Nemilostné písně (1879)

Ranko Petar

Diplomatická verze Ediční verze
NEMILOSTNÉ PÍSNĚ. SLOŽIL RANKO PETAR.
V PRAZE NÁKLADEM VLASTNÍM. 1879.
[1] Knihtiskárna: J. Otto v Praze.
[2] KUŘÁCKÉ MELODIE.
[3]
1.
Požehnaný, kdo posvěcen Požehnaný, kdo posvěcen
 jest bohem na kuřáka! On věštčí rukou ve světě jak slepec po zdi maká... On nebe otevřené shléd, v něm plno andělíků: dvě růže každý místo rtův a v ústech – britaniku! I starý pán bůh na trůně hle, dýmku v ústa tlačí, a směje se a dýmá houšť, že dech mu sotva stačí. A svatý Petr s Matějem z bran rekruty se ptají, zda pořádným byl kuřákem? A pak jest teprv v ráji. (Dle Hálka.)
5
2.
Ty otvíráš mi v rájů ráj, Ty otvíráš mi v rájů ráj,
 má dýmko drahá, bránu, ty jako pancíř odrážíš zlou osudů mých ránu! A tebe nedám, zlatoušku, za nejkrásnější pannu: tu bůh jen z hlíny udělal, však ty jsi z – porcelánu! 6
3.
Z svých písní trůn ti udělám, Z svých písní trůn ti udělám,
 až měsíc bude v ouplňku, a bude-li ti zima v nich, hned zabalím tě v bavlnku. A přijdou mnozí z různých stran, by zřeli kněžnu kuřáků, a darem každý přinese lot výborného tabáku. A pak si výsknem pospolu a obrátíme pokály: proč s krásnou pletí mařiť čas? Teď s dýmkou choďme na bály! (Dle Hálka.)
7
4.
V růžích bdím i sním, když venku V růžích bdím i sním, když venku
 tvář mně jitro celuje, zvlášť kdy sedím ve přístěnku a má stará hubuje. Přede mnou se v dýmu míhá hlavička jak z pohádky, překrásným mne okem stíhá, leč já prchám nazpátky... Nedám se vám, očka, nedám! V jiném kvítí radosť hledám, ne snad někde na astru, ale v dobrém kanastru. (Dle Čelakovského.)
8
5.
Dvacet roků! Dvacet roků! Dvacet roků! Dvacet roků!
 Nechci lháti jako panna! Prvně jsem se zamiloval do havana, do havana! Ani ne tak do havana, ještě na to myslím plačky, jako spíše do trafiky, jako do té prodavačky! Tehdy byla ovšem růží, nyní již je babkou křehkou, tehdy byla pannou v srdci a v nožinkách srnou lehkou. A já tehdy lásce k vůli potápěl se celý v dýmu, až mne tatík pohněvaný z domu vyhnal ku podzimu. 9 I jdu rovnou do trafiky: „Chceš mne, drahá, z polovice?“ Kýho čerta! Jaké dneska dlouhé to má náušnice! Jeden v levo, druhý v pravo, každý od ní lásku žádá – ty můj bože! jako by tu pravá hřměla kanonáda! Hněv mne chytil divý, krutý, všecky tři jsem probod – okem, a ukojiv pomstu dravou, ihned byl jsem venku skokem. To můj román – pravda pouhá – pak jsem vyhas jako sopka a na zimu k tatíkovi vrátil se jak zmoklá ťopka. 10
6.
Juž je konec, juž je konec! Juž je konec, juž je konec!
 Dešť mi splákl touhu s lící, a já pilně vyhýbám se každé švarné tabáčnici. Ale často hádám, bádám, co je touha, co je láska? V dobách vážných, v dobách klidných masopustní polomaska! 11
7.
Já jsem ten rytíř z pohádky, Já jsem ten rytíř z pohádky,
 co vyjel sobě do světa, aby tu pannu uviděl, jež jako růže rozkvětá. A když jsem všecko utratil a navrátil se u zmatku, ach, spatřil jsem tě za skříní, a bylas mojí – za zlatku! (Dle Hálka.)
12
8.
Byl jednou čas, kdy tabák býval stíhán, Byl jednou čas, kdy tabák býval stíhán,
 kdy dýmka byla pravým komínem, když škůdce nešetřil ni zlobzlob, ni příhan, kdy troubel největším byl zlosynem. Však ten čas minul. Nepříznivá doba v prach zašlápnuta věků kročeji, a tabák stal se volným ze paroba a splnil kladenou veň naději. Však juž juž nebe opět jedním mrakem, a z černých oblak prší monopol, genius kouře pláče nad kuřákem, jenž smutně hledí k němu na topol. „Dan, jenom daň!“ ho hučí v šíré světy, „by schodky naše byly ukryty, sic vypovíme z říše cigarety a dýmky budou krutě pobity!“ Však krovy mraků probleskuje slunce a věští slávu příští tabáku: neb čím by svět byl, maje zlata unce, když neměl by svých slavných kuřáků? (Dle Jablonského.)
13
9.
Co jest tabák, nikdo neuhádne, Co jest tabák, nikdo neuhádne,
 kdyby hádal do soudného dne! Div to živýživý, a přec kouzlo žádné, číše tekutiny lahodné! Koření to nejlibější vůně bez všelikých trpkých příchutí; svěží pramének to z hlubné tůně, milý pochlad v lesa klenutí! Jednomu se denním stává chlebem, druhému již skoro klobásem, třetímu jest zaslíbeným nebem a mně často také – Pegasem. 14
10.
Jak mně se láska zdařila, Jak mně se láska zdařila,
 tak nezvedla se nikomu: já poznal při ní fysiku o tíži, blesku, o hromu! Já zpíval o ní písničky, že slzy vhrkly do očí; mé péro láskou mluvilo, jak v duši když je namočí! Teď sedím na svých vavřínech, jež uvil svět mi z bodláků, a hledám božství ztracené, ne v sobě, ale v tabáku! (Částečně dle Vrchlického.)
15
11.
Láska, naděj, víra, sirky – Láska, naděj, víra, sirky –
 všecko stejně pálí, hoří, jen že někdy shoří zcela, ale někdy dlouho moří. Hm, a proto zdává se mi, když se choulím v dýmky mraku, jako by se cos mi náhle připlétalo – do tabáku... 16
12.
Jak? Proč mi tabák milejší Jak? Proč mi tabák milejší
 než děvče v květu mládí? Bych odvětiti neuměl, zač stál bych, kamarádi? Ač tabák suchý, svésti zná, že koří se mu množství, však svůdná dívka uschne přec, byť dřímalo v ní božství! 17
13.
„Tabák tvůrcem lidské zkázy, „Tabák tvůrcem lidské zkázy,
 živůtek ti mladý zkazí: zanechej ho, milý synu, je v něm mnoho nikotinu!“ „„A„A což já dbám jakých jedů! Tolik, co jich v dívčím hledu, tolik, co jich v políbení, v největší snad dýmce není! Co jich mají ženské rety, nemají jich cigarety, proti dívčích retů vínu ničím pohár nikotinu!““nikotinu!“ 18
14.
Proč vyhýbám se vašim plesům, Proč vyhýbám se vašim plesům,
 proč opustil jsem bujný kruh? Ach, přetěžko mi odpovědíť – to ví jen dýmka má a bůh! Kol ní se to též v párky řadí a do kolečka otáčí, a z křidélek těch jemných dýmů vždy andílkové vyskáčí. A vypravují divné věci a smějou se mi do očí, a někdy globus mého žití, zas jarem k slunci otočí. A zas tu písně, zas tu ptactvo, těch divných kouzel pln je dým; a co to všecko celkem stojí? Pár cigaret a sirek k nim... 19
15.
Bůh přišel ke mně na kávu: Bůh přišel ke mně na kávu:
 „No, jak se daří, člověče? Máš všecko: zlato na šperky i tvrdý ocel na meče!“ Já vrtím hlavou pozvolna: „Na něcos, pane, nepřipad – proč neporučils tabáku, by cigara nes na příklad?“ A božský pán se zamlčí, jak zabral by se v zpomínku: „Aj proto, že bys nemohl pak hymny skládať –na dýmku!“ 20
16.
Ó doutník není ledacos, Ó doutník není ledacos,
 dle něho pána změříš; co v duši jeho ukryto, zvíš, ani neuvěříš! Pan studiosus po prvním, když kapsa plně zhruba, zří pohrdavě před sebe a ve rty svírá – kuba. Však osude! když měsíc zlý své žití končí sladké, zem chuďas sněd by očima a v ústech žmoulí – krátké!... 21
17.
Tož pravda přec, že nad dýmku Tož pravda přec, že nad dýmku
 radosti v světě není, juž uznává to celý svět a v nebi potěšení. Nač drahé kouřiť doutníky, a dneska ještě dražší? Ta urozená trabuka můj národ nepostraší! Těm britanikám vznešeným se nebudeme kořiť, byť jim i šlechta pobožná „von“ ňáké dala stvořiť!... 22
18.
Býť nepřítelem kuřáků, Býť nepřítelem kuřáků,
 toť věru špatný fortel, a proto budiž vynešen na provinilce ortel. Ať vezme dýmku do úst svých a dýmá jako vítr, a každý tah ať sprovází mu v hrdlo piva litr. Tož hbitě doušek za douškem jak za králíkem chrti – a tak se zlosyn upije, jak zaslouží, až k smrti! 23
19.
Tak mladýmladý, a juž složil nohy! Tak mladýmladý, a juž složil nohy!
 Mně líto jeho sličných tváří, jež osud zahnal ku hrobaři, a což pak teprv jeho vlohy! Leč srdce téměř puknouť hrozí, když vzpomenu si, že můj Berta víc dýmky bál se nežli čerta – nu, odpusťte mu, páni bozi! (Nad hrobem nekuřákovým.)
24
20.
Tak juž se loučím s junáctvím, Tak juž se loučím s junáctvím,
 ach, juž se mnou amen! Sta krásných ruček kývá mi, leč já jsem jako kámen! A dýmku v ústech hrdě zřím na cestu svoji novou – tak jarní páry neletí, jak její mráčky plovou! Tu točí se jak panenky, tu jako bajadérky; někdy se v kankán rozjitří ty stydlavé kdys dcerky! A jindy jako andělé se vzhůru nesou spolu, a koketně mi hubičky zpět posýlají dolů. (Dle Heyduka.)
25
21.
Už napřed slyším chvalozpěvy, Už napřed slyším chvalozpěvy,
 co nad mým hrobem zaprší: „Měl na světě rád všecky děvy, moh z lásky stavěť návrší... A zpívať uměl – všecka chvála! – že třásla sebou každá skála. Byl hlavy bystré, nohou líných, leč kouřiť doved – za sto jiných!“ 26
22.
Ani bych tě, dýmko drahá, Ani bych tě, dýmko drahá,
 mrtev nezanechal, myšlénky své pověděti z hrobu bych ti spěchal. A v co duch se na světě mi nejraději nořil, o tom bych si, dýmko, s tebou, smutně zahovořil. 27
23.
Lidé, pláču; ach! má dýmka zhasla, Lidé, pláču; ach! má dýmka zhasla,
 krásné tílko rozpadlo se v střepy! Rety truchlí, na kterých se pásla, a zrak hořem juž je téměř slepý! Co mi zbylo? Nic než hrstka prachu a ten sáček plný do pola; och, jsem vdovec, opět pannám k strachu – žádná, žádná na mne nevolá! Už jest amen! troubel také puká, horké pro svou milku roní slzy – a mně zbyla jenom v srdci muka: půjdu za ní, půjdu také brzy! 28
24.
Již jí není! Pukni srdce hořem, Již jí není! Pukni srdce hořem,
 roňte oči slzy Tichým mořem, lkejte rtové žalně roztoužení: Již jí není! Krásna byla jako večernice, sniva, vřela, zkrátka kouzelnice, ó jak líbala mne v zanícení – již jí není! Kam se děju bez její teď lásky, kdo mne bude s čela plašiť vrásky, když mé dýmky, když mé kouzelnice není více! (Dle Jablonského.)
29
25.
Mrtva, mrtva! Zhasl plamen v oku, Mrtva, mrtva! Zhasl plamen v oku,
 sličných tváří růže opadly, blaho moje a slasť mnoha roků, moje sny a tužby uvadly! Zašla k otcům... Neobživne více! Se mnou pláče zem i obloha, se mnou pláčou dobré tabáčnice – kdo je stiší – to teď u boha! 30
26.
Na tebe moh sultan býti hrdým, Na tebe moh sultan býti hrdým,
 mohlas býti perlou divanů, mohlas hnouti srdcem jeho tvrdým, pokořiti mračna turbanů. Tys však přece zůstala mi věrnou, netoužilas jíti do Turek... Než tě osud v zemi složil černou, bývalas mi světlem komůrek. Při tobě jsem komůrkám svým zpíval, z rána, večer, ba i k poledni; v objetí tvém o lásce jsem sníval – a teď pláču píseň – poslední! Mrtva láska! Dýmka u mých nohou! Přeškoda té doby junácké! Střepy k písním víc mně nepomohou: s bohem, melodie kuřácké!... 31
Dozvuk. /Nad Leistenerovými kuřáckými písněmi*)/
Hoj, chrlila jsi modré dýmy a rudým žárem zašlohlas, když, dýmko drahá, naše rýmy se zmohly kdesi na ohlas! A rozkošněji z tebe šlehlo,šlehlo než z perlí tajin jezera, kdy zvědělas, mých vtipů jehlo, že pán bůh dal ti Leistnera. Ó zvolal jsem, teď, drahá lulko, svou slávu sama nahlídni: v kuřáckých písních, žití půlko, jsi octnula se ve Vídni. ((( *) Redakce „Palečka“ píše v č. 17 ročníku V. (r. 1877): „Ve Vídni kdes vyšly „Humoristické,Humoristické i vážné originální básně E. Leistnera“Leistnera‘ co nejvhodnější dar k vánocům. Nepovšimli bychom si toho ani, kdyby německá kritika nepřekypovala chválou o těchto „originálních“,originálních‘ básních, mezi kterými našli jsme dost „originálně“,originálně‘ zpracovaných starých anekdot; originálním zůstanou přece však jen pěkné „kuřácké melodie“,kuřácké melodie‘, uveřejňované v „Palečku“.,Palečku‘.“
32 A Vídeň, to je velké město, to nelze koupiť za vindru; v něm panny kynou jako těsto, v něm Leistner chodí v cylindru. A co mne těší z jeho písní tak slaďounce, tak velice: že vystrojil je – bozi přísní! – co doutníkové krabice. Ó který kuřák není pitom, teď čta je neví, holenku, zda kouří ještě tabák přitom, či Leistnerovu myšlénku! Však byť se, lulko, Němce rtoma víc chvalozpěvů rozneslo, my zůstaneme pěkně doma – proč práti s ním se o křeslo?... 33
ŠŇUPÁCKÉ MELODIE.
[35]
1.
Už jsme dýmku pochovali, Už jsme dýmku pochovali,
 už je chuďas ta tam! a zas s novým chvalozpěvem v šíré světy chvátám. Zanechala na té zemi ještě mladou dcerku, krásnou jako jitřní zoře, švarnou tabatěrku! 37
2.
V ní oživla matky krása, V ní oživla matky krása,
 matky sladká vůně! Něžně prst se zabořuje v její čárné tůně. Čím mně byla matka dýmka, tím mi ona nyní! Po smrti ji prohlásiť dám v Římě za bohyni. Což by se k ní modlívali se slzami v očích, až by mnozí klášterníci přišli z toho o čich! 38
3.
Kdo se bojí ženských rtíků, Kdo se bojí ženských rtíků,
 že by v moc jim upad, nechť se pustí do studií, kterak řádně šňupat! A kdyby pak ještě přišel medoústý kupec, zažene ho okamžitě roztomilý šňupec! 39
4.
Z tabatěrky vážiť možno vědu, Z tabatěrky vážiť možno vědu,
 v ní též stěhování národů, Tyrolů a jiných neposedů, podle pravidel a návodů! V ní též zastupuje botaniku tabák z růží – mistr slovutný – nuž, kdo nešňupne si v okamžiku, barbar bude za to ukrutný! 40
5.
Mně se zdá, že zřím tě všudy, všudy; Mně se zdá, že zřím tě všudy, všudy;
 v každé záři, v každé skvrně mraku, že víc slavík nezpívá své trudy, ale tluče píseň o tabáku! Že mne kouzly svými hodláš strávit, planouc v každém oku světa dcerky, a že harfu nehraje víc David, ale šňupá v luně z tabatěrky! 41
6.
Dík, že pro mne není vnady více, Dík, že pro mne není vnady více,
 slepým že jsem až až k nevíře: sladké oči, krásné dívčí líce, že mně vše to shnilo v papíře! Co prý ještě teď mne spasiť může? Zem se před mnou halí do mraků... A já přece opěvám své růže – ale ve růžovém tabáku! 42
7.
Byla by to radosť v světě, Byla by to radosť v světě,
 kdyby kvítek růžový místo pelu ve kalíšku tabák měl vždy hotový! Byla by to radosť v světě, přestal pláč by po družkách, kdyby místo pláňat rostly tabatěrky – na hruškách! 43
8.
Škoda, že nebylo tabatěrky, Škoda, že nebylo tabatěrky,
 Pán když dlel tu v božském výkoně: jistě by se její dary, šperky ocítily v novém zákoně! Ano, čítám podle skromné míry: by ji znali svatí velicí, šňupání by článkem bylo víry, jež by ctil pak každý věřící! 44
9.
Co jest smrť? se pyksly tážu, Co jest smrť? se pyksly tážu,
 nechce mně to do hlavy! Ale aťsi! však až přijde, ta mne v kříži napraví! „Spánek hezkou opičkou ti,“ odpovídá nejvíce, „ale smrť je, jak se patří, nehorázná – opice.“ Od té doby sotva zdřímnu, krásným snem jsem oblažen, že jsem ve své roztomilé tabatěrce natažen! 45
JINÉ MELODIE A ZVUKY.
[47] Satanské melodie.
1.
Dík tobě, pane na nebi, Dík tobě, pane na nebi,
 žes vymet ďábly z lidí, však oko-li se rozhlédne, přec dost jich ještě vidí. Ač zmizel mnohý obrázek juž z lidských hříchů tábla, och, podoba v něm zůstala přec nejhoršího ďábla! A ďábel ten zná lomcovať, že v kostech to až praská, a zbaví-li nás rozumu, pak sluje – k ženě láska! 49
2.
Ó ano, s růžným děvčetem, Ó ano, s růžným děvčetem,
 když mluvíme jen z dálky, to vynášíme nad sníh tvář a ústa nad korálky. Tu jmenujem je diblíčkem, jenž z kalíšku se vyvlík, a když juž padla hubička, no, pak je teprv – diblík! Však sotva že jsme na vždy sví – ó totě pravý Bábel! Kdo byl by tušil, z diblíka že záhy bude – ďábel?
3.
Ba je to věru k zoufání: Ba je to věru k zoufání:
 když vichor vlny pění, když Meluzina naříká, tu prý se sám „čert žení“! Ó lidstvo temné, falešné, kdy zvedne se ti hlava? Ó mudruj přec již rozumně: „Čert nežení se, ale – vdává!“
50 „Modní“ písně.
1.
Ó probuďte se, drahá paní, Ó probuďte se, drahá paní,
 můj cymbál zvučí právě, a já mám v srdci tolik písní, co rosných perel v trávě. Již se záslonou chutě stranou, již spějte ku okénku – vy spíte, drahá? a já chuďas zde touhou hynu venku?! Nuž, nebudu již vrkať více vám, paní moje švarná, byť celý svět byl ode dneška jen velká – holubárna. 51
2.
Ach, bolestí jsem všecek plný, Ach, bolestí jsem všecek plný,
 a přece pryč, ó zpátky! Již ňader vašich svůdné vlny mých snů nebudou matky. A rtíku, který plamen tutlá, víc nebudu ach, pěvcem – ó kde ta nožka čárná, útlá, jíž chtěl jsem býti ševcem! Ó kde té šíje sněhobílé s tím v shawlu zobem sejčím? Ach, přísahám vám, lásky chvíle, že chtěl jsem býť jí krejčím! Však nebudu již vrkať více vám, paní moje švarná, a kdyby celá země byla jen velká holubárna! 52
3.
Jeť láska jedem, jen že někdy Jeť láska jedem, jen že někdy
 ze světa rázem svede, však zvolna-li mu navykáme, nic více nedovede. A pak jsme bujní jak se patří – však k čemu o tom řeči? Jest láska věru hlouposť velká a bude čím dál větší. Vždyť o tom, jenž jí v sítě padl a kdo jí pohár práznil, nedíme, že se zamiloval, leč že se chuďas – zbláznil...
53
Don Píšťala. Česká nejmodernější romance.
Opět stojí don Píšťala pod balkonem u agátu; na hlavě má biret s pérem, na šíji plášť ze brokátu. Vzývá doňu, zpívá doně, na ritornel při tom cinká: „Švarná doňo, probuďte sese, spáť mi nedá upomínka! Škaredí mne Kentaurové s Chimaerami ve snu děsí, Morfeus mne s Herkulesem drží jenom – za pačesy. Mefisto mne se Satiry, Ahasver mne ze sna plaší, démoni až z Čimborassa, faunové mne rohy straší. 54 A když bloudím po arkádách, v ústech zmoklou cigaretu, bakchantky se na mne šklebí, jako sfingy na asketu. Je to malér! gurman v lásce když tak mnoho zkoušeť musí, ač by mohl ve fauteuilu páliť raděj fidibusy! Neb se honiť na gondole, po lagunách a tak dále, a váš obraz blednout nechať jako fresku ve Walhalle. Však to nejde! Fantasie kreslí mně vás v každém kroku, gazelo má, gracie má, plná vůně artičoků! Dovolte, bych laurem písní ozdobiť směl vaše čílko, a v aleji piniové obejmul vás, doňo milko! 55 Aneb spusťte provaz pro mne, vysoukám se grandiosně ku pavlanu, do komnaty, budeme se líbať hrozně. Spáti v loži ebenovém, v drahocenném mušelínu; unesu vás v eldorado, vyženu z vás Merkulinu. Vraz pak někdo v asyl svatý, zhaň vás, nymfo: ,„Hlele,Hlele, panna!‘“panna!‘ A obhájí pověsť vaši každá moje medyana. Kordík můj ho zmaltretuje jako psíka pifferaro, a pak vklouzne v měkké lože pod baldachyn nové jaro. Nové jaro, trofej lásky! Manie se mne už chytá – ukažte se, doňo, přece, sic jsem zítra – eremita! 56 Odhalte juž ovál ňader, schlaďte výheň mého nitra, sice budou cikády nám pohřební pěť píseň zítra!“... A v tom srr – crk – chladné proudy na rytíře zrovna dolů, a zvonivé rtíky doňy pustily se do šveholu: „Jděte domů, starý osle, hněte se přec jednou s místa; beztoho juž o vás zpívá každý v Čechách harfenista!“ Utřel čelo don Píšťala, poklonil se švarné doně, odešel – a markýz sličný doňu líbá na balkoně... (Druhý zpěv bude v příštím „Máji“ dokončen.)
57
Páter Zefyrin.
V hluché kobě klášterní u džbánu a bible sedí páter Zefyrin, směje se jak dible. V tvářích jako Eliáš, jako Noe v oku, libuje si nad míru v zlatém vína moku. List za listem převrací juž tak podle zvyku, z prvních lidí studuje příští estetiku. Hlavou kývá pobožně, city sdílí džbánku, a někdy se zastaví při moudřejším článku. 58 Zvolna dojde k Jonáši, náhle smích ho popad – bystře mžourá okolo, nečíhá-li opat. Kdo by smíchem nepukal, čte-li o velrybě, v níž byl Jonáš tři dny živ jako zdravé hříbě? „Od ,Velryby‘ z hospody – skryto v bible nimbu – vyvrh šenkýř Jonáše, když se neměl z limbu!“ Zavřel knihu Zefyrin, do kouta jí praštil, pěstí na stůl udeřil, tučné tváře svraštil. „Tenkrát bylo dobře přec, teď svět plný hříchů, juž i džbánek závidí pobožnému mnichu! 59 Ba juž z našich kalichů sotva zbyly střepy, a na místo Šampaně Uher posed sklepy.“ Jak náš opat neskrbil ani hrozný Nero: běda, že má řeholník břichů desatero!“ Ztopil hněv svůj Zefyrin v notném vína doušku: „Ach, jak zlou má zbožný mnich na tom světě zkoušku! Nikdo si ho neváží, odevšad je tepán, a on přec je nevinen jako svatý Štěpán. Jemu ráj též otevřen, v němžto jako v knize pána boha na trůně v bílé vidí říze. 60 Nad hlavou mu andělé dovádějí v pluku, archanděl mu Gabriel fouká do čibuku. U nohou mu světice, po stranách mu svatí – věru, chtěl bych jenom den takto bohovati!“ Dopil víno Zefyrin do krůpěje v tahu, pustil hlavu na bibli a džbán na podlahu. Zdá se mu, že vystoupá k stropu se svou židlí, že ho ruka neznámá perutěmi křídlí... Rychle chce ji zachytiť, nahne se – vrch aktu: s židlí leží pod stolem a dál chrápe v taktu... 61
Podle pessimistův.
1. 1.
 Ó přírodo, zlá přírodo, slyš přísahu mou jistou: Neučiníš-li mne věčným, budu pessimistou! Ten čarovný svět, nádherný svou zavřeš-li mně rukou, zbavíš-li mne slavíků mých, co mým růžím tlukou; hvězd spanilých, snů večera mně zahalíš-li sbory a svou hlínu na rozluku vsypeš do komory: hrob klnutí mé nesnese, a z jeho tmavé čardy vstane nový leopard, nebo Leopardi!... 62 2. 2.
 Zná lidstvo mnohý hlahol divoký, jenž drtí loutnu, trhá struny, jenž na bojiště žene otroky a králům bije o koruny; jenž k nebi nářkem stená zoufalým a v peklo věčnou kletbou padá: já zvuk ten v bolesti své rozpálím a naučím ho úpěť: Zrada! Ó zrada, zrada, pohleď kamkoli! Ty hvězdy, k nimž jsi někdy toužil, ty lesy, moře, všecko okolí, po kteréms jindy orlem kroužil: ta mrtvá příroda och, nezhyne, ta zoufalosti tvé se rouhá – ó vesmíre, ty děsný zlosyne, či nejsi krev a vražda pouhá?! 3. 3.
 Ó kdybys lidstvo miloval, což bys mu neulevil? smrť nezachoval hádankou a ráj mu nevyjevil? 63 Proč děsným duši poznáním mi probuzuješ ze snu, že věčně mrtev zůstanu, jak ve hrob chladný klesnu? ***
Tak snil jsem roztrpčen kdysi, než vyplul měsíc hladce, než slavík zazpíval opět a já se vzbudil sladce... „Ó zaplaš teskné ty stíny,“ hlas do srdce se vtírá, „kdo práci zasvětí život, ten nikdy neumírá! Spíš hvězda s oblohy padne a perla v moři zhasne, než zhyne myšlénka velká a slovo písně krásné!“ 64
Na strýčka N.
Můj strýček není věru jen tak leda! On s Kyselákem mnohou horu slez, on zrejdil sněžné Alpy, neposeda, až v pivováře zaspal naposlez. Však zná ho svět a volá jemu slávu – nu, zaslouží ji, naskrz dobrýť brach! Jen s vavřínem juž na šedivou hlavu! Zdráv buďte, strýče, až z vás půjde strach! „Jako já?“ Nu ano, vy! a nikdo hned tak druhý, a mohu-li vám,vám ještě více přát: bůh zrob vám pivovár – na státní dluhy, by na kolečkách dal se sem tam hnát. A paníbožka šenkuj u vás pivo, sám Perun spravuj vaše kuželky, by zdrávy kácely se jaktěživo – ó strýčku dobrý, slavný, převelký! „Jako já?“ 65 Nu ano, vy! a žádná mrška jiná! z vás, budete-li hodně dlouho živ, si ještě v Číně zrobí mandarina, jen okusí-li z vašich sklepů – sliv. Pak budou jezdiť k vám až z Ameriky, o slávě vaší vrabci budou pět, i přijdou pro vás sladké okamžiky, kdy hrdě provoláte v hloupý svět: „Jako já!“ 66
Vácslavu Bumbalovi k svátku.
Ha, chvěj se země slyšící mé přání! Dnes celý svět bych změnil na Vašky a vodu v pivo jako – e – e v Káni? a ztvrdlé knedlíky – ach, v maltašky! A až bys chuďas laskominou výsknul, pak bych ti v smíchu statnou ruku stisknul: „Pij dlouho ještě z číše Gambrinovy, ta život vlévá do žil opět nový! Ó tvoje hlava, ta je pokladnicí, v níž ukryt mnohý krásný obyčej, však já ti vidím dobře pod čepici, já umím čísti skrze obličej... Ten miluje a blázní pro svou dívku, ty raděj píšeš sklenky na podšívku. – – Pij dlouho ještě z číše Gambrinovy, ta život vlévá do žil opět nový! 67 Svět plný tmy, ach, svět je plný bludů! Ty osvětou chceš zdrtiť okovy – a není-li to pravda, lhářem budu – proč chodíš se sluníčkem z hospody? Ó žij nám dlouho tvoje moudrá hlava, jež večera je vždycky nedočkava; pij dlouho ještě z číše Gambrinovy, ta život vlévá do žil opět nový!nový!“ 68
Farář z Těšína.
Hoja, farář z Těšína, ten má zbožné oči: když jde dívča okolo, hned si za ní skočí! Oj, což farář z Těšína! jeho ruka svatá: když jde dívča k zpovědi, za bradičku chvátá! Má ten farář z Těšína ústa bohulibá: když jde dívča k oltáři, div ji neulíbá! 69
Pan otec.
Hej, pane otče ze mlýna, jenom vždy vesele! Ej, což to šuměť počíná z plného korbele! Však ani pan farář nás nezpraví, zda ještě nám vespolek na zdraví připiješ s neděle! „Pan farář? ten se v písmě zná po let juž několik! Ten slova má tak líbezná, ó ten je katolík! A srdce, nu, srdce má na místě – a oko mu závidí zajistě nejlepší sokolík! Však přísný je – což divná věc! Vzpomeneš sotva si: juž mlynářce zas růženec předepsal s „zdrávasy“,zdrávasy‘. 70 A nežli ji na konec rozhřeší, co chudák se namodlí, natěší, naběhá nečasy!“ A pan otec si mlask a výsk: „Chaso má, vesele! Ej, což to hrá a šumí v trysk z plného korbele! Však nikdo nás na světě nezpraví, zda ještě si vespolek na zdraví připijem s neděle!“... 71
Prorok Šofka.
„Ve věčné lidstvo temnotě a v děsném tápe bludu, nic nevelebí v životě nad hříšnou svoji hrudu! Však přijdou deště, povodně – tak věštím dneska rozhodně – a bude nářek, bude děs a bude hodně bryndy; – však nebude-li pršeť dnes, tož bude pršeť jindy! Svět zamilován v intriku, a všudy vládne kapsa, ba kdyby neměl básníků, již nestál by dnes za psa! Teď všecko všudy naopak a nestojí to – za co pak? 72 A všudy jenom hříšný ples a Markety a Lindy; – však nebude-li bouřka dnes, tož bude hřímať jindy!“ Ó převeliký proroku, tvé vyklenuté čelo má na slávu dosť nárokůnároků, a víc by jich míť mělo! Neb kdo tak slavně věštiť zná, v ráj jeho duše vítězná se větrem pyšně vznes! A ne-li v ráj, tož v Indy! Leč jestli není vítr dnes, tož bude větřiť jindy! 73
Kopřivový desaterolístek.
Čeho třeba poetům. Čeho třeba poetům.
 Netřeba z české historie látek, když duše vám k ní hlucha... Hraj třeba tatarskou na kolovrátek, však vdechni do ní původního ducha.
Pokrok. Pokrok.
 Smutno bylo věru v Čechách kdys, pokud vlastenčil jen časopis; za to nyní – hrozná věc! – juž i abonent je vlastenec.
Osud. Osud.
 Ještě nevydal své Musy plody všecky, juž ho pověsili – na krám knihkupecký. 74
„Adamité“ z roku 1878. „Adamité“ z roku 1878.
 Sláva našim „Adamitům“ z „Máje“, že doznali, nahota jak zlá je: musí to býť lidé zvláště milí nebi, když jim „fíkového listu“ zapotřebí!
Domýšlivosť. Domýšlivosť.
 Farář X. ach, to je samec od hlavy až do boty – kázal: „Děkuji ti, Pane, že nejsem též jako – ty!“...
„Klinkavá“ poesie. „Klinkavá“ poesie.
 Buďme hrdi na své písně „klinkavé“, milý pěvče Jarslave: lepší jsou – jen žádné vytáčky – nežli mnohé modní – řehtačky!
Adolfu Heydukovi. Adolfu Heydukovi.
 Já býť bohem, věru, poručil bych věčně psáti Tvému peru! Ostatní, již před nahotou klečí, ať si píšou – indiánskou řečí... 75
Kritik. Kritik.
 Pan kritikus poesií N. N. v N. hned je jimi na mol opojen: proto vychvaluje s učeností hlubokou vždy jen cestu pěvcům hodně širokou.
Jiný kritik Jiný kritik
 opět báseň v „básni“ dlouho marně hledaje, praví, že jen ouzká cesta vede do ráje.
Neříkejte: Neříkejte:
 „Ještě nenapsal nic velikého, malý jest, ó jej!“ Malá píseň často bývá větší nežli epopej!
76
Sylvestrové přání na rok 1879.
Na Sylvestra, na Sylvestra, hoj, jaká to vřava pestrá! A v té vřavě, a v tom víru přejem my: Čechům – Čechům –
 smíru! Pražské plynárně. Pražské plynárně.
 Dříve nežli na tmu skoná – pořádného Edisona. Královské Praze – Královské Praze –
 že jí dobra hlava bystrá, Jana Žižku za purkmistra. Umělecké besedě. Umělecké besedě.
 Mír a shodu, v čem jí válka, a do městských sadů – Hálka. Lékařství, Lékařství,
 jež po světle marně lapá – Možného za – Aeskulapa. Advokátům: Advokátům:
 – ať se na nás mnohý vzteká! – hlavy tvrdé, srdce měkká. 77 Za umělce Za umělce
 (jakékoli jsou jich druhy), račiž pán bůh převzíť dluhy. Šlechtě. Šlechtě.
 Aby Parom v jednom honě pobil všecky psy a koně. Sokolům. Sokolům.
 Orlí páže, plecí lvovolvovo, ale srdce – Fügnerovo. Studentům. Studentům.
 Více ohně, méně vody, a pak zámek – na hospody. Pannám. Pannám.
 Kopu hochů na vybranou, že je trudno zůstať pannou. Matinkám. Matinkám.
 Hodně kávy, hodně řeči, malé strasti, radosť větší. Pantátům. Pantátům.
 Karty, hezké sklepnice, plné sklenice, na Sylvestra papírové čepice. Krejčím, Krejčím,
 co se za větru ven odváží, na krk olověné závaží. 78 Ševčiskům Ševčiskům
 – ať se nikdo nehněvá – policajty – ze dřeva. Zelenářkám. Zelenářkám.
 Trochu méně šťovíku, ale více svatojanských jazyků. Hospodským. Hospodským.
 Blízko kuchyň – suchárny, blízko sklepů – vodárny. Domácím pánům, Domácím pánům,
 co jsou první po bohu, za srdce kus tvarohu. Plesových výborů, Plesových výborů,
 že nás chodí jenom mořit, neměl pán bůh ani stvořit. Římu – Římu –
 takhle mistra Jana za občana. Sultanii. Sultanii.
 Až jí bude zvoniť umíráčkem Rus, aby Anglie jí přišla na funus. Vlasti. Vlasti.
 Až jí bude kolem hor zuřiť mor, aby jen tu,tu neměli jsme pacientů. 79 Hostu, Hostu,
 kterýž chytrý pije na čtvrtlitry, přeje sklepník – dobrá kopa – pořádného – opa. Dru. Riegrovi. Dru. Riegrovi.
 By nikdy nesestár – na dobu žití – kruhovitý liniár. Svatoboru Svatoboru
 s chutí připomenu, že mu přeju tisíc nových členů. Holohlavým Holohlavým
 rád jsem na ruku, kde lze koupiť – paruku. Milovníkovi pražské dívky Milovníkovi pražské dívky
 na zbraň pas a plechu kus do podšívky. Maďarskému rekovi. Maďarskému rekovi.
 Že jsi rekem v krutých bojích, který umí světy kácet, zasloužíš si, je-li pravda, ne kříž – na kříž pětadvacet. Nerudovi. Nerudovi.
 Nevydá-li co rok nových svazků, ať prohraje každou v kartech sázku; v spaní ať ho děsí na dištanc Knoblochovský – preferanc. 80 A poněvadž je dobře skončiti modlitbou, prosíme: A poněvadž je dobře skončiti modlitbou, prosíme:
 Na lidičky, nestojící za vindru, jejichž celý rozum v cylindru, jejichž nejsvětější prací vnucovať nám vše, co zněmčovací, pane bože, rač dáť nám – karabáč! 81
Soudný den.
Divoké chmury táhnou po obloze, jak slepý Žižka hnal se ve svém voze, a nad městečkem sápe blesk se lítý, že strachem v komínech se třesou kýty. Lid zbožně rozsvěcuje hromnice a pan purkmistr hledá v kronice, zda byla větší bouře kdesi kdysi,kdysi jak ta, co dneska nad městečkem visí. Ni červa zříť, vše vlezlo do své díry, jen pan purkmistr stojí nad papíry. V tom Kouba přikvapí a ústa špoulí: „I ať do toho prach a tisíc koulí!“ „„Co„Co jest?““jest?“ – „A vy se ptáte jen? Což nevíte, že dnes je soudný den?“ A pan purkmistr pustil na zem akta: „Kde, pověz, drabe, jaká k tomu fakta?“ Dráb purkmistrovi vážně k oknu kyne: „Tam máte fakta nade všecko jiné! I ať mne polkne třeba pekel běs, není-li v skutku soudný den již dnes, i ať víc nejsem moudrým drábem Koubou, nejde-li tamto pravý anděl – s tr...!“ A pan purkmistr hledí, nevěří: „Toť přec jen rada Bouřka s neteří!“ [82] Obsah. Strana Kuřácké melodie. 1. Požehnaný, kdo posvěcen    5 2. Ty otvíráš mi v rájů ráj    6 3. Z svých písní trůn ti udělám    7 4. V růžích bdím i sním    8 5. Dvacet roků!    9 6. Juž je konec    11 7. Já jsem ten rytíř z pohádky    12 8. Byl jednou čas    13 9. Co jest tabák, nikdo neuhádne    14 10. Jak mně se láska zdařila    15 11. Láska, naděj, víra, sirky    16 12. Jak? Proč mi tabák milejší    17 13. Tabák tvůrcem lidské zkázy    18 14. Proč vyhýbám se vašim plesům    19 15. Bůh přišel ke mně na kávu    20 16. Ó doutník není ledacos    21 17. Tož pravda přec    22 18. Býť nepřítelem kuřáků    23 19. Tak mladýmladý, a juž složil nohy!    24 20. Tak juž se loučím s junáctvím    25 21. Už napřed slyším chvalozpěvy    26 22. Ani bych tě, dýmko drahá    27 23. Lidé, pláču; ach! má dýmka zhasla    28 24. Již jí není!    29
[83] 25. Mrtva! mrtva!    30 26. Na tebe moh sultan býti hrdým    31 27. Dozvuk    32
Šňupácké melodie. 1. Už jsme dýmku pochovali    37 2. V ní oživla matky krása    38 3. Kdo se bojí ženských rtíků    39 4. Z tabatěrky vážiť možno vědu    40 5. Mně se zdá, že zřím tě všudy    41 6. Dík, že pro mne není vnady více    42 7. Byla by to radosť v světě    43 8. Škoda, že nebylo tabatěrky    44 9. Co jest smrť?    45
Jiné melodie a zvuky. Satanské melodie 1.-3.    49 „Modní“ písně 1.-3.    51 Don Píšťala    54 Páter Zefyrin    58 Podle pessimistův 1.-3.    62 Na strýčka N.    65 Vácslavu Bumbalovi k svátku    67 Farář z Těšína    69 Pan otec    70 Prorok Šofka    72 Kopřivový desaterolístek    74 Sylvestrové přání na rok 1879    77 Soudný den    82
E: js; 2002 [84]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pokorný, Rudolf; Otto, Jan
(Nákladem vlastním. Knihtiskárna J. Otto v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 84