Sv. Čechovi

Sv. Čechovi ke dni 21. února 1896.
Já balladu Ti psal kdys v časech zlých, však věru o nic nejsou lepší dnes; na kadeřích i duších leží sníh a v srdcích větší pochybností směs, stesk o minulost, o budoucnost děs. Však nad vším, kam jen jdeme, kam se hnem, vždy staré slunce platí naleznem, zpěv ptáka znící v dumy samotáři a život posléz přec jest krásným snem, když poesie nad ním sluncem září! Nad spoustou pergamenů, starých knih, nad ruchem měst, nad tichem, jež má ves, nad potem lidských čel a jejich ryh, kam genius vždy paprskem se snes’, by z prachu pozvedl nás do nebes, nad visionů i snů bludištěm, nad moří hloubku i nad nebes lem, nad dítěte i ženy luznou tváří, vše ambrou, vůní jest a paprskem, když poesie nad tím sluncem září! 100 V tom i Tvůj padesátý rok se mih’, žal mnohý přešel a jen skrovný ples, v Tvých laurů stohy ani nezadých’, ač závistný se mnohdy ozval pes, Ty’s hrdé čelo vždycky vzhůru vznes’! A tak mou sloku jako bratr vem, věř, nedá nebe, nedá širá zem víc, nežli verš jest, jenž se ryzí zdaří, a který letí po věk lidským rtem! Vždy poesie nad vším sluncem září! Poslání.
Zřím v padající třpytný vodojem, co barev tam a jaký svitů sněm se proplítá a hraje, plane, sváří... Výš, dále, stále, v zdar a úkoj všem Tvá poesie nad vším sluncem září! 101