a planě, on rozvine se rychle tak a opadá tak ranně. Též krásné léto odletí v dál s jeho listem rudým a suchá stopka v podletí jen ční tu s plodem chudým. Ó makovice ubohá, kde ohnivé tvé štěstí? Teď jenom starost přemnohá Ti v prázdné hlavě chřestí. [81]
PROLETÁŘŮV TESTAMENT.
Appolův syn nezvedený, zdárné dítě doby své cítím blízkost bledé ženyženy, jež mne v temno hrobu zve, cítímcítím, že jsou spočítáni dnové moji nezbední, snížil jsem se ku pokání, sepisuji v odříkání pořízení poslední. Duši svoji – nemám práva někomu ji odkázat, nechať tam se vrátí zdráva, kde mi život dán i vzat; květy snů mých ssebous sebou dáte v hrob, jenž bude ozdob prost, svobodu mou, ptáče zlaté, také se mnou pochováte, půjdem spolu na věčnost. Rakev dobře zabedněte, abych nemohl již zpět, 82 na můj pohřeb všecky zvetezvete, kdož mi nechtí závidět, dav to bude slavný vskutku – otce s dětmi zvete sem, výstraha jim vzplá z mých skutků, Pomluva je vyčte – v smutku bude řečnit nad hrobem. Nežli vydáte se zpátky zase cestou k domovu, rozdělte se o mé statky po pohřbu hned u rovu; ovšem že jich mnoho není, ale rád snad vezme přec ze zbylého mého jmění touhy, naděje a snění mnohý mladý zpozdilec. Pokrytectví, které v pláči bude vzlykat nad hrobem, nechať za vděk vzíti ráčí jedině mým posměchem, pošetilost moje známá kam chce sama ať si jde, dosti obratná to dáma, ona již si v světe sama zase pána vynajde. Kdo bude chtít s sebou domů lehkou mysl mou si vzít, 83 dejte humor můj mu k tomu a můj zlomyslný cit, ale kdyby v onom roji kdos po srdci mém se ptal, řekněte mu, v světa boji že jsem je i s láskou svojí utratil a promrhal. A že žil jsem bez starostí, nezbudou též pražádné; lenost? – každý své má dosti, moje státu připadne odúmrtí; o mé lhaní až se servou hosté ti, přidejte jim bez meškání ještě moje pohrdání, světu moje prokletí. Činy moje nechať schvátí zapomnění rychlý spád – nikomu vsak nechci dáti bídu svoji a svůj hlad, dobrák jsem – a ještě žely mučily by věčnost mou – proto nechť se o ně dělí s těmi, kdož mne rádi měli, ti, kdož někdy vzpomenou. 84
ŘEČ NAD VLASTNÍM HROBEM.
Po smrti mé ať cokoli kdo řekne – a vím, že přemnohý mi vyčte dost – přec věřte mi: mé žití bylo pěkné, já, myslím, splnil jsem svou povinnost, co předepsali mrav či zvyk či moda, co kázal čas a co chtěl předsudek – mé žití vždycky o tom důkaz podá, tím vším se chlubil strakatý můj věk. Jak jiní hrál jsem žití komedii, kryl všední chtíč za ideální vzhled, žil pořádně, jak lidé žili, žijí a budou žíti ještě po sta let, já rval se s časem o hodiny, chvíle a s bližními jsem rval se o chleba a zábavy jsem sháněl pošetilé, jak velel rozmar nebo potřeba. [85] Oh miloval jsem, tančil, řečnil, zpíval a výborem jsem býval, verše psal, též krejčímu jsem časem dlužen býval a druhy své jsem statně pomlouval; též politicky nadšen v době jedné jsem svářil se o svornost v národěnárodě, buď v kavárně u okna odpoledne, či při pivě do noci v hospodě. Pak jako Hamlet dumával jsem také o vlastní svojí duše rozporech a zoufal si pro věci všelijaké pro bezúčelnost tužeb, citů všech – a všemu světu pak jsem dával vinu – a druhý den zas zbyl mi posměch jenjen, neb morální jsem míval kocovinu a vůbec byl jsem spleenem otráven. Ó všemu jsem se posmíval v svém žitížití, neb – nejsa dobrým sám – jsem nevěřil, že někdo jiný by jím mohl býti. A život můj vždy chudší, chudší byl, vždy méně zájmů, událostí méně a trampot víc se hrne se všech stran – snad nyní vstříc se dívám lepší změně v tom divném hrobě hlínou zasypaném. 86 A přes můj hrob a hroby tisíceré se starým, lživým smíchem na tváři se v komedii lidstvo k předu bere a vím, že staré kletby nezmaří, všem heslům na vzdor lepším nestane sese, ať pošetilost jak chce zapírá, ta v novém rouše vždy se nad něj vznese, jen ona věčná jest a nezmírá. 87
OČI.
Vy hnědé oči, slunce v snů mých říši, Vy zdroji štěstí, nadějí i bolu, v těch řádcích, které o svém nitru píši, též Vám věnovat nutno kapitolu. Vy zdáte se mi širou, mořskou plání, kde věčný klid se s věčným steskem snoubí, a mne to láká, dlouho zírat na ni a perly lovit v neznámé té hloubi. Ta věčná touha pak mým nitrem zmítázmítá, že jako v snech se potácím v chvat světa – vím, čarovná ta síla ve Vás skrytá mi zářila již v moje dětská léta. Já rostl jsem s tou pohádkou v své duši a v žití všedním třásl jsem se o ni a klamal lid – a nikdo nezatuší, jak vzácný květ mi v divné sny mé voní. [88] Jen pro Vás hrál jsem žití komedii a k vůli Vám se po přetvářce sháním – kdo pochopí dnes, jak já vskutku žiji? I Vy hledíte na mne s pohrdáním....pohrdáním... A přec Vás prosím, v žití mého scestí nechť paprsek Váš ještě chvíli hoří, já trpím jen, když jásám v lásky štěstí, jsem šťasten jen, když pro Vás hynu v hoři. 89
POSLEDNÍ POZDRAV.
Poslední chvíle až se ke mně schýlí, ať šťastna je či ať je plna běd, ať zmírám mlád, pln nadšení a síly či omrzelý dlouhým vlekem let, až uslyším své srdce volněj tlouci a blízko uzřím Smrti chladný stín – poslední pozdrav pošle z duše mroucí jen Tobě, matko Praho, věrný syn! Na klíně Tvém jsem narodil se k žití, v něm zlaté štěstí dětské prožil jsem, na srdci Tvém jsem počal myslit, sníti, Tys probudila touhy v srdci mém, z Tvých slavných stínů přišla Poesie a léky lila duše do hlubinhlubin, a proto každým dechem svojím žije jen Tobě, matko Praho, věrný syn. [90] Vše sílu k činům, jichž si touha žádá, a k bojům, jež se s žitím svádějí, jen z Tebe ssála moje léta mladá, jen z Tebe květ mi pučel nadějí; za duše klid i každý zásvit blaha, za plody práce, odvahu i čin své zbožné vzdává díky Tobě, drahá, jen Tobě, matko Praho, věrný syn. A Tys mi byla láskyplnou matkou, na jejíž ňadrech vždy jsem našel lék, jež hojila mé žaly mluvou sladkou a bludné duši přála útulekútulek, když opouštěl jsem marných tužeb scestí. A k Tobě chýlil hlavu tíhou vin, šel svěřit smutek svůj i svoje štěstí jen Tobě, matko Praho, věrný syn. Ó hrdým jsem, Ty srdce naší země, že jsem Tvým synem, slavná pramáti, a ona láska teprv zhyne ve mně, až náruč smrti kdys mne zachvátí. Kéž pak mi přáno za Tě padnout v boji – tu složiv hlavu na Tvůj svatý klínklín, by s požehnáním vydech duši svoji jen Tobě, matko Praho, věrný syn! 91
NÁPIS NA MŮJ HROB. NÁPIS NA MŮJ HROB.
 Jen rozmar moci své jej podrobil a pouze vzdor mu za přítele získal, že neznal taktu, špatným pěvcem byl a netančil, jak jiný kdos mu pískal. [92]
VZDORY. RICHARDU KROFTOVI.
[93]
POTLESK.
Pro potlesk davů, které k žití jen dvé si přály věcí mít: bez péče o chléb pro dnes býti a zápasy a hry pak zřít – pro potlesk chátry zanícený šel gladiator do areny svůj život v sázku položit. Víc byla mu ta slávy chvíle než davů oněch všechen shon, o denní chleb a kratochvíle – to i svůj život – vše dal on, by tím své žití opil chudéchudé, co lidstvu vůdčím je a bude od stvoření po jeho skon. Pro potlesk davů oběť žádná zde velkou nikdy nebyla a cesta žádná příliš zrádná ni příliš špatná, zpozdilá; [95] jen za tou slávou každý chvátáchvátá, i kdyby činem Herostrata se dobývati musila. Cnost místy proto kvete dneska, že potlesku pak slyší hlas a vůdci lidu dav když tleská, rád prodá lid svůj v každý čas, an po potlesku touhou pláče tak jako ten, kdo v cirku skáče a pro potlesk tam láme vaz. Za potlesk davů dá své štěstí i klid i zdraví, cit i čest, kdo chtěl a mohl výš se vznésti, vsak raděj v bahno dá se svést a někde v krčmě šaška dělá, jen pochvala by pak mu zněla, jen potlesk kéž mu popřán jest. A po tomtéž se básník shání, jenž potlesk v rýmech proklíná, i filosof, jenž v pohrdání své ruce vzdorně zatíná, dny v odříkání tklivém tráví a ohlíží se, zda plod slávy mu již již padá do klína. 96 Své svědomí i přesvědčení pro potlesk každý zapře hned a naděje když více není, že jako dříve by mu květ tu, hyna oné touhy mocí smrt volá ještě ku pomoci, jen aby zatleskal mu svět. A jako on pro potlesk davů své žití neváhá si vzít a prohnati si kulí hlavu a effektně se usmrtit – – pro potlesk davů srdce svoje si vytrhnu a v žití boje je uvrhnu – ať tleská lid!! 97
PADLÍ VOJÁCI.
Já půjdu do boje až zazní polnic hlas, ó půjdu nadšeně za povinností svojí, tu bázně bledý cit již opustí mne v ráz, až hlukem omámen stát budu v šiků roji. Však až se navrátí zas domů druhů řad a domov uvítá je zpěvy vítěznými, jim skráně ověnčí, až budou usedat u tichých krbů svých – tu nebudu již s nimi. V tom víru zmateném já raněn padnu kdes a v ryku nadšeném dál přes mne půjdou voje – kdo ze všech všimne si, že opět jeden kles’? Kdo bude hledati tu mrtvé tělo moje? Tu budu pochován ve hrobě velikém a nikdo nezví to, kdy padl jsem, kde stlívám, krev v boji prolitá se rychle vpije v zem – a starý, krásný mír se opět vrátí nivám. [98] Nad hroby neznámých zas vzejde obilí, lid pilný pokosí je za letního parna, ó dobře měli ti, kdož nás tu pobili, my víme, naše smrt že nebyla tak marna. Ó klidně budeme spát v cizích hrobech těch, nad nimiž skřivani si hnízda stavět budou a v písni vyprávět, že poslední náš vzdech nevyzněl nadarmo pro tuto zemi chudou. Náš skon však neprospěl těm, kdož nás vedli tam pro blaho říše své či v ziskuchtivé žízni, on nevrátil ni mír – ten dostavil se sám, když síla pohasla a kraj již hynul trýzní. Jen v tom je užitek, že naše tělo, krev, zas zúrodní tu prsť, v níž věky budem spáti, a že dá lidu zas, co vzal mu války hněv: že lidu chudému tak jeho chleba vrátí. 99
PSÁNO PRO ŠIBŘINKY.
Že svět je plný nepravostínepravostí, to možno nyní všude číst: lež chodí v rouše upřímnosti a v hávu lásky nenávist, jsou falšovány víno, voda a klenotník vám sklíčka prodá za diamant neb ametyst. Kdos ideálům pěje hymny, však za mamonem pozírá, co jeho bratr neupřímný své svaté bohy zapírá – ach dneska každý, každý z lidí se za svou pravou tvářnost stydí a s klamnou tváří umírá. Nuž k čemu týrat svoji hlavu, když v mumrej noříme se dnes, jak skrýti se zas v novém hávu? [100] Ó veselejší byl by ples a nevídaný, věřte mi to, jen kdyby každý v sály tyto jak jestjest, svou pravou tvářnost nes. Toť přec by byla notná fraška, jak nad druhem by žasl druh a nevěděl, zda vidí šaškašaška, či šálí-li jej zrak i sluch, či zdali v masopostním šumu se nepomátl na rozumu, zda nesešílel jeho duch. Tu beránčí, hle, klesnou roucha a pravda žertem vítězí, i kdo ji nikdy neposloucháneposlouchá, je spjat jejími řetězy a prchá stará, lživá móda, vše novému se směru poddá, nic v bludech starých nevězí. Hned každý pravdu pravdou splácí a upřímností upřímnost, a předsudek i stud se kácí, jej podrážděná boří zlost – o začněte tak někdo hráti a s pravdou bude každý dbáti jen o svou vlastní maličkost. 101 Však může být, že trochu zloby ten odvážný by zplodil šprým, že trochu svárů povstalo by všem lidem, pravdě nezvyklým, snad by i soudy byly o tom – kdo následky by hojil potom, by vše šlo proudem poklidným? Vždyť může býti, že by v hněvu na bratra bratr vložil pěsť, v síň plnou boje, plnou řevu sál změnil by se na ručest – – nuž bude lépe, bez caviků když po starém vše půjde zvyku, když zůstane vše tak, jak jest. 102
JINDY A NYNÍ.
Ach běda, prchl onen čas, o němž nám báby vyprávěly, jenž býval prý tak plný krás – oh, tehdy mladá srdce měly, jim sladká slova za vějíři na ústa vlíbal dvorný děd – však dnes se všude špatnost šíří a jim jen posmívá se svět. Žel, klesla v minulosti klín těch dlouhých copů krásná moda, i doba skvělých krinolin – – a dostavníků jaká škoda! Dnes elektrika, tramway, dráha si podmanily všechen svět, že starosvětský člověk váhá i z dálky na to pohledět. [103] A vymizel již všechen cit: dřív zněla písní ústa každá, když někde třeba statek chytchyt, anebo když se stala vražda; dnes noviny jsou plny toho, těch známek mravů zkažených, vsak nikdo na to nedbá mnoho, leč tropí-li si z toho smích. A co těch novin a těch knih, ó Pane náš! To nebývalo! Dřív málo kdo znal čísti z nich a málo se jich tisklo, psalo. Kdo peněz dříve vynakládal za potištěný list? – – – Kdo moh’, ten groše svoje hezky střádal na dno svých truhel do punčoch. Ach nevrátí se čas ten vícvíc, kdy vlastencem moh každý býti, kdo řek’: „Jsem Čech – a kdo je víc?“ a rýmy „vlasť – slasť“ uměl víti. Dnes musí platit neustáleneustále, tu Matici, tu na pomník, tu kupovat má knihy – ale přec dále trvá novin křik. Prý nastal nyní skutků čas, dnes národ prý se k činům budí – 104 (ach, proto ještě dneska as jsme na vlastence stále chudi), těch starých frasí je prý dosti, nás nespasí dob dávných sen – ó vše je marnost nad marností a blízko již je soudný den! Ó počkejte jen děti vy, však řeknete to samy asiasi, až hlava vaše sšediví, že lepší byly zašlé časy, že nejste pro tu pozdní dobu – i vás pak stihne dětí vtip a řeknete jim, blízcí hrobu, že v mládí zlatém bylo líp. 105
POSMĚCH. RICHARDU STEETTIMU.
Vy ptal jste se mne, pane milý, zda vážné verše píši též, v mých básních prý smích rozpustilý jen slyšet je a sladká lež – ach ovšem! Chci-li získat lásky, vždy komedii nutno hrát a z rozpustilých rýmů chásky si každý vybere, co rád. Jeť vážná pravda nudnou paní, kdo rád si na ni vzpomíná? Radš volím něco pro zasmání – jeť posměch zbraň tak laciná. Ach mou to věru není vinou, že každý to si vybírá, kde směšné jemu věci kynou a vážné jádro zapírá. [106] Ó vážnosti je tolik v světěsvětě, a každý přec rád směje se i šťasten je, kdo v každé větě cos pro zasmání přinese – a prodejná má píseň vždycky tím přízeň hledat začíná, co nejraděj duch vidí lidský, jeť posměch zbraň tak laciná. Ó posměch! Jen se smějte všemu dřív, než kdo vysměje se vám, ten štít nastavte každičkému – já velmi rád to dělávám, mám tiché z toho potěšení, když vesele mi tleská lid, že umím mu své rozhorlení ve směšné formě předložit – ať závist, smutek nebo touha v mé duši křídla rozpíná, hra slov mne takto pomstí pouhá, jeť posměch zbraň tak laciná. Ó kdo by neměl radost vřelou, když pošklebek boj ovládne a v bližního či v massu celou své hroty zatkne úkladné a čím je poraněných více, tím líp, víc snesou mozky jich 107 vždy šlechetně se radujíce i z poranění sokových – ó všemu dnes se smáti nutno, ať jakákoli příčina – jeť v světě takto vůbec smutno a posměch zbraň je laciná. A kdo je trochu dobrým ještě, ten brzo smát se naučí – ó věřte, inkvisice kleště že bolestně tak nemučí, jak posměch – ten se těžko snášísnáší, a proto těžko dobrým býtbýt, neb posměch samu lásku plaší, jak o ní slyší chtivý lid. Kdo o hlavu tu větší stojí? A chátra pěstě zatíná a kameny si sbírá k boji – a posměch zbraň je laciná. Znáť každý příliš nitro vlastní a víra v dobro shasla již, dnes chudí duchem jen jsou šťastni, jim posměch získal blaha říš. Co člověk nemá ve své duši, v to u jiného nevěří, a proto plnou silou buší v své bližní a jim láteří, 108 on Pomluvu a Podezření v své ostré důtky připíná, to bezpečným však vždycky není a posměch zbraň je laciná. Nuž udolejte touto zbraní vše, co se kde vám nelíbí, ta bezpečně a jistě raní – a co je v světě bez chyby? Ha! dobročinnost, zbožnost, láska i umění i sláva, cnost, to šalebná je všecko maska, lží cit je, vlast i povinnost, nuž rychle, bratří, rychle na ně, již udeřila hodina, na lži ty chystejte své zbraně – a posměch zbraň je laciná. * * * A já, jak vidno, sloužím lidem a tančím jim vždy do noty, jich barvy nosím s blahým klidem a klidím žeň své ochoty, v jich lásky stálé chodím plášti – sic někdy ovšem zabolí mne onen smích, to věčné záští, 109 jímž stihám v světě cokoli – však když to nejvíc v srdci straší a zmáhat mne to začíná, ten starý recept bol mi plaší – jeť posměch zbraň tak laciná. 110
BOHATÝŘI.
Duch k nadšené mne písni pudí, bych v struny vlastenecké hrál, že přece nejsme malí, chudí, jak mnohý z nás si žaloval, že dosud proudí v našem těle všech předků bohatýrská krev, že nám tam buší srdce smělé – to vše, má písni, jasně zjev! Ó nevěrcové zaslepení, jen pohledněte v minulost, což naše shoda s ní vám není ni dneska ještě jasnou dost? Vždyť my se přímo opičíme po historických vzorech svých, cnost každá v naší hrudi dříme, jež kdysi také plála v nich. [111] Má píseň jasný důkaz podá, že pravdivým je výrok ten, že na každém dnes žádá moda, by předkům svým byl podoben, a především to požadují a uznávají noviny, když o svých mužích referují hold vzdávajíce povinný. Ó čtěte jen, a dozvíte se, jak velkým ten či onen muž, že jako před Žižkou se třese dnes před ním každý sok náš juž, že při banketu hněvem plana ten nebo onen geniusgenius, jak slavný mluvil Rokycana, mřel za svou víru jako Hus. A na schůzi obecních starších prý kdos tak moudře rozmlouval, že darmo bys to hledal v arších, jež Komenský neb Štítný psal, ó nejsou to jen plané bájky, vy skeptikové bez víry, že máme Jeronýmy, Hájky i Dalemily, Lumíry. 112 Ó zůstali jsme pevně věrni i nejdávnějším předkům svým, jež v minulosti tmavé černi jsou zjevem pouze mythickým, i Horymíru, reku báje, vždy mysl naše věrna je, vždyť pověsť jeho poučná je: kdo uteče – že vyhraje. A všichni, všichni, drazí páni, jsme Blanickými rytíři, již čekají tu uchystániuchystáni, až k boji buben zavíří, však zatím v neprostupné skále jsou divným kouzlem zakletizakleti, tam spíce, spíce, spíce stále – oh, třeba celá století. 113
BEZ MOCI. (FRAGMENT.)
Ty, jenž žil jsi v slávě, jenž jsi mocným býval, stojíš osamocen jak strom v širém poli, krutě zahrává si s Tebou vichrů příval, blesk jen jako žertem za cíl si Tě volí; Ty, jenž panoval jsi dlouhé věky celé, znovu k životu se zbudils po noci, nyní dlouho zvykej, žíti bez přítele, sil si nastřádatnastřádat, když stojíš bez moci. Tam sluch jenom každý ochotně se sklání, ret kde žalobníkův proti Tobě reptá, hlasy prosby Tvojí přehlušuje lání, po obraně Tvojí nikdo víc se neptá, a Tvůj těžký zápas za chleba a žití v očích toho světa novou vinou jen, závistníků roj se na Tvá práva řítí, z proseb Tvých jen bič je na Tě upleten. [114] A kde smělé slovo volá k smělým činům, tam hned plno cvrčků ozývá se skřekem, parasiti, kteří ssáli krev Tvým synům, z úkrytů se plazí – a svým dávným vztekem napadnou Tvé skutky, přehluší Tvá slova, boří Tvoje cesty, vztyčí na nich hráz, a přes bojovníků mrtvá těla nová v temno otroctví Tě staré ženou zas. Koráb Tvůj již rychle opouštějí krysy, aby s nepřátely spojily se k boji....boji... Kdež pak kouzlo jaké, odvahu jež vzkřísí, které jedovaté, steré rány zhojí – ó kde síly k boji s mnohohlavou saní, která na Tě soptí oheň svůj a jed, sotva jednu hlavu utneš – rázem na ni roste opět nových ohyzdných hlav pět. Bez moci tu stojí, kdo Tvé strasti cítí... Ale trp a strádej – ku mohyle kámen, který Tobě snesli, na ně kdys se sřítí, nepřátely Tvoje samy shltne plamen na hranici, kterou Tobě vystavěli, kdosi přijít musí, jako na ten lid, když věž bábelskou si vystavět chtěl smělý – přijde on je po vší zemi rozptýlit – – – 115
BLANÍK.
Když je nám nejhůř v denních bojů ryku a zmožen kácí se náš slabý vzdor, tu vzpomínáme zvěsti o Blaníku a na pomoc voláme mrtvých sbor. A Blaník náš, tož dějin stará kniha, se otvírá, z ní vzchází předků stín a jejich sláva vítězně se zdvihá, kde slabé doby klesá slabý syn. Ať jakkoli jsme uštvali je k smrti a nevděk přivalili na jich hrob, vše mocná jejich láska k vlasti drtí, vždy přijdou zas, ti velcí zašlých dob. Ti muži proslavení bojem, pracíprací, zas v tichém sboru spějí dneska k nám, Hus s Komenským a Chelčickým se vrací, a Čeští Bratři nesou světlo tmám. [116] A vůdce slepý, věčně vítězící svým obřím zjevem vstane pomalu, jdou za ním ještě boží bojovníci při temných zvucích svého chorálu. A Otakar a Václav čtvrtý, Jiří jdou v zlaté slávě z hory vzpomínek, jdou povědít, ti velcí bohatýři, že také nám plál kdysi zlatý věk. Jich zjev se mlčky nad přítomnost sklání a za nimi jde nový zástup zas, to jsou ti skromní, tišší velikáni, již řekli lidu: Vstaňte, jest již čas! Jde Kramerius, Jungman– řada dlouhá, – Tyl, Palacký – hle, jak ten zástup vzrost, je k práci nabádala svatá touha, vždyť budovali lidu budoucnost. Tak vyjdou všichni z čarovné té hory, k níž potomek jich, k činům neschopen, svou upjal naděj, když jej zmohly spory a zbyl mu pouze repot, planý sten. Tak vyjdou všichni, aby v žití trudu lesk jejich slávy vnuka ozářil, když nemůž’ věřit slovům: Jsem a budu! by aspoň říci mohl: Já jsem byl! 117
8. LISTOPAD. Ó hanbo, kde tvé zardění! Hamlet.
Nad Bílou Horou Vlasti duch se nese ranním šerem... Již dávno stichl onen ruch ve těžkém smutku sterém, jenž před stalety zde se nes – však ani hlásku k Praze dnes se nenese tím směrem. A z Prahy zvolna prchá sen, den slavný klidně vzchází, ač budíčkem je zahájen: to v hlučný buben frazí hřmí starostlivý novinář: „Ó Čechu, zastři smutkem tvář, viz, co ti k slávě schází!“ [118] „Jen nesvár roste ze tvých niv a zkáza tvoje bují, tví nepřátelé jako dřív se vlastí roztahují, však nejhorší z nich dobře znáš: to ti jsou, kteří žurnál náš v svých listech kritisují! Ó potři nejdřív tuto saň, sic zhyneš bídně, bídně, ta uvalí ti krve daňdaň, až navrátí se z Vídně!“ Však občan zvykl na ten hřmot i nestará se o život a dále dříme klidně. Pak vstane, aby zapálil svým bohům oběť denní, ve vlastním „já“ mu plane cíl, víc v světě pro něj není, tím nechť se řídí všechen lid a uzříte, jak blahobyt se v celém světě změní. A toto „já“ když klidno pak též po zábavě touží, tu dlužno něco najít však, co jménu ke cti slouží – 119 tu vzpomínka je náhle vhod na českou zem a na národ, tu zápal v duši krouží. I přijde jednou pánů pár, má rukavičky bílé a z očí plá mu svatý žár a řeční: „Přišla chvílechvíle, kdy dokázati, lide, máš, že ještě mocně plápoláš v své netušené síle. „Po dvě stě let, ach! dřímal Čech po bělohorském boji, však teď po trapných zápasech se k novým vzletům strojí – ó v nerozborný spoj se pluk, zjev, že jsi Husův, Žižkův vnuk a přispěj hřivnou svojí! „Hle, ku národní slavnosti se družstvo naše chystá – a pevně doufá, vašnosti, že pomoc vaše jista...“ A občan zlatku klopí rád a přijde se pak podívat též v zábavy té místa. 120 A zří, že vskutku probuzen Čech z dávné netečnosti, tu ruch a život všude jen a vřelých řečí dosti – ó vítězný to den je dnesdnes, a proto, dámy, v tance, ples, než bude – po slavnosti. * * * Však dnes musíme sticha být, by jásot bez otěží těch nevyrušil mrtvý klidklid, kdož v Bílé Hoře leží. A sama dál tu smutnou pláň, kde platili jsme krve daň, Vlasť zadumaně střeží. 121
NADŠENÍ.
Ku chvále tvé dnes moje chudá struna kéž zazvučí, ó svaté Nadšení, jehožto záře světící a slunná dnů pochod nudný čarně promění. Ty zápal k činům nítíš ve člověku, co zbudováno na tvých základech, to posmívá se hrdě bouři věkůvěků, kdy vše kol hyne v zkázy propastech. Tvá peruť, jako ptáka bájí, nám skráně časem ovane, a s písní každý uvítá ji: „Hej, žijem ještě, Slované! Hej, slyšte, doba k činům volávolá, vše drtit, co nás uráží a hotovo již máme zpola, co začínáme s kuráží!“ [122] Nuž – k činům! V žití jednotvárném vždy člověk změnu vítá rád, tak zapomníme spíš, že stárnem, vždyť se tím pobavíme snad. Tož najdeme si něco honem, co nadšení v nás roznítí a ke vzkříšení velkým zvonem pak poplach budem zvoniti. Hle, mezi námi žije kdosi, kdo velké má prý zásluhy, však neštěstí teď ulehlo si na život jeho ubohý – a dlouho již své žití chudé prý vláčí světem,světem plným běd, vždyť příští týden právě bude mu sedmdesát sedm let. Nuž rychle, rychle, nežli skoná nechť vděčnost naše zazáří a osvěží jak růže vonná mu poslední dny ve stáří, ať pozná, že jsme pochopili, čím byl nám, jest a zůstane, že lid jsme vděčný, probudilý, jenž pro vše dobré zaplane. 123 Ó národe, dej důkaz nový, že víš o velkých cílech svých a dokaž skutky, nejen slovy, čím chceš být v dějech světových! To heslo v Krásném provolání hned vlastí celou burácí – pták nadšení se s výšin sklání a v hruď nám hrdost navrací. V zvon reklam každý žurnál bije a plesá země veškerá a píše tklivé utopie, kdo trochu jen je „od pera“. Po projednání sterých plánů den slavný posléz prohléd v svět a tu v kruh zasloužilých pánů je jubilant zván na banket. Ó všecka srdce se tu chvějí a slzou vlhne oka žár, kdy Jemu věnce přinášejí a od rodáků krásný dar; a což když potom počnou řeči a přípitky a písně – hej! kde nadšení být může větší? Tu je ho nazbyt, na prodej....prodej... 124 Den slavný přejde. V časopisech pak ohlas jeho šelestí, kde vylíčen ve stručných rysech je celý průběh slavnosti. A národ čte a odpočívá – nu, dopřál si zas legrace, ach, člověk časem rád to mívá, však nyní zase do práce. Ve starý běh se život vrátí i starostí se vrací tíž, i přestaneme vzpomínati – cos nového též kyne již. A oslavenec ve ústranní, když nadšení plam dohoří, můž’ přemýšleti o uznání a dále bídně živoří. Ó Nadšení, ty nítíš ve člověku žár posvátný a nejmocnější všech a posmívá se hrdě zlobě věků, co vystaveno na tvých základech. Jsi jako záře světící a slunná, jež dnů řad nudný čarně promění, ku chvále tvojí chudá moje struna kéž zvučet umí, svaté Nadšení! 125
ŽAL PANA RADY. Fiat iustitia, pereat mundus!
Pan rada má dnes velký žal a ve špatné je náladě, neb jeho návrh, který dal, byl přehlasován v poradě; chtěl výměru dát jinou formu, jsa předpisů vždy poslušen, však zkalil přísedících vzdor mu teď rozmar aspoň na týden. Čím tedy on ve běhu žití svou pilnou prací prospěje, když nic, co by jen mohl chtíti, se po vůli mu neděje? I vyšel mrzut z kanceláře v ruch města. Plno lidí tu, však nevyčet ni z jedné tváře si aspoň trochu soucitu. [126] Vše za svým sobectvím se žene a o kus chleba zápolí, ať oko svoje zachmuřené pan rada upře kamkoli. Tu všude v krámech plno píle lze vidět skříní výkladní a po ulici každé chvíle hřmí těžký povoz nákladní. Ach, jaký život víří tady bludištěm města spletitým, kde žena, muž a starý, mladý za cílem spěchá určitým. Co zájmů tady v hlavách různých, co nadějí a strachu v nich, co zápasů tu v bytech nuzných, co přepychu tu v palácích! A stejný obraz ze dne ke dni se v ulicích těch objeví: ruch rána, pracovitý, všední a trhů pestré výjevy. A v poledne pak převrat náhlý, když škola děti vychrlí, klid odpolední volný, táhlý a večer zmdlený, nevrlý. Tu rozproudí se promenada, po chvílích denní únavy vše odpočinku sobě žádá a vyhledává zábavy. Tu doba koncertů a plesů, 127 tu divadla a pitky čas, tu leto vábí ve stín lesů a podzim svádí k honu zas. Sport vybírá prý vždycky modamoda, však počasí jej ovládá, též obraz ten se jemu poddápoddá, jenž v městě se vám rozkládá, a mění věčně svoji tváři dle toho, deštivý-li denden, či zlaté slunce když mu září či kmitavý svit luceren. Pan rada má dnes velký žal a ve špatné je náladě, neb jeho návrh, který dal, byl přehlasován v poradě: čím tedy on ve běhu žití svou pilnou prací prospěje, když nic, co by jen mohl chtíti, se po vůli mu neděje. Tak stále stejně, jednotvárně to v žití kolem burácí, ten s úspěchem – a ten ždá marně o chleba kus a o práci. A v zápas ten jak výsměch kloní se ohlas města lomozu, hle, jak v to tramway klidně zvoní, jak stejně zní hluk povozů; 128 a na nádražích stejně stále v to pronikavě píská vlak a lidi k marným cílům dále kams v svět, kams k moři nese pak; co člověk v dálku sdělit touží, to telegraf mu roznáší – ó všecko touhám lidským slouží a hrdost naši povznáší. Ha! K smíchu je to všecko věru! Co v světě prý je neřestí – ten na nevděk, ten na nevěru své trpké svádí neštěstí, lež se sobectvím prý tu vládne a bratr bratru závidí – však kamkoli jen oko padne, vždy pouze svornost uvidí. Jen rozhlédni se po tom hluku, na první pohled poznáš hned, jak bratr bratru skytá ruku a pomáhá mu v širý svět, jak vše se úzce k sobě pojí ač třeba vlastních bez zásluh, jak v odvěkém tom o chléb boji přec věrně živí druha druh, vždy člověk žije pro člověka, za práci skytá práci zas – a v minulost když duch váš těká, tam tentýž obraz zdraví nás. Dnes člověk má jen zbraně nové, 129 však býval živ tak, země host, již v oné době pohádkové, jíž nezná naše učenost, tak žily otců milióny, jež zapomnění propadly, jak dnešek také doby ony je zvaly týmiž lákadly; a vždy to půjde do věčnosti tou vyšlapanou cestou dál se sobectvím a hrabivostí, jimž maskou bude ideál....ideál... Pan rada má dnes velký žal a ve špatné je náladě, neb jeho návrh, který dal, byl přehlasován v poradě; čím tedy on ve běhu žití svou pilnou prací prospěje, když nic, co jen by mohl chtíti, se po vůli mu neděje. A rozum lidský nevyzkoumá, jak dlouho potrvá ten běh, a země pouť jak dalekou má v svých vyměřenu osudech; dál šírým kosmem v pustém letu pouť nekonečná čeká ji, kde myriady větších světů čas neobsáhlý těkají. 130 Nám ani zdaleka se nezdá, zda život nějaký je tam, zda některá ta mocná hvězda se rovná našim krajinám. My víme jenom, na tisíce že pluje v aetheru těch hvězd, že větší jsou a že jich vícevíce, než rozum chápat schopen jest, že veliké jsou neobsáhle tam čas i prostor daleký a že ty hvězdy hynou náhle kams zatraceny na věky, my můžeme jen pochopiti své vlastní duše velký strach, když zříme, že zem naše řítí se v prostor ten co malý prach... Pan rada má dnes velký žal a ve špatné je náladě, neb jeho návrh, který dal, byl přehlasován v poradě; čím tedy on ve běhu žití svou pilnou prací prospěje, když nic, co by jen mohl chtíti, se po vůli mu neděje! 131
KUPTE, PÁNI!
Ó rodáci a bratři! Ejhle, nouze a bída krutá dnes mne vrací k vám, z mých mladých dnů mi málo zbylo pouze a vše co zbylo dneska prodávám. Mou duši znáte, že tak jindy nelká, však dneska hrdosti se musí zříc... dám lacino – vím, nabídka je velká – své přesvědčení prodám – kdo dá víc? Hle jak se rdím! Jak chatrné to zboží, kdo koupí je? – Ó pane, slyšte mne, jsem ochoten po celičký den boží vám vypravovat věci příjemné, vás vychválím a pomluvím vám soka a novinek vám povím na tisíc, za vlídný pohled, vlídný záblesk oka své přesvědčení prodám – kdo dá víc? [132] Ó slečno krásná! Za váš úsměv jeden, za jednu klamnou lásky naději, chci býti vámi na provázku veden, či jako medvěd skákat raději, chci hračkou být, když rozmar váš tak velí, či otrokem – jak káže vaše líc, ó smilujte se – za váš pohled vřelý své přesvědčení prodám – kdo dá víc? Za nové směry umím lámat kopí a za svůj náhled do krve se rvát, svých soků špinit dobré jmeno, stopy – redakce slavné! račtež pozor dát! – je toho třeba na národa roli, což pak se z toho nehodí vám nic? Za trochu klamné slávy gloriolly své přesvědčení prodám! Kdo dá víc?! Ó slyšte, všecky politické strany – vím, svatá vůle lidu s vámi je! – na buben frásí dávno rozbouchaný já umím tlouci nové árie a všecky vaše protivníky skolí mé nadšení, až k nebi hárajíc – za kousek chleba se šňupečkem soli své přesvědčení prodám; kdo dá víc? 133 Ó řiditelstva divadel i školy, ó hlavy slavných obcí věhlasné, ó poslancové, které lid si volí, ó slyšte, než má síla pohasne, ó lidu mužové a šlechto, kněží, k vám volám úpěnlivě z plných plic, že věru hlas mi dostačuje stěží: své přesvědčení prodám, kdo dá víc! Což nikdo nechce? Je to moje zboží tak daremný a tak zbytečný tret, že snad s ním ani pod to slunko boží bych mezi lidi neměl přicházet? Ó dřív než do musea vycpat je dám, by stálo tam, všem příklad dávajíc, svůj lkavý hlas přec ještě jednou zvedám: Své přesvědčení prodám! Kdo dá víc?!! 134
POSLEDNÍ SLOVO. POSLEDNÍ SLOVO.
 Jak drzý prach, jejž vichr divý kdes na silnicích roztočí a v úrodné jej nese nivy a lidem metá do očí – tak verše moje nevolány jdou do světa – jak já v něj šel, a los, mně do kolébky danýdaný, i jim přán bude za úděl. Ó vím, chyb nesou s sebou mnoho vždyť začátečník jen je psal, jenž bez prvního kroku toho by dál se v světě nedostal, a bez ohledu, zda se sluší tak rozpustilým být či nic, on musí z toho, co má v duši, cos ve svět křiknout z plných plic. [135] A teď vás všechny, páni milí, si dovoluji pozvati, kdo někdy štěstí malou chvíli jste musili mi dopřáti, vás, kdo jste v žití záviděli mi lehkou mysl, vzdor a smích a rozmar, jenž vždy hrdě čelí zlé nudě tváří kyselých! Ó za ten smích a pohrdání stud ve mně zkuste vzbuditi, že o sobě jen bez ustání chci domýšlivě mluviti, a za vše, čím má celá bytost vám překážela ve světě, hle – sám vám skytám příležitost ku dokonalé odvetě. Ó vrhněte se na mne s chutí a zpřevracejte verš i rým a zvolejte pak v ustrnutí, že k žádným „směrům“ nepatřím – však dlužno uznat bez nesnází, že to a to jsem opsal tam – co ve všech všudy „školách“ schází, to nemohl jsem najít sám! Ó vysmějte se každé chybě, „to psáno má být tak a tak“ 136 a ku soucitu škodolibě svou autoritu skloňte pak – „sic“ – „ovšem“ – „možno“ – a tak dále – a mně pak zbude věřitivěřiti, že vystihli jste dokonale, co v básně chtěl jsem vložiti. Však mně tím spadne velká starost, mne blažit bude uznání, že psal jsem, jak mi zobák narost, a vám, ó lidé prolhaní, vám, pokrytečtí páni bratří a závistiví sobci – vám na útraty svésvé, jak se patřípatří, že jednou radost udělám. – 137 OBSAH.
Kuplet o kyselých hroznech1
POŠKLEBKY: Provolání5 Modlitba8 Chvála samoty9 Moji hosté11 Až12 Kominík13 Při čtení listárny redakční15 Staré fotografie17 Zaječí nožka19 Tažný pták22 Krokodýlí kuplet25 Cvrček27 Bábě, jež mi rozbila popelnici30
Z KABINETU AUTOMATŮ: Před panoramou35 V předměstském cirku: I.Zahájení36 II. Clowni38 III. Hoch40 IV. Zvířata42 V. Dohra44
[139] Masopustní motivy: I. Výboři46 II. Gardedámy49 III. Řízky51 IV. Po plesu, v kterém jsem netančil53 V. Šibřinková erotika56 VI. Polka59 Báseň v próse61
PŘED ZRCADLEM: Nuda69 Můj život74 Já bídný hříšník76 Všem, kteří špatní79 Já kvetu jak ten vlčí mák81 Proletářův testament82 Řeč nad vlastním hrobem85 Oči88 Poslední pozdrav90 Nápis na můj hrob92
VZDORY: Potlesk95 Padlí vojáci98 Psáno pro šibřinky100 Jindy a nyní103 Posměch106 Bohatýři111 Bez moci114 Blaník116 8. listopad118 Nadšení122 Žal pana rady126 Kupte páni!132 Poslední slovo135
E: tb; 2004 [140]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Knihkupectví c. k. České univerzity; Wiesner, Alois
(Nakladatelé Bursík a Kohout - Knihkupectví c. k české university v Praze - Tisk a papír Aloise Wiesnera v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 144