ŘEČ NAD VLASTNÍM HROBEM.

ŘEČ NAD VLASTNÍM HROBEM.
Po smrti mé ať cokoli kdo řekne – a vím, že přemnohý mi vyčte dost – přec věřte mi: mé žití bylo pěkné, já, myslím, splnil jsem svou povinnost, co předepsali mrav či zvyk či moda, co kázal čas a co chtěl předsudek – mé žití vždycky o tom důkaz podá, tím vším se chlubil strakatý můj věk. Jak jiní hrál jsem žití komedii, kryl všední chtíč za ideální vzhled, žil pořádně, jak lidé žili, žijí a budou žíti ještě po sta let, já rval se s časem o hodiny, chvíle a s bližními jsem rval se o chleba a zábavy jsem sháněl pošetilé, jak velel rozmar nebo potřeba. [85] Oh miloval jsem, tančil, řečnil, zpíval a výborem jsem býval, verše psal, též krejčímu jsem časem dlužen býval a druhy své jsem statně pomlouval; též politicky nadšen v době jedné jsem svářil se o svornost v národěnárodě, buď v kavárně u okna odpoledne, či při pivě do noci v hospodě. Pak jako Hamlet dumával jsem také o vlastní svojí duše rozporech a zoufal si pro věci všelijaké pro bezúčelnost tužeb, citů všech – a všemu světu pak jsem dával vinu – a druhý den zas zbyl mi posměch jenjen, neb morální jsem míval kocovinu a vůbec byl jsem spleenem otráven. Ó všemu jsem se posmíval v svém žitížití, neb – nejsa dobrým sám – jsem nevěřil, že někdo jiný by jím mohl býti. A život můj vždy chudší, chudší byl, vždy méně zájmů, událostí méně a trampot víc se hrne se všech stran – snad nyní vstříc se dívám lepší změně v tom divném hrobě hlínou zasypaném. 86 A přes můj hrob a hroby tisíceré se starým, lživým smíchem na tváři se v komedii lidstvo k předu bere a vím, že staré kletby nezmaří, všem heslům na vzdor lepším nestane sese, ať pošetilost jak chce zapírá, ta v novém rouše vždy se nad něj vznese, jen ona věčná jest a nezmírá. 87