OČI.
Vy hnědé oči, slunce v snů mých říši,
Vy zdroji štěstí, nadějí i bolu,
v těch řádcích, které o svém nitru píši,
též Vám věnovat nutno kapitolu.
Vy zdáte se mi širou, mořskou plání,
kde věčný klid se s věčným steskem snoubí,
a mne to láká, dlouho zírat na ni
a perly lovit v neznámé té hloubi.
Ta věčná touha pak mým nitrem zmítázmítá,
že jako v snech se potácím v chvat světa –
vím, čarovná ta síla ve Vás skrytá
mi zářila již v moje dětská léta.
Já rostl jsem s tou pohádkou v své duši
a v žití všedním třásl jsem se o ni
a klamal lid – a nikdo nezatuší,
jak vzácný květ mi v divné sny mé voní.
[88]
Jen pro Vás hrál jsem žití komedii
a k vůli Vám se po přetvářce sháním –
kdo pochopí dnes, jak já vskutku žiji?
I Vy hledíte na mne s pohrdáním....pohrdáním...
A přec Vás prosím, v žití mého scestí
nechť paprsek Váš ještě chvíli hoří,
já trpím jen, když jásám v lásky štěstí,
jsem šťasten jen, když pro Vás hynu v hoři.
89