Podle pessimistův.
1.
1.
Ó přírodo, zlá přírodo,
slyš přísahu mou jistou:
Neučiníš-li mne věčným,
budu pessimistou!
Ten čarovný svět, nádherný
svou zavřeš-li mně rukou,
zbavíš-li mne slavíků mých,
co mým růžím tlukou;
hvězd spanilých, snů večera
mně zahalíš-li sbory
a svou hlínu na rozluku
vsypeš do komory:
hrob klnutí mé nesnese,
a z jeho tmavé čardy
vstane nový leopard,
nebo Leopardi!...
62
2.
2.
Zná lidstvo mnohý hlahol divoký,
jenž drtí loutnu, trhá struny,
jenž na bojiště žene otroky
a králům bije o koruny;
jenž k nebi nářkem stená zoufalým
a v peklo věčnou kletbou padá:
já zvuk ten v bolesti své rozpálím
a naučím ho úpěť: Zrada!
Ó zrada, zrada, pohleď kamkoli!
Ty hvězdy, k nimž jsi někdy toužil,
ty lesy, moře, všecko okolí,
po kteréms jindy orlem kroužil:
ta mrtvá příroda och, nezhyne,
ta zoufalosti tvé se rouhá –
ó vesmíre, ty děsný zlosyne,
či nejsi krev a vražda pouhá?!
3.
3.
Ó kdybys lidstvo miloval,
což bys mu neulevil?
smrť nezachoval hádankou
a ráj mu nevyjevil?
63
Proč děsným duši poznáním
mi probuzuješ ze snu,
že věčně mrtev zůstanu,
jak ve hrob chladný klesnu?
***
Tak snil jsem roztrpčen kdysi,
než vyplul měsíc hladce,
než slavík zazpíval opět
a já se vzbudil sladce...
„Ó zaplaš teskné ty stíny,“
hlas do srdce se vtírá,
„kdo práci zasvětí život,
ten nikdy neumírá!
Spíš hvězda s oblohy padne
a perla v moři zhasne,
než zhyne myšlénka velká
a slovo písně krásné!“
64