Dva světy.

Dva světy. (Památce Eduarda Jelínka.)
Je druhý svět, jenž vedle našeho má vlastni život dole pod zemí, jde rovnoběžně skoro s naším dál, sfér jeho tu a tam se dotýká a vzdaluje se často chvílemi na dálku nedozírnou – Ale v ráz tu vrací se, kde nejmíň čekaný a burcuje nás z tichých nočních dum a v duši vlívá trpkost života ba skoro zásvit. Mrtvých je to svět. Dnes dýcháme a pracujeme v shonu, sta novin čtem, knih, listy píšeme a schůze máme, druhu tiskne druh dlaň s úsměvem, cos někdy dosáhnem a v jiném oklamáni zmlkáme, tu malý zisk a velká ztráta vedle, a nová starost, nové náběhy ku novým cílům, šediví náš vlas, a šíj se hrbí, rostou děti naše, 124 dni všední, svátky dál se střídají, kams odjedem a vracíme se zas, a vše to život zvem, jej prožijeme jen ceny jeho zpola vědomi. V tom kdosi umře, kdo nám blízko stál, kdo s námi cítil, dýchal, zápasil. Jak s třeskem zapadly by těžké dvéře do neznáma za bludným poutníkem, děs prochvěje nás, zdrtí na chvíli, zas haluz uražena s kmene žití, čím zralého víc nesla ovoce tím větší rána. Ale za námi zas život stojí, neúprosný kat, a bičuje nás krutou nutností, jít za svým dál... A mrtvý v hrobě spí, bouř nad ním zuří – on ji neslyší, blesk šlehá tmou – a on jej nevidí, svá stará kouzla jaro spřádá zas, v své nádheře se léto usmívá, a jeseň pod ovocem hrbí šíj, a zima s vlasů šedých střásá sníh, a svět kol jakby nic se nestalo, a nové proudy mozky hřímají, a nové myšlénky a směry, tužby a nové boje, nová kypí žluč, a stříká jedem stran a fanatismu, a velké kolo dějin otočí se o svou osuosu, než se nadějem, a mrtvý spí – a je mu nejlíp v tom. 125 To asyl poslední a nejvyšší! To jiný svět, jenž neví o našem a my jen jeho život hádáme. Tam nevniká víc slovo utrhání ni slina falešného přítele, tam podezření nezasyčí had, škvor domněnky tam v mozek nevlízá, tam všecko, jistota, nic, klid a tma. A sestry tyto drží mrtvého v svém nerozlučném, pevném objetí, co na něm majestátní dílo své začíná věčný pochod přírody. Z cev jeho unavených, nervů mdlých a svalů tlících ruka neznámá začíná zbouzet sbor sil usnulých a tkáti znova nové roucho jiným; ze srdce jeho, z mozku jenž je troud, sta klíčí zárodků, ať tvortvor, ať květkvět, a vše se pojí, snoubí, proplétá jak v alchymisty dílně tajemné a dá-li tato práce usilovná jen jednu nitku v řízu nové vesny, jež v dubnové se pršce usmívá, jen trávku jednu v lučin koberec na země ňadru, jež chce v květech plát jak nevěsta, jest úkol dosažen. My nahoře však zápasíme dál a divem někdy vyvoleným jen se ozve z kvilu větrů bouřlivých neb z blankytného oka čekanky cos jako připomínka na ten svět, jenž vedle našeho dál vře a jest. 126 Oč náš je lepší? Nevím. Žijem dál; jen v chvíli svaté dumy, meditace, kdy otvíráme knihu vzpomínek na všecky, drsnou drahou kdo šli s námi, se drahé jmeno znovu zableskne, dnes jmeno jen, nic víc a hořká žluč a skoro závist do srdce se vtírá, žluč z marnivosti každé lidské snahy, a závist klidu, který má ten mrtvý. A zítra ve jhu starém žijem dál... 127