Země lotofagů.

Země lotofagů.
Ó šťastný, šťastný, třikrát šťastný lid, jenž s květy lotosu jed’ zapomnění a božský úkoj, svrchovaný klid a šťastně prospal všední vřavu denní, a ztratil boje odvahu a cit a smysl pro bolest a utrpení! Jej chápat lze i květů jeho div, leč za ním jíti – nikoliv! Kdo žíti chce, ten musí bojovat, dost času potom v hrobě dřímat sladce; zde třeba vždy o něco shon a chvat a věčný neklid, neúmorná práce, dnů šest je všedních, v dlouhý jejich řad jen jedna neděle a resignace jest přístav, který na mžik plavci kýv’ – však zůstati v něm – nikoliv! Co zapomnít – když zapomnít se nedá? Co nechvít víc – když věčně touží hruď? Spát? – Nespí umění a nespí věda, a duch jest příliš pohyblivá rtuť, to věčný Ariel a neposeda i k močálu, jenž hnijehnije, dí: Se vzbuď, by lotos zjasnil květem stín tvých niv! Buď lotos – močál nikoliv! 149 Ať hašišem snů spitý sybarita se zavře v sebe – duch, ten polyp jest, stem ramen svých se všeho kolem chytá od trávky lučin k paprsku až hvězd, kde jiskra se jen pravdy nové kmitá, on, zdráv-li, vždy se za ní musí vznést, jim každá vlna chví i každý vliv, vše můž’ – jen spáti nikoliv! A proto líné spáče nenávidí, jimž blaha přístav tupý poklid jen, jak v blescích věštec tváře Boha vidí, duch v boje vřavě vzplá, víc rozrušen. Chtít, o něco se rvát, je úkol lidí, ne zvěře prežvýkání, líný sen, zdar každý děckem vzbouřených je čiv, tupého klidu nikoliv! A nejmíň kráse může klid být maskou, tať věčný osten duší žíznivých, tať nejvíc bodá nadšením a láskou, a v tupé smysly hází smolný vích; trud nestaví ji ani s čela vráskou, vzplá, zbita stokrát, v nových nadějích, vše pro ní lze, mřít pozděj nebo dřív, být lotofagem nikoliv! 150