V dómu Svatovítském.

Jaroslav Vrchlický

V dómu Svatovítském.
Zas k tobě vždy se noha ráda vrací, ó dive, symbole náš věkovitý, kde minulost spí a kde život hbitý se denně jeví v neunavné práci. A jak se oko v směsi fial ztrácí, jak v barev skle se lámou slunce svity o mrtvých králů meče, přilby, štíty: zlých pochyb démon zkrušen v prach se kácí. A naděj rostouc křídla připíná si a letí v čas, kdy dostavěný cele znít budeš zvonů jásotem a davů, Kdykdy koruna, tak sirá dlouhé časy, vzplá lidu štěstím na posvátném čele, v svou vrátí se, nám nesouc novou slávu. 45