1881.
Spí Praha. Noc ji halí stínem tmavá.
Kde jsme, ó písni? Sotva rozeznává
tvůj božský zrak tmy kolem. Vzduch je sytý
jak vlhkou plísní. Hmatejme! Jak štíty
skal obrysy do šera výš se tyčí.
Jsou zdi to snad? Děs v mojí duši klíčí –
a ty zůstáváš němou, dcero bohů!
Zrak navyká již tmě a zvolna mohu
cos rozeznávat, v oblouk jak se klenou
zdi mohutné. Jdu dál a s rozechvěnou
zřím duší skalné, obrovité tvary.
Jak zazděny jsou, rozeznávám čáry
i hmatám po nich. Vlhké jsou, snad pláčí.
Ó balvany, vy němí, tiší spáči,
ó noci, v klínu tvém spí ticho smrti!
Ne – naslouchám. Jdu dál – V tom sklepě škrtí
zde světlo tma a vítězí. Zrak vidí,
dno země lepší není než svět lidí.
V tmě stojím zas, mne nejistota mučí.
Dál kroků několik – slyš, cosi hučí.
Mluv, písni má, ty mlčky patříš k zemi.
Jsi mezi balvany též balvan němý?
65
Co dělat? – Naslouchám. – Huk známý uchu:
Cos pláče, zpívá, volá v tomto ruchu,
cos lichotí se a cos klne v hněvu,
cos vábí k nadšení, cos láká k zpěvu;
to vlny jsou, to známý zpěv, to řeka!
Jdu podle zvuku, slouchám do daleka
a v duši mé se dní, znám tyto dumy.
Z všech světa řek jen Vltava tak šumí,
to její pláč, v němž hymna s elegií
mé vlasti slzné perly v kadeř vijí,
to řeka naše. – Dnes však žalem kvílí.
Mé ucho v bázni k zvukům těm se chýlí
a ruka hmatá chladném po kameni;
cos cítím pod prsty; jak světlo denní
by šlehlo v sklep ten, zrak se náhle šíří.
Pták myšlenky v mé hlavě křídlem víří,
blesk sjíždí v duši: Světlo! světlo! světlo!
Tma prchá, kudy její křídlo letlo,
tam zůstal šer, a nyní v řeky stenech
číst nápisy již mohu po kamenech.
Zde ,Blaník,‘ ,Tábor‘ tam a ,Radhošt‘ s ,Řípem‘.
Ten zazděn zcela, ten vyčnívá cípem.
Mně jest, jak čet’ bych ve kronice dědů,
stud, bolest chví mnou tomto při pohledu
a radost zase, nebo cítím s plesem,
co k noci praví balvany:
„My nesem
na skráni svojí dílo hodné věků,
my nesem maják proti bouře vzteku,
my nesem hradbu tvoji, duchu český,
tvůj Pantheon, kde jásot, hněv i stesky,
tvůj rozmach světem, tvoje žilobití,
tvá krev, tvůj mozek, tvoje celé žití
se soustředit má v světle idealu!
66
Stůj, poutníče, ty nevidíš zde skálu,
ty vidíš titanů zde spurných svaly,
již skuti v propast paže ve kruh spjali
a nesou na nich božské dítě: Světlo!
Tma kolem nás, nic tady, co by květlo,
leč kamenných těl našich mocné žíly,
ty vytrvají, v nich ten výbor síly,
jež odolala vrahům po staletí,
již cenil děd, již nemají víc děti.
Jsme obři, otců krev ta po nás tekla.
Jsme svědci, vlasti, slávy tvé i pekla,
jsme kosti tvé, jež osud věky drobil,
část duše, již duch zloby nepohrobil,
jsme oltáře. Ó koruna ta skvělá,
jíž věnčí teď se doba vaše ztmělá,
jest sluncem jistě, ale jste vy pole,
jež, když zaplane nad ním v aureole,
se rozpučí a vydá zlaté klasy?
Zda jdete věkem práce k věku spásy?
Zda k hanbě snad a studu, k ponížení
jste nevybrali nás? Ó naše snění
kdes v tiši hustých, rozšumělých lesů,
kdes v chladných loktech příkrých, dumných tesů
tak sladké bylo v ptačích písních, v trávě!
Nás vyrvali jste, vezli jste nás v slávě,
my vaší vesny zpití poesií
jsme ochotně svou skalnou shýbli šíji
a břímě rádi vzali na své plece.
Ó tenkrát hora vyprávěla řece,
luh jásal vaší radostí a skály
ty vaším nadšením jak v zlatě plály,
my poprv čest svou cítili jsme s plesem.
A prchla léta. Dnes již břímě nesem,
jsme hrdi na ně více než vy sami.
67
Ta koruna, již ducha drahokamy
jste ozdobili, naše jest, ji třímá
náš obrovský kruh, který obejímá
dnes minulost, v budoucnost patře zítra.
Ó hvězdy zapadlé! Ó zoře jitra!“
A z hloubi řeky znělo to jak vzdechy,
pláč Libušin: Ó Čechy! Čechy! Čechy!
Hněv Táborův však jakby zkamenělý
byl v balvanech zas zabouřil a děly:
„Lid pravil k nám: Náš shon vás ze sna budí,
ó vstaňte, spáči! Balvany, jsme chudí,
však pojďte, z kamení se stane chleba,
kterého duším nesmrtelným třeba,
a bohatství – to dostaví se láskou.
A stalo se. Hoch s písní a kmet s vráskou,
muž s dlaní mozolnou, rád každý dával,
zdroj lásky vaší vyrost’ v moře nával,
jenž strhl vše a slovo jest již tělem.
Dnes ční ta stavba v mraky zlatým čelem
v svět, vášně, v mraky, kde se vichry sváří,
z ní lidu sláva, síla, velkost září!
Kéž je vám štěstím chrám ten velkolepý!
Svět nepřeje vám, osud ten jest slepý.
Ó znejte sami sebe, sebe ctěte,
pak teprve štěp vaší slávy zkvete;
však pomněte, my, již zde spíme v klidu,
jsme tady bdělí strážci práva lidu.
Vy spící z lůna země jste nás vzali,
nuž vězte, co jste zde v nás upoutali:
v nás otců síla, hněv a vzdory trůní,
v nás ještě podnes bouře vozů duní,
na kterých Žižka jezdil českou vlastí.
68
My zřeli Husa, velekněze, pásti
lid chlebem rovnosti, a z Řípu paty
my nesem Čecha nohy otisk svatý,
my věky svědci byli vašich bojů,
my šum slyšeli našich řek a zdrojů
a stopy blesků máme na své skráni,
my písní vil a duchů odchováni.
My žijem. Čekáme zde trpěliví,
a rádi ponesem v tmě, vlhku, sniví,
co vložili jste na tuhá nám bedra.
Však hleďte v tísni bojovného vedra,
když v tento chrám lid znaven svojí prací
se uteče, ať povznesen se vrací.
ať větším cítí se a hodným dědů,
ať nezoufá a kráčí stále k předu!
Ó slyšte naposledy naši radu:
Hněv obrů dali jste si do základů
a zradíte-li, co lid od vás čeká,
pak vzepřem se a rozvodněná řeka
náš vzkypí hněv, pak se svých beder střesem
ten století div, k němuž zříte s plesem.
Chcem velkým sloužit jen a sotva budem
pro vaši hanbu zardívat se studem!“
Ten dozněl hlas a klenba byla němá,
já vzchopil se jak ten, kdo sílu nemá,
ač velkou vůlí plane, k cestě zpátky.
Ty balvany se zdály z divné látky
plát šerem, jako z mozku, jako z krve
by zkameněly, ale život, prve
jenž bouřil v nich, ten zakletý v nich zůstal.
Já klopýtal a strach můj stále vzrůstal,
já viděl v zadu shlukovat se v tvary
69
pochmurné stíny, já zřel, očí žáry
jak míhaly se v hloubi. Hlahol řeky
rost’ jako orkánů řev, jakby věky
v něm mluvily a klnuly a lkaly.
Kam sáhl jsem, ty přísné němé skály
se v paže měnily a já jsem cítil,
jak hýbají se, nápis na nich svítil,svítil
jak pochodně a jak vlasatic vlasy.
A z hluboka se ozývaly hlasy:
Ó Lipany, ó Praho, Horo bílá!
A řeka úpěla a děsně vyla,
jak stádo vlků když se svíjí v hladu,
a bušila té stavby do základu
jak pěstí, řvala: Já jsem mrtvol plna!
Kam šlápl jsem, tam tryskla krve vlna,
krok sklouzal níž a nikde úsvit ranní.
Ó šťastný, kdo můž doufat na svítání!
*
Jak Dante pozdravil jsem hvězdy zase,
vzduch ostrý byl a v luny tichém jase
pod mojím zrakem dole Praha spala,
sen její šumem řeka kolébala
a pára vznášela se vlnám z klínu,
že pohled můj, když padl ku Petřínu,
zřel, jako hustý dýmu sloup by z něho
se zvedal, jak za času pradávného,
kdy Svantovítu v čest tam žertvy plály.
V mém oku tiše horké slzy hrály,
duch v divném vidění se nezastavil
a v odvet balvanům jsem k sobě pravil:
70
„Je pravda ovšem, boj a spor vře kolem.
Vlast naše celá zanedbaným polem,
kde třeba všady, než tam vpustíš rádlo,
chmýř mýtit s býlím, a když símě padlo
do brázdy, bdít, by havrani a káně
je nesebrali. Zkrvácené dlaně,
skráň v potu ručejích, to naše sláva.
Den každý, který z tůně noci vstává,
můž pro nás být dnem nových pokoření
a nových ústrků a nevražení.
V klid skolébat se, naše zhouba jistá.
Nám dlužno dobyt píď každého místa,
než s únavou se chvějícíma rtoma
my říci můžem, ano, zde jsme doma!
Dvě zbraně máme, knihu jen a školu,
leč těmi křísíme dav apoštolů,
již víru mají v ideal náš svatý,
již nebojí se boje ani ztráty,
již váží vše a klidně počítají.
My stavímestavíme, a na propasti kraji
jsme přece klidni, přece bez závrati.
My věříme, že nám se jitro vrátí,
nechť každá chvíle v tmavou noc nás řítí.
Chcem pouze právo a chcem pouze žíti.
My vytrváme v boji dlouholetém,
jen sami sobě jsouce vlastním světem,
by ti, kteří nás v nový život zvali,
se ve svých vlastních dětech nesklamali,
co chtěli otcové, by záhy skutkem
se stalo v zemi té, jež dlouhým smutkem
a dlouhým bojem los má věčné vdovy.
My vytrváme, nechť náš život nový
se třeba bez výsledku v písku ztrácí:
Jen jedno známe, žít a umřít v práci!
71