Ó přírodo, zlá přírodo,
slyš přísahu mou jistou:
Neučiníš-li mne věčným,
budu pessimistou!
Ten čarovný svět, nádherný
svou zavřeš-li mně rukou,
zbavíš-li mne slavíků mých,
co mým růžím tlukou;
hvězd spanilých, snů večera
mně zahalíš-li sbory
a svou hlínu na rozluku
vsypeš do komory:
hrob klnutí mé nesnese,
a z jeho tmavé čardy
vstane nový leopard,
nebo Leopardi!...
Zná lidstvo mnohý hlahol divoký,
jenž drtí loutnu, trhá struny,
jenž na bojiště žene otroky
a králům bije o koruny;
jenž k nebi nářkem stená zoufalým
a v peklo věčnou kletbou padá:
já zvuk ten v bolesti své rozpálím
a naučím ho úpěť: Zrada!
Ó zrada, zrada, pohleď kamkoli!
Ty hvězdy, k nimž jsi někdy toužil,
ty lesy, moře, všecko okolí,
po kteréms jindy orlem kroužil:
ta mrtvá příroda och, nezhyne,
ta zoufalosti tvé se rouhá –
ó vesmíre, ty děsný zlosyne,
či nejsi krev a vražda pouhá?!
Ó kdybys lidstvo miloval,
což bys mu neulevil?
smrť nezachoval hádankou
a ráj mu nevyjevil?
Proč děsným duši poznáním
mi probuzuješ ze snu,
že věčně mrtev zůstanu,
jak ve hrob chladný klesnu?
Tak snil jsem roztrpčen kdysi,
než vyplul měsíc hladce,
než slavík zazpíval opět
a já se vzbudil sladce...
„Ó zaplaš teskné ty stíny,“
hlas do srdce se vtírá,
„kdo práci zasvětí život,
ten nikdy neumírá!
Spíš hvězda s oblohy padne
a perla v moři zhasne,
než zhyne myšlénka velká
a slovo písně krásné!“