1883.
Ó národe, ty’s dnes překonal sebe!
V té době, kdy tvé síly zloba střebe,
ty nejen proti vrahům v plné sílesíle,
i proti živlům neustáváš v díle.
Dnes klidně patři ve tvář budoucnosti!
Dnes mohou smířeny být otců kosti,
jež hnijí pro tě v cizině i doma.
Dnes číše plesu žíznivýma rtoma
se můžeš tknout, neb sobě jsi ji strojil.
Dnes velikou jsi ránu svoji zhojil.
Dnes znova ku větším jsi zralý činům,
jež tobě plesem, slávou budou synům,
tvá chudina dnes bohatství je tvoje!
Dnes můžeš hrdě nové vítat boje,
ty bouří synu se sokolím křídlem!
Ty’s v skálu bušil, opij se tím zřídlem,
jež teče s nebe a umění slove,
toť klíč ten, jenž otevře démantové
ti veřeje v chrám, kde se lidstvo modlí.
Dni památný, dni velký, nechať prodlí
má píseň u tebe, dni velkolepý,
kdy vůči osudu, jenž vždy byl slepý,
když jednalo se o nás, my jsme stáli
75
s tou rukou otevřenou, kdy jsme dali
zas ochotně, zas nadšeně, zas rádi
ten v groši život a ten v písni mládí.
Dni báječný, kdy v nešťastný ten požár
se silněji vzpjal tužeb našich stožár,
až na něm zavlál zas ten prapor starý,
kam darmo dravci zatínali spáry,
tož výsměch, hněv a záští nepřítele.
Však prapor vlaje vesele a směle
od chaty k chatě, kam vlast sahá šírá,
a tamtam, kde zavlá – dlaň se otevírá.
*
Teď můžete již věřit, básníkovo
co praví věštné, okřídlené slovo.
Když chrám ten velkyvelký klesl v pusté rumy,
v té první chvíli zoufalství a dumy
já nejmenší z těch, již u noh tvých leží,
ó vlasti, a tluk tvého srdce střeží,
já slzu v oku, jistotu však v duši
jsem pravil: Ovšem, zle nás osud kruší,
však ustoupit nám nelze – zhynout spíše.
My dopijem až ke dnu této číše,
však nepodlehnem, chrám náš v staré kráse
čnět bude jistě v mračný obzor zase!
V té chvíli znal jsem sílu toho lidu,
jenž práci v úděl má, za vínek bídu,
za kolébavku naděj, která klame,
za přístav spásy břeh, který se lámeláme,
a jenž přec silný důvěřuje sobě,
a Herkul v boji.boji, Kristus je v své mdlobě,
jenž pouští kráčí ku svobody zdroji.
To řek’ jsem tenkrát – a dnes chrám náš stojí.
*
76
Den chladný v prosinci, sníh ležet zůstal.
Byl podvečer, stín Petřínu juž vzrůstal
a hlučněj davy ulicemi vřely.
V tom s výše střechy hromné rány zněly...
dvě, čtyři – ticho – teď zas jiné znovu!
Sta kladiv buší na železném krovu,
jak houká to, jak slavnostně to hřímá!
To rány kyklopické! Úžas jímá
i Vltavu i Petřín zasmušilý.
A všickni, kteří ulicemi pílí,
se zastavují, slouchají těm ranám,
jež divočeji ku všem světa stranám
zní jako bouře, přehlušují vřavu
všech ulic. Každý obrací výš hlavu
a úsměv štěstí v obličej všem tryskne.
Jsou skutkem naděje, již zase blyskne
jak druhdy v slunce zlatem zářná střecha,
zas hrdá v mračna vzpne se radost Čecha,
zas paprsk jeden v mračno dlouholeté,
zas chvíle blaha – – – –
Zněte, zněte, zněte,
vy rány hromné městem, které v páry
se halí clonu, dál na venkov jarý,
dál po kraji, jejž zimní jímá snění
co zvěsti spásy, hromy povznešení,
co ducha signaly, jenž neunaven
je vaším zvukem jako hymnou slaven
jak silný, velký, bdělý, činorodý!
Ó zněte, zněte jako velké vody,
jak valné hřmění města ve hlomozu,
neb od hřímání Prokopových vozů
a Žižkových zvuk sladší neslyšela
ne pouze Praha, nýbrž i vlast celá.
77
Šer noci roste, stíny kol se dlouží.
Na střechách postavy se rojí, plouží
jak duchů sbor a pěsť kladivo třímá,
krov roste, déšť ran hřímá, hřímá, hřímá
a celé město chví se v stínu noci.
Hle, národ ve své síle, ve své moci!
*
Mé okno do střech směsice se dívá,
jež částečně mi obzor nebe skrývá
a stále roste. Kdys nad střechy domů,
kde sbíhají se jako ve průlomu,
se bajná střecha Pantheonu nesla.
Já zřel ji odsud, požárem jak klesla,
a v dešti jisker – děsné vzpomínání!
Dny dlouhé potom tady s dumnou skrání
jsem na střechy se pusté, prázdné díval
a korunou se více nezastkvíval
nad všechny zářící náš chrám ten zlatý.
Ó dlouhé měsíce té trpké ztráty!
buď prázdné nebe, nebo zamračené
jak olovo se nad střechami klene
a prázdný průlom střech se děsně šklebí.
V tom jednou – Urvali jste měsíc nebi? –
cos vysoko tam nad střechami blysklo,
jak meteor to do tmy noční trysklo,
jak měsíc, jasnější, jak slunce, sladší,
a udiven a nadšen pohnut k pláči
já očím nevěřil, když zřel jsem v plese,
jak obrovské tam žebro rýsuje se
78
nad spoustu střech, jež nový krov má nésti.
A na vrcholu jeho zřel jsem kvésti
jak bájnou lilji lampu elektrickou.
Tak tiše zřela v změť a směs tu lidskou
jak zázrak boží, jak lotosu kalich
se houpala nad přívalem mlh stálých,
jak Sirius neb Aldebaran stkvoucí.
A za ní druhá, třetí, světlo žhoucí
a tiché přec, jak, lide můj, tvá práce!
Ba měsíc v sny mé nesvítil tak sladce,
co básník jsem, jak toto bájné světlo.
V něm, národe, tvé velké přání zkvětlo
i hvězdy všecky před ním v mrak se skryly.
I děl jsem k sobě: Teď jsme zvítězili!
*
Noc. Nebe nesmírné hvězd plné bylo,
a měkké světlo měsíce se lilo
na černé střechy. Velká chvíle ticha,
kdy list i vlna sotva v snění dýchá,
kdy samé stříbro na dláždění leží.
V myšlénkách sám jsem kráčel po nábřeží
až ku divadlu. Měsíc z plné číše
naň světlo lil, já musil hlednout výše
a diviti se kamenné té básni,
již polévali paprskové jasní
a jež tu čněla k hvězdám v božské kráse.
Kdos proti mně tu kráčí. Chvíli zdá se,
jak váhal by, teď zastavil se chvíli,
a jako můj tak jeho zrak též pílí
po budově, od paty ku vrcholu
ji prohlíží. – V tom setkáme se spolu
79
a z neznámého úst jsem slyšel slova,
bol zmíral v nich a radost vítězova
v nich jásala: „Já nežil darmo přece!“
Vzdech tento městem zněl a táhl k řece,
spěl k obloze a pad’ mi v duše hloubi
tou směsí citů, která v něm se snoubí,
tou měkkostí, tou něhou, lásky silou.
I obrátím se. V měsíce zář bílou
zřím před sebe. – Však nikdo zde. Kol němý
šik domů tměl se, měsíc padal k zemi,
jak plnou rukou kdos by stříbro házel.
Dál kroky moje ohlas doprovázel
a zpíval, nežli v šeru ulic ztichnul.
A vedle mne kdos opět šťastný vzdychnul
tak vesele jak pták, jenž letí z kleceklece:
„Ó život můj ten marný nebyl přece!“
A zase ticho – půlnoc – hvězdy – snění.
A já nes’ v duši svojí přesvědčení,
jež nevyrve mi více žádná síla,
že v onen večer patřil jsem v tvář – Tyla.
*
Ó svatá víro, plna božské síly
těch buditelů, kteří vykouzlili
nám z trosek nový svět, buď požehnána!
Dnes otvírá se triumfů tvých brána,
a v chrám ten ducha český lid teď kráčí.
Zpět, zlobo s žihadlem! Sviň křídlo dračí,
ó záští, dnes! – Ať mír a radost všade!
80
Cos velkého jak odpuštění klade
se na minulost, jež se v dálku tratí.
Svit naděje budoucna stezku zlatí.
Co bylo cílem našich snů a snahy
a přání let, ten zbožňovaný, drahý
chrám národa, jenž nejtajnější přání,
jenž slzy naše měl i odříkání,
náš bezdný žal a nadšení zas věčí,
ten vzácný idól našich tuch a péčí,
jenž měl náš život a měl naše všecko,
na kterém podíl svůj má kmet i děcko:
Dnes otvírá své brány, v lesku, jase,
jak fénix z popelu vstal v plné kráse.
To fénix pravý, větší než ten z báje,
na skráni zlatá koruna mu plaje,
toť triumf ducha, krásný, velkolepý,
že závisti zrak před tím trne slepý;
že zloby škleb na tváři zrady mění
se v žasu posuněk a udivení,
neb kamenní na římsách jeho bozi
svým varytem a hrůzou mask svých hrozí
a hlídají, co národu je svato,
ten práce výkvět a myšlénky zlato.
Nuž, brány, do kořán se otevřete!
Ať tady roste, bují, kypí, kvete,
co ducha lidského je triumf stálý,
a českého co lidu vytrvalý
vzruch k světlu nese poesie křídlem!
Nuž otevřte jej, v každém srdci stydlém
a unaveném ať dnes radost zkvítá,
ve každé chýši ať to sluncem svítá,
a sem ať vstoupí první tvůrce jeho,
81
ten český lid, jenž silou ducha svého,
svou prací, potem, mozoly, svou krví
jej vystavěl; on otec jeho prvý,
vždy myslil naň, i v nejtěžší své zlobě
vždy znova dal, neb stavěl: Národ sobě!
Nuž, brány, do kořán se otevřete!
Ať každý, co jej doma trudí, hněte,
co v boji stran a veřejnosti vřavě
jej týrá, tady zapomene, v slávě
děl nesmrtelných ať mu všednost zmizí
a život zaplá báječný a ryzí
tím prismatem, jež umění mu skytá.
Ať slovo básníka, jež bleskem lítá
z úst umělce, ať hudby bájné tóny
se rozhoupají na báječné zvony,
a triumf ducha myšlénkou a lyrou
jenž vítězí, ať nesou vlastí širou,
ať zvědí neteční i mrtví v hrobě,
že skutkem je, co stavěl národ sobě.
Nuž, brány, do kořán se otevřete!
Ať družina těch, jimž v kadeře plete
se věčný laur, sem nadšený vjezd slaví.
Ó jaká vřava, hlava vedle hlavy!
Sem všichni jdou, titi, kteří od pravěků
snem krásy hovořili ku člověku,
i ti, již jádro jeho duše bezdné
kdy básní pytvali a k záři hvězdné
pak vznesli jeho velikost a bídu,
ti, kteří vášeň, sílu, velkost lidu
a věčné záhady, zlo s dobrem v boji
ve báseň tkali, to, co lidem rojí
a vře, již luští ducha bájnou mocí;
82
a v jejich středu jsou též naši otci,
již v české Thalii kdys na chudobě
jen nadšením a láskou v bídě, zlobě
líp sloužili,sloužili než jiní v blahobytu,
již české myšlénce, českému citu
k povzletu první propůjčili křídla
a vedli lačný lid, kde krásy zřídla,
ti všichni jdou v své dědictví, jdou domů.
A nad nimi zní jako chorál hromu
hlas národa, an skvoucí v pyšné zdobě
chrám otvírá, jenž stavěl jim a sobě!
V listopadu 1883.
83