Nemesis.

Nemesis.
Ty druhdy velká ve antické říze a na kothurnu řeckých tragiků, ty slední veto v dějin přísné knize, ve změti hadů děsnou odliku Medusy v tváři! Podivně a cize tvé jmeno zní dnes v davů povyku. Čas zmalicherněl. Vše jest podlost, lež, ký věru div, že’s změnila se též. Dřív bohyně – dnes pouze služka soudu, jež pouty chřestíš, hrozíš šibenicí, kdes hlásila se dříve v dějin proudu buď hladem, morem nebo vlasaticí, dnes jiskry z vyhaslého křesáš troudu, ač zločin týž se tyčí s šklebnou lící, víc nezazníváš v Zeva hromném slovu, jsouc stajena v píšťalku strážníkovu. Dnes pouštíš velké a jen chytáš malé, jak sama bys dnes rovněž malou byla! Co lidstvo, Prometheus spoután k skále, z ran krvácí, zkad vytéká mu síla; 155 jen v drobném trestu jen a v drobném žale, jak malá lidí moderních jsou díla, se jevíš malá, jehlou místo kyje dnes vládneš, fraškou tvá kdys tragedie. Dnes nanejvýš se ozveš v časopise, kde malicherně sok potírá soka, dnes v drobného se hmyzu válíš hnise a Danta ohněm trestající sloka se stají v karikatur směšném ryse, jsi moucha dnes a svět je bahna stoka, tvůj dunivý krok hádětem jen sykne, komárem bzučí – tomu se již zvykne. Ó vrať se v plné trestající síle, kde pokoutně jen hlodáš v lidské hrudi! Vstaň jako anděl soudu na mohyle, ať břeskný pozoun tvůj vše chabé vzbudí! Smeť vichrem vše, co malátné a shnilé, co svírá nás a hlodá, rve a nudí, v to bahno ospalé a v tupý klid pusť hadochvějné kštice Eumenid! Na Orestově oltáři zda navždy jsi usnula, tvé otupěly spáry? Zda sevšedněl ti pohled lži a vraždy, pych tyranův a otrokův všech cáry? Kluk do tebe dnes klidně kopne každý a mrkvičku ti strouhá, pravdě máry dnes každý Kleon chvástající chystá – Ó šlehy Archilocha! Důtky Krista! 156 V těch, z chrámu když vyháněl prodavače, ty’s promluvila vítězící k světu. Dnes dobrý zoufá, spravedlivý pláče v sta škorpionů malicherném hnětu. Jež’s Voltairovým smíchem třeskla v spáče a revoluce fantom na odvetu jsi vylákala z Endorské jak skrýše: Vstaň! Čekáme tě! Jitra van již dýše! Já, který válkám klnu z celé duše, tu poslední z všech přece přál bych tobě, v té naději, v té doufajících tuše, že zora vstane na pobitých hrobě. Svět krví očistit lze pouze, svory skruše by volný člověk zved’ své ruce obě zas k nebi čisté, střesa hmyz všech údů, zajásal: Tebou teprv člověk budu! 157