Adam Asnyk.

Adam Asnyk.
Ztichly dávno velikých pěvců hlasy, které sborem antických věštců slavně provázely tragický konec Polsky v krvi a kouři. Dopěl Adam epopej svému lidu, on, jenž v Dziadech zabušil v brány věčna, v konec dráhy spočinul bludný poutník v Homérské písni. V srdci obraz zmučené vlasti nesa, jedno křídlo v oblasti cizích světů, druhé složiv na hrobech otců usnul Julius, věštec, Dolkaldolkal Zikmund mystický zpěv svůj lásky, celé srdce s labutí svojí písní stokrát zdrané, zbodené uspav tiše u nohou kříže. 128 Doba trudná s reakce těžkou koulí na vše křídla myslících, silných duchů lehla jako závaží, jako upír po krvi lačný. Hroby kolem. Zaváta sněhem Sibiř v dálce v mlhách. Zástupy emigrace rozptýlené po šírých krajích světa v kletbách a v lkání. Okem jedním k ztracené zřely vlasti, marně druhým zkoušely ostří meče, roztít pouta ztýrané matky bědné v poslední křeči. V této bídě, pode jhem těžké doby jaká bílá vznesla se k nebi labuť v černé mračno zpívajíc „o naději“ vítězný paian!? Vlastních ňader překonav líté bouře, vlastní duše zkonejšiv těžké spory, druhý Adam nešťastné vlasti svojí povstal Jsi, silný! Z krve dědů povstal Jsi – přec však jiný, z písně jejich vzletěla Tvoje nová, letem tvarů nabyvši, v kterých mluvil moderní člověk. 129 Bdělé ucho naklonil’s k srdci Matky, v starém žalu slyšel jsi zníti nové příští hymny, klíčící z prsti staré minulé doby. „Torsem Psychy“, z dlaně jež Praxitela sny své spřádá v mramoru třpytné básni, byla krásou kojena, opojená vlastní Tvá duše! A co v dumě nevysnil’s „u noh kříže“, hledal’s v troskách Hellady, v stopách Říma, našel’s doma ve vlastním srdci zpitém „Herakla“ prací. Takto žil Jsi, zpíval Jsi chabé době jak my všichni. Kolikrát cítil’s v duši marnost snahy, k rozbití starých svorů bodavý osten? Hrdě v přístav poslední velkých duchů vplul Jsi silný v řečiště resignace, bouřných vln se ukojil harmonicky příliv i odliv. Co dnes říci? Zapadly těžké dvéře za Tvým krokem posledním. Ticho hrobů dnes Ti rovněž tajemstvím není více, poslední z věštců! 130 Co dnes lkáti? Trpěl Jsi, žil Jsi plně; chvějná ruka do laurů na Tvou rakev hází s úctou nejdražší Tobě květy „stříbrných aster“! 131