PŘI ČTENÍ „LISTÁRNY REDAKČNÍ“.

PŘI ČTENÍ „LISTÁRNY REDAKČNÍ“.
V časopise každém zadumané, tiše nad ty řádky skláním kočičí svůj hled, do nichž mocná ruka redaktora píše literátům mladým ždanou odpověď. Někdy ortel strašný jenom prostě zjeví, jindy s posměchem se trpkým netají, na pranýř tam staví mladých duší zpěvy, o pomstu tam hlasem velkým volají. Taký básník mladý – přeubohý tvor to, v duši mojí roste velký soucit s ním – psal a opisoval, platil marky, porto, by se v koši setkal s cílem posledním. A v tom těžkém smutku jediná jen těcha v kandidátu takém nový nítí vzdor; los ten potkával též Vrchlického, Čecha, ba, jím býval stíhán i ten redaktor. A snad kdyby kdysi za pradávných časů listárny byl znával blahý, starý věk, byl by Pindarovi, Ovidu i Tassu redaktor též leccos nemilého řek’. [15] Tasso prý je nudný, Dante pessimista, pověsť nemravy by stihla Ovida, Horáce že čeká konfiskace jistá, jak se v kruzích vyšších dávno povídá; Vergil prý se dosud nevzdal cizích vzorů, Anakreon dostal pokyn střídmosti – – Leč věk onen krásný neznal redaktorů, byl by tyrany ty zabil ve zlosti. Však i naše země lepších časů pozná, jednou střesem s beder břímě mrzkých pout, jednou zhyne kasta redaktorů hrozná, každý bude moci, co chce, vytisknout! Volně propuknou pak slova mocné plamy, mnoho nepřátel svých k smrti doženú,doženů jak satirik řecký svými epigramy otce, jenž mu dceru nedal za ženu. Ve svých tiskopisech potom každý hrab se – ó zří duch můjmůj, věští budoucna tu báj! – nakladatel celý bude v naší kapse, každému z nás patří vavřínový háj!!! – – – – – – – – – – – – – – Však až v listárně mi redaktor – ó kdo ví, co as odpoví na Musy výplod ten – zda při čtení komu vnitřní hlas to poví, výkřik soucitu že je tam potlačen?!... 16