Jen stále v oblacích a na červánku,
jen stále v zlaté aureole hvězd,
jen stále v hudbě sfér a šumném vánku
dlít nelze, často prosa prašných cest
nám stříká blátem svým až příliš k spánku,
a prosa žití, nechť i prosou jest,
když pravdivá, má nárok na též tony
jak věštce fantasmata, visiony.
Tu divokého rhapsodií oře
ku prosy kůlu váže básník rád,
za hvězdnou čabraku, zkad tryská zoře,
houň prostou dá mu domácích svých lad,
a všední zápas všech a malé hoře
zří před sebou v jich nahé pravdě stát,
i opustí svůj kothurn poetický,
a mluví prostě, bez metafor, lidsky.
Neb vztahy jsou, jak život podává je,
ty nelze zdobným zlatit obrazem;
jen bukolické hráti na šalmaje
vždy nelze, má-li báseň, odrazem
být duše, jak to hraje v ní a zraje,
tím pěvce bytosti jsouc odkazem,
a tak se často proti vůli stane,
že zrnko všední prosy v píseň skane.
Přec nelze samou ambrosii píti,
po černém chlebu zasteskne se též,
svět vedle slavíků má vlčí vytí,
hnus vedle krásy, vedle pravdy lež,
jen všecko uměním když můžeš slíti
na jednu zvonovitou, zvučnou spěž,
máš vyhráno – co pak v tvých vyzní zvonech,
svůj ohlas najde v srdcí milionech.
A v posled prosy kus být může básní,
vše forma dá a tvůrčí okamžik,
tož v dumě charé bledé čelo zjasni,
nechť s pískem štěrk v tvé písně kadlub vnik’;
jen ti jsou velici a vskutku šťastni,
kdo vyslovit se mohli v hněv a v dík,
nechť Pegas při tom pad’ a jsou z nich pěší,
jen zpěv když mrská zlé a dobré těší!