Móda.

Móda.
Kde béře se a z jakých hlubin vstala? Žel, v prvním opravit se musím řádku. Ta z hlubin? Pouze z mělčin hlavu vzpjala, jen obratně si přistřihla tu látku, jíž smysly všech a rázem obetkala. S tou dryačnicí nechci míti hádku, té stačí krejčí nebo švadlena, číš krásy pro ni vždy jest zavřena. Hle, jak tu sebevědomá kol cape. a rozhazuje hubičky v plen davu, jak čejka a jak papoušek dál šlape a lacině svou při tom sklízí slávu. Dí drze: „Ustup s cesty, cháme, chlape! Co chceš ty tam, kde já svou vznáším hlavu? Já dělám šibolety, znaky, hesla, a vari, nejsi-li mi od řemesla! Já měním štíty, jak se komu zráčí, dnes v bahně brodím se až po kotníky a zítra vzdychám v hysterickém pláči, své z rohu ulic volám zápasníky; 139 dnes bonbon mi a zítra cetka stačí, vše seberu a za vše řeknu díky! Jen podle mého kankánu ty rej svůj zatoč, drámu nebo epopej! Mně maskou ideál i národnost, jež odhodí se dle potřeby snadno, ve vlasech brillanty mám, frází skvost, však netřeba je hloub nahlédnout na dno, mně úspěch chvilky stačí za věčnost, mne ignorovat, věř mi, není rádno, mně lhostejno, že tančím na močále, že dějin soud jde klidně přes mě dále!“ Tak nadýmá se. Zaklepala taky u dveří mých, já byl však rozespalý, mé dávných dějů vidin plné zraky krok její neviděly zdobný, malý, před nosem dveřmi bouch’ jsem jí, v své mraky se zahalil, v střed svojich světů stálý, do vousů bručel: „Chraň nás Pánbůh zlého, přec nemusí mít každý ode všeho!“ Však z rána před mým oknem špačků shon, to štěbot, kvik a jedno cvrlikání: „Jak možná, dvéře ukázal jí on? a nebral poesii z jejích dlaní? Nám zdál se lvem a vidíme, je slon, jak mohl dvéře zavříti té paní? Nu, dobrá, nechceš-li, my vstříc jí jdem, jí srdce svá i dvéře otevřem. 140 Jí kadidlo kde jaké zapálíme z všech různých možných hesel moderních, semsem, podkasaná sloko, semsem, ty rýme, spusť rolničku svou stejně v žal i smích! To paní světa, bohyně, my víme, a Homér dávno jako Byron stich’, kde ona zpívá, epigram i óda jsou hračky škol, kde všemocná jest Móda!“ Však starý eremita v svojí celli si hladí vous a do sebe se směje, zří lítat motýle kol, vířit včely, zří v celé epos lidské beznaděje: „Ó děti, děti!“ – Oči se mu stměly, a duší věrnou, starou se cos chvěje. Kdos před ním každým krokem růže střásá, ne dnešní Móda – nýbrž věčná Krása! 141