J. V. Sládkovi
ke dni 11. října 1895.
Jak těžko, v čem se chví kus žití,
vtkát do několika prostých slok!
Zde nemluví se, zde se cítí;
sám každý hovoří zde rok,
co spjati v jedné snaze svorné
jsme podali si páž i hruď,
a svazky ty jsou nerozborné,
zde frásí říci: Zdráv mi buď!
Však čím tu já jsem, národ celý
kde cítit má, co cítím dnes;
snah, práce jeho strážce bdělý,
jak hrdě skráň si k hvězdám vznes’,
jak odkojený lidu mízou
jsi jemu zasvětil svůj zpěv
a nedotknutý prachem, hlízou
stál’s ryzí ve potlesk i hněv.
To nejlepší je chvála muže,
to nejkrasší laur pěvce jest,
kde jiný trn, tam sypat růže,
kde jiný bláto, paprsk hvězd.
102
Ty hvězd a růží ruce plné
jsi nad kolébkou, hroby stál,
tam žehnal vždy, kde jiný klne
a tich jsi, co dal osud, bral.
A věru, to je kvítí chudé,
jímž tkána cesta poety,
však rosy lesk v něm zářit bude,
Ty jiné neždáš odvety.
Lesk rosy – slzí českých očí,
jichž tesknou dumu zpěv Tvůj stih’,
když sebe vždycky národ zočí
v zrcadle drahých písní Tvých.
Čím nad dílem kdys veleduchů
jsi zachvěl se, je sblíživ nám,
v té velké snahy bouřném ruchu
k Tvým sladkým patří hodinám;
čím’s celé naší těžké práci
byl po léta přes bouří zlost,
lze cítit v klidné resignaci,
však změřit můž’ jen budoucnost.
Co dál můž’ ještě dáti osud,
dnes otázkou jest zbytečnou:
kéž sílu dá jen jako posud
v tu další práci nevděčnou
a trochu klidu, trochu štěstí
a v oko jas a oheň v hruď,
a tak Ti mohu pohár vznésti
a není frásí: Zdráv nám buď!
103