BÁBĚ, JEŽ MI ROZBILA POPELNICI.

BÁBĚ, JEŽ MI ROZBILA POPELNICI.
Můj pokoji, tys obrazem mé duše – též přeplněn jsi nejrůznější směsí, tam mysl moje, spějíc z žití hluše, na pestrých cetkách klidně odpočne si. Po nudném dni tu těkavé mé snění se v řadách milých knížek kdesi chytí, tu v suché palmy zírám okamžení, tu v portrét dobrých přátel mohu zříti. Tu z višňového dřeva směšný skřítek pod parasolem čínským hlavu skrývá a v záslonách se v směsi suchých kytek nad kolovratem holubička kývá. A fleuret štíhlý, ovinutý hadem tu perníkové srdce probodává, tu obraz: dívka jdoucí jarním sadem a muchomůrek skupenina žhavá. [30] A loutna falešná hned visí vedle a dřevák, zdoben poetickým senem a dále podobizny povybledlé: Čech, Lotti, Burns a Gogol s Markem Twainem. A na knihovně byla s kytkou vřesu i popelnice, dávných dob zvěst slabá – ó hněvnou vzpomínkou se ještě třesu – tu rozbila mi dneska hloupá baba! Ach popelnice, práce dávných lidí, po kterých není prachu ani stopy, vnuk více zbytků po nich nevyslídí, jich dávných časů srdce nepochopí. Vždyť stěží stíhám myslí malou chvíli, vždyť sotva srdce cítí to a tuší, že současně s ním – vzdáleno pár mílímílí, kdes stejně dýchá na tisíce duší. Nuž jak to chápat – onu dálku doby a život lidí neznámého jmena, jak možno sčítat všechny jejich hroby, ty, jimiž cesta k dnešku vydlážděna. A žili přec a byli, milovali a znali vášně, radosť, žal i práci, jak my z té hmoty byli, stejně malí – a každý z nás jak oni – v nic se ztrácí. 31 To milióny duší nepřehledné a co z nich zbylo? Ani prachu z těla a z výtvorů jich pouze střepy bědné a z jejich zápasů zbraň zrezavělá. Kdož víví, kdo hnětl popelnici tuto z mých praotců a co mu duší chvělo, dnes proto na něj bylo vzpomenuto, ač dávno rozpadlo se jeho tělo. A tento ze ztracených časů zbytekzbytek, ten pozdrav řídký, vzácný, bez náhrady, mi rozbila ta bába, zlobný skřítek když našeptal ji prach utírat tady. Ha, rozbila kus dávné minulosti a nikdo, nikdo víc ho nenahradí, však jednou, bábo, také vaše kosti na věčné časy zapomnění shladí. Jen zkáza věčnou je – a světy hasnou, co smrtelno vše splyne v zemskou hrudu – já však jsem napsal tuto báseň krásnoukrásnou, a proto jistě nesmrtelným budu. 32