Kantáta ku sté ročnici narození Pavla Josefa Šafaříka.
Sbor.
Dnes, matko Slávo, cos jak tucha Máje
všem klíčí v srdcích sladkou nadějí,
mha s očí padá, slza v oku taje,
svit zlatý kles’ do všedních kolejí.
To cítíme dnes, i ti mrtví v hrobě,
ač spící, silnějším lnou citem k Tobě,
až kostí jich se zachvějí.
Jeden hlas.
Ó Čase rychlokřídlý,
ty’s křídlem stokrát máv’,
nad zasutými zřídly
všech dějů, zvěstí, mythů,
snah, myšlének i citů,
nad hrobem, v němž spal Sláv,
jak v poušti, kterou vanul
dech Samumu a pal,
Tvůj, matko, genij stanul,
i zachvátil jej žal,
paprsk mu s ňader skanul
těch mraků ve příval,
a z rumu, prachu, kostí
nad jeho minulostí
se v smírčí duhu spjalspjal.
118
Druhý hlas.
A tento paprsk zaplál tvůrčí silou
a v ňadra Tvého Syna, matko, kles’!
On vztyčil oltář Slávy nad mohylou,
jenž z hlubin věků ční až do nebes!
V svor neúmorné práce, velké snahy
On objal celá století,
a světlo, jitro, slunce, úkoj blahý
šly Jeho dílu v zápětí.
Sbor.
Dnes, matko Slávo, cos jak tucha Máje
všech živých, mrtvých kosti proniká,
a Jeho sláva, matko naše, Tvá je;
On v srdci zapřel slavíka,
by orlem vzletěl k slunci pravdy ryzí,
že uznat musí ostatní svět cizí,
jak byla jsi, jak budeš veliká!
119