Adam Asnyk.
Ztichly dávno velikých pěvců hlasy,
které sborem antických věštců slavně
provázely tragický konec Polsky
v krvi a kouři.
Dopěl Adam epopej svému lidu,
on, jenž v Dziadech zabušil v brány věčna,
v konec dráhy spočinul bludný poutník
v Homérské písni.
V srdci obraz zmučené vlasti nesa,
jedno křídlo v oblasti cizích světů,
druhé složiv na hrobech otců usnul
Julius, věštec,
Dolkaldolkal Zikmund mystický zpěv svůj lásky,
celé srdce s labutí svojí písní
stokrát zdrané, zbodené uspav tiše
u nohou kříže.
128
Doba trudná s reakce těžkou koulí
na vše křídla myslících, silných duchů
lehla jako závaží, jako upír
po krvi lačný.
Hroby kolem. Zaváta sněhem Sibiř
v dálce v mlhách. Zástupy emigrace
rozptýlené po šírých krajích světa
v kletbách a v lkání.
Okem jedním k ztracené zřely vlasti,
marně druhým zkoušely ostří meče,
roztít pouta ztýrané matky bědné
v poslední křeči.
V této bídě, pode jhem těžké doby
jaká bílá vznesla se k nebi labuť
v černé mračno zpívajíc „o naději“
vítězný paian!?
Vlastních ňader překonav líté bouře,
vlastní duše zkonejšiv těžké spory,
druhý Adam nešťastné vlasti svojí
povstal Jsi, silný!
Z krve dědů povstal Jsi – přec však jiný,
z písně jejich vzletěla Tvoje nová,
letem tvarů nabyvši, v kterých mluvil
moderní člověk.
129
Bdělé ucho naklonil’s k srdci Matky,
v starém žalu slyšel jsi zníti nové
příští hymny, klíčící z prsti staré
minulé doby.
„Torsem Psychy“, z dlaně jež Praxitela
sny své spřádá v mramoru třpytné básni,
byla krásou kojena, opojená
vlastní Tvá duše!
A co v dumě nevysnil’s „u noh kříže“,
hledal’s v troskách Hellady, v stopách Říma,
našel’s doma ve vlastním srdci zpitém
„Herakla“ prací.
Takto žil Jsi, zpíval Jsi chabé době
jak my všichni. Kolikrát cítil’s v duši
marnost snahy, k rozbití starých svorů
bodavý osten?
Hrdě v přístav poslední velkých duchů
vplul Jsi silný v řečiště resignace,
bouřných vln se ukojil harmonicky
příliv i odliv.
Co dnes říci? Zapadly těžké dvéře
za Tvým krokem posledním. Ticho hrobů
dnes Ti rovněž tajemstvím není více,
poslední z věštců!
130
Co dnes lkáti? Trpěl Jsi, žil Jsi plně;
chvějná ruka do laurů na Tvou rakev
hází s úctou nejdražší Tobě květy
„stříbrných aster“!
131