Vy ptal jste se mne, pane milý,
zda vážné verše píši též,
v mých básních prý smích rozpustilý
jen slyšet je a sladká lež –
ach ovšem! Chci-li získat lásky,
vždy komedii nutno hrát
a z rozpustilých rýmů chásky
si každý vybere, co rád.
Jeť vážná pravda nudnou paní,
kdo rád si na ni vzpomíná?
Radš volím něco pro zasmání –
jeť posměch zbraň tak laciná.
Ach mou to věru není vinou,
že každý to si vybírá,
kde směšné jemu věci kynou
a vážné jádro zapírá.
Ó vážnosti je tolik v světě,
a každý přec rád směje se
i šťasten je, kdo v každé větě
cos pro zasmání přinese –
a prodejná má píseň vždycky
tím přízeň hledat začíná,
co nejraděj duch vidí lidský,
jeť posměch zbraň tak laciná.
Ó posměch! Jen se smějte všemu
dřív, než kdo vysměje se vám,
ten štít nastavte každičkému –
já velmi rád to dělávám,
mám tiché z toho potěšení,
když vesele mi tleská lid,
že umím mu své rozhorlení
ve směšné formě předložit –
ať závist, smutek nebo touha
v mé duši křídla rozpíná,
hra slov mne takto pomstí pouhá,
jeť posměch zbraň tak laciná.
Ó kdo by neměl radost vřelou,
když pošklebek boj ovládne
a v bližního či v massu celou
své hroty zatkne úkladné
a čím je poraněných více,
tím líp, víc snesou mozky jich
vždy šlechetně se radujíce
i z poranění sokových –
ó všemu dnes se smáti nutno,
ať jakákoli příčina –
jeť v světě takto vůbec smutno
a posměch zbraň je laciná.
A kdo je trochu dobrým ještě,
ten brzo smát se naučí –
ó věřte, inkvisice kleště
že bolestně tak nemučí,
jak posměch – ten se těžko snáší,
a proto těžko dobrým být,
neb posměch samu lásku plaší,
jak o ní slyší chtivý lid.
Kdo o hlavu tu větší stojí?
A chátra pěstě zatíná
a kameny si sbírá k boji –
a posměch zbraň je laciná.
Znáť každý příliš nitro vlastní
a víra v dobro shasla již,
dnes chudí duchem jen jsou šťastni,
jim posměch získal blaha říš.
Co člověk nemá ve své duši,
v to u jiného nevěří,
a proto plnou silou buší
v své bližní a jim láteří,
on Pomluvu a Podezření
v své ostré důtky připíná,
to bezpečným však vždycky není
a posměch zbraň je laciná.
Nuž udolejte touto zbraní
vše, co se kde vám nelíbí,
ta bezpečně a jistě raní –
a co je v světě bez chyby?
Ha! dobročinnost, zbožnost, láska
i umění i sláva, cnost,
to šalebná je všecko maska,
lží cit je, vlast i povinnost,
nuž rychle, bratří, rychle na ně,
již udeřila hodina,
na lži ty chystejte své zbraně –
a posměch zbraň je laciná.
A já, jak vidno, sloužím lidem
a tančím jim vždy do noty,
jich barvy nosím s blahým klidem
a klidím žeň své ochoty,
v jich lásky stálé chodím plášti –
sic někdy ovšem zabolí
mne onen smích, to věčné záští,
jímž stihám v světě cokoli –
však když to nejvíc v srdci straší
a zmáhat mne to začíná,
ten starý recept bol mi plaší –
jeť posměch zbraň tak laciná.