Stará kletba.

Jaroslav Vrchlický

Stará kletba.
Na žití našem stará kletba leží, jež otravuje každý cit a chtění, ji tušíme, snad její vyslovení by draka sklálo ve prach, jenž ji střeží. Jak hromovitý úder zvonu svěží by signal vlastí letl v okamžení: Dech síly, volnosti! „Již kletby není, jež držela nás věky na otěži!“ Však vyslovit ji! Jak princ z pohádky kdo myslí, cítí, obchází kol bledý, pěst vztekem zatíná neb hyne v pláči. A kletby kouzlo trvá, ve zmatky, jež houstnou v neprostupný oblak šedý, žhnou výsměchem a šklebem oči dračí. 47