Ne dny, ne roky, ale celé věky
ty ležela jsi země ve hluboku,
kořínek trav jen oplétal tě měkký,
již nedoufala’s býti zjevna oku
a v záři světla
se vnořiti, v níž utvrdla jsi v kámen,
když umělá tě ruka z hlíny zhnětla
pro mrtvého, jejž plamen
byl na hranici do popelu ztrávil.
A přece zas tvou stěnu, která puká,
má drží chvějná ruka,
těch velkých otců nehodného vnuka.
Jak s pláčem asi do země tě kladli,
ty chudá schránko velikého skvostu,
snad dřímá v tobě veliký rek padlý,
celého rodu hlava, strážce hostů;
jak dlouhý měsíc celý
nad tebou písně lkavé zněly asi
a bílé ženy ve pláči tu dlely
tak nevídané krásy,
a bojovníci s hlavou na své hrudi.
Pak ticho bylo v nekonečném lese,
kde větev nepohne se,
jen vzkřikne pták, když mladým kořist nese.
Ty svatá urno stará, kterak málo
jen zbylo v tobě z dávnověké síly,
již bohům rovno lidstvo se kdys zdálo,
již jako duby stáli otužilí
ti předci ze pravěku
nám neznámí, živoucí pouze v báji,
již ukrotili tura v divém vzteku,
jenž tesáky se hájí,
jen svalnatou, jak kámen tvrdou rukou.
Jen hrstka prachu! Veliká a ryzí
ta síla vnukům cizí,
a poslední juž stopy mrou a mizí.
Ač syn své doby, která kráčí kalem
a v požitku své zdatné síly maří,
ve víru divém, plesu neustálém,
až vrásky znak se vryje časně v tváři:
přec k tobě, urno stará,
cos táhne mne a jímá úctou, mrazí
a rozpaluje, vybízí i kárá!
Kam jiný štíhlé vasy,
tam postavím tě chudou bez ozdoby!
A často v práci zvednu oči obě,
ó, svatá urno, k tobě,
a vzpomenu těch, již mi leží v hrobě!
Však popel, který zůstal v tobě lpěti,
ten nenechám ti více v mrtvém klínu.
Buď pokoj mrtvých duchu, který letí
přes močál žití k věčné navy stínu,
leč popel ať mi padá,
kam odnese jej větřík skotačivý,
z mé ruky bílé v nekonečná lada
a v žírné naše nivy,
jež každou ránu splácí klasů zlatem!
Ať padá jen a se zemí se spojí,
snad z prachu hrstky tvojí
zas veliký muž zrodí se nám k boji!