Za Antonínem Chittussim.

Jaroslav Vrchlický

Za Antonínem Chittussim.
I. I.
Tvá duše hrdá deptajíc všednost rozbila těla mdlé svory. Ó nyní chápu sílu Tvých hněvů, nadšení plamen a vzdory! Z těch byl jsi, kteří směle jdou k cíli, noha jichž nerada mešká na prašné cestě nudy a tísně, necítí, koule že těžká, koule to bídy, strádání, hoře s řinkotem za ní se vláčí, kterým je málo, soudruh když v jarmu se potí a trudí a kráčí, Ty jsi chtěl orlem letěti stále, letěti výše a výše v oblast, kde anděl bleskutým klínem „Ideál“ do mraků píše, Ty jsi chtěl dále, v té velké snaze kácel jsi hermy a modly, neptal se často, kdo je tu slabý, Ty’s viděl pouze, kdo podlý. Chtěl jsi, by každý jako Ty cítil, zpíjel se nadšení vínem, oheň a plamen rozvířit chtěl jsi v oběhu mdlé krve líném, nechápal’s ovšem, dětinství pouhé kterak nás rozdělit může, na Guelfy tady, tam v Ghibeliny, dětinství nehodné muže, jak sobci chytří halí se v liščí kožichy a šuby kuní, jak velkost v blátě, s nestoudným čelem co nad ní sprostota trůní, jak se tu rveme, překřičet chceme, šťoucháme lokty a pérem za cetkou a cárem, s vášní a žárem druha druh bijem a perem, jak moudrost školská pedantství kukli umění přes oči tahá, by nevidělo, jak ona k nebi ušima Midase sahá. To všecko viděl’s, milenec krásy, v tom bahně též musil’s žíti, o skývu chleba, uznání slovo s buldoky rvát se a bíti: tu jako vulkán, sněhy jenž spjatý v nitru svém bouří a zuří, 132 vzkypěl jsi hněvem, strhal vše vazby, vpřed se hnal s odvahou tuří, nehleděl’s v pravo, nehleděl’s v levo, v mysli jen ideal božský, deptal jsi jiných úsudky, cíle, hromadil hněvy a trosky, syt potom lidí, v samotu prchal’s tichounkých polí a hvozdů, kde v kmenu pádu, bystříce vádu poslouchal žalmy jsi drozdů, v přeletu stínu v mladičkých břízách i v jehněd kypící třásni, v čekanky modru, vlčího máku v šarlatě opíjel’s básní, tou básní kosmu, samoty, ticha, v níž člověk boha dech tuší, tu svoji sdranou a lidmi štvanou, žíznivou, básnivou duši! II. II.
Ó chvíle dumy, kdy vlny šumí kol dlouhých rybníků hrází, nad šerá lada, káně když padá daleko v olšové mlází, rákos jen hebce na břehu šepce a třtina ve větru zpívá, a v matném ruchu vlnami vzduchu mýtinou klekání splývá, tam byl jsi doma, lačnýma rtoma hltal jsi z pramene krásy a stíny a šero, paprsků stero, oblaka, svity a jasy ti byly tóny palety velké, příroda v ruce již třímá, ať v bouři duní, v pršce se sluní, večerem hvozdy ať dýmá! Tam’s míchal barvy, pojil a snoubil v celek je, ve souzvuk ladil, s láskou, jíž často umělec milý svůj nástroj laskal a hladil, s nadšením v oku, neznaje mdloby, rukou vždy hbitou a pevnou konejšil’s v radost snivou a tichou duši svou vzdornou a hněvnou! Tam v pusté tiši, hvozdy kde dýší, tam sama přečasto k Tobě jak pták, jak včelka, všech nás ta velká máť Krása přišla a obě tvé oči, jež pily vzruch něhy a síly, Ti zlíbala, až prchly stesky, až na Tvém plátně smál se a dumal v celé své pravdě kraj český, neb Ty jsi chytil,chytil jak hoch v dlaň ptáka, štětcem svým tu jeho duši, již sedlák cítí pod tvrdou hroudou, již básník hádá a tuší 133 v skřivánčím plesu, v žalobě lesů, v mlčení zoraných polí, Tvůj štětec uhád’, čím kraj ten kvete, co nás tu hněte a bolí, Tvůj štětec zachyt’ přírody úsměv, k svému když pospíchá loži, s mdlobou v tom spěchu, ale v svém dechu tvořivý dech lásky boží! III. III.
Spi, hrdá duše, třeba nedopsal’s všecky ty sloky své básně, darmo jsi nežil, v boji a trudu žil jsi přec plně a krásně! Vše ostré hrany, kterými zdrány Tvé duše magické struny, čas otře a zkruší, nám zbude v duši Tvá snaha a Tvůj povzlet slunný, Ty žíti budeš v krajin svých světle, v azuru nebes i nachu, tam v krásy zřídlo koupáš své křídlo, jsi volný! – Jen pouto je v prachu. 134

Básně v knize Hlasy v poušti: