PO SLAVNÝCH DNECH.
Dohřměl jásot, ztichly fanfáry,
věnců prosty trčí stožáry
nad zástupů vlnícím se mořem.
Spásný div byl včera zaslíben,
svátek minul, nastal všední den
se svým starým klopotem a hořem.
Přívalem jdou zvěsti Jobovy,
a jak zatopené ostrovy
bortí se nám pod kročeji břehy,
zem se drolí přes noc do rána,
pídi po pídi nám trhána!
Již nás bičují vln dravých šlehy.
Z chmur co chvíle zašklebí se blesk.
„Cha-cha-cha!“ se řehtá hromu třesk,
buran výsměchem jak zpitý ječí.
Sůva skuhrá s blízké mohyly:
„Snem jste holou pravdu přesnili,
přejásali jste své nebezpečí!“
Mlč, ty sůvo, ptačí strašidlo!
Stvůro, již k nám peklo vykydlo!
Pochybnosti, jež nám srdce rdousíš!
Zla i zkázy pustá hadačko,
proti sladké víře rouhačko,
na lup sváteční si zoban brousíš?
V slunci slepá, po tmě vidoucí,
poulíš oči v taje budoucí, –
co tam vidíš v temnu záhad jejich?
Zraky tvé-li oslňuje zář,
nebo v tmách čtou starý slabikář
o hrozných a zkázných Fata rejích?
53
Houkáš-li nám věštbu neblahou,
nuž, ta buď nám zdravou výstrahou!
Rázně vztyčíme se probuzeni
ze chvil opojných a ze slávy;
vykasáme sobě rukávy
zmladlou silou k tuhé práci denní.
Udeřily do nás hrozby ty;
zříme hráze své kol rozbity,
cítíme však ztvrdlé svoje svaly;
navalíme balvan k balvanu,
stmelíme svým břehům ochranu
z hlubin moře vyzděnými valy.
Neb co dravé moře uchvátí,
nikdy ze dna samo nevrátí;
v zápol s mořem napněm všecku sílu
Stráže bdí; jen huč si, příboji!
Jsme tu v zástěrách a s nástroji,
po svátku je k práci den; ej, k dílu!