Od jara do věčna.
Tvé světlo zářilo mým poupatům,
mých jiter šveholu a zoři,
mých pisklat vzletům nad pozemí,
mým zvědům, za obzoru lemy,
a ještě září, když můj západ hoří,
mým podvečerním k zemi návratům.
Kam loďka osudu mě zanesla,
ať váhala se v žití moři,
ať hrda cílem, v plavbu velkou
se odvážila se svou střelkou
či příboj přemáhala v předhoří:
Tvůj světlý duch v ní býval u vesla.
Když dral se dvojí živel: slunečný
i temný – vůkol v žití drama,
když pravdy, které žhou i zebou,
spor vedly se mnou jako s Tebou,
Tvůj genius, ten soudce mezi náma,
stín s jasem smířil v zákon odvěčný.
108
A život zrál, již podzim krutě vál;
Tvůj soumrak dříve stměl se, drahá...
dál z tiši Tvé mě buran sápal,
však v mrazivý když spár mě chápal,
mne vytrhla mu síla vroucně blahá:
dech duše Tvé co plášť mě kryl a hřál.
Až usnulas! – Kde v nevýzpytnu dlíš?
Kde mizíš v dálce nedohledné?
Již umlkla Tvá světlá slova,
a přec mi z dávna znějí znova
jak zvony s chrámu Ducha! Přec den ze dne
víc rozumím jim a je slyším blíž.
Tvých více let, i mez dvou století,
co lidi o píď času dělí,
jak mžitka zniklo ze dnů reje.
Teď věčnost mezi náma zeje,
taj propastný a v nesmírnosti ztmělý –
tamť nejblíž k Tobě, nejblíž k objetí.