Po smrti mé ať cokoli kdo řekne –
a vím, že přemnohý mi vyčte dost –
přec věřte mi: mé žití bylo pěkné,
já, myslím, splnil jsem svou povinnost,
co předepsali mrav či zvyk či moda,
co kázal čas a co chtěl předsudek –
mé žití vždycky o tom důkaz podá,
tím vším se chlubil strakatý můj věk.
Jak jiní hrál jsem žití komedii,
kryl všední chtíč za ideální vzhled,
žil pořádně, jak lidé žili, žijí
a budou žíti ještě po sta let,
já rval se s časem o hodiny, chvíle
a s bližními jsem rval se o chleba
a zábavy jsem sháněl pošetilé,
jak velel rozmar nebo potřeba.
Oh miloval jsem, tančil, řečnil, zpíval
a výborem jsem býval, verše psal,
též krejčímu jsem časem dlužen býval
a druhy své jsem statně pomlouval;
též politicky nadšen v době jedné
jsem svářil se o svornost v národě,
buď v kavárně u okna odpoledne,
či při pivě do noci v hospodě.
Pak jako Hamlet dumával jsem také
o vlastní svojí duše rozporech
a zoufal si pro věci všelijaké
pro bezúčelnost tužeb, citů všech –
a všemu světu pak jsem dával vinu –
a druhý den zas zbyl mi posměch jen,
neb morální jsem míval kocovinu
a vůbec byl jsem spleenem otráven.
Ó všemu jsem se posmíval v svém žití,
neb – nejsa dobrým sám – jsem nevěřil,
že někdo jiný by jím mohl býti.
A život můj vždy chudší, chudší byl,
vždy méně zájmů, událostí méně
a trampot víc se hrne se všech stran –
snad nyní vstříc se dívám lepší změně
v tom divném hrobě hlínou zasypaném.
A přes můj hrob a hroby tisíceré
se starým, lživým smíchem na tváři
se v komedii lidstvo k předu bere
a vím, že staré kletby nezmaří,
všem heslům na vzdor lepším nestane se,
ať pošetilost jak chce zapírá,
ta v novém rouše vždy se nad něj vznese,
jen ona věčná jest a nezmírá.