Vrak Evropy.

Jaroslav Vrchlický

Vrak Evropy.
Sny věštců? Bláznovství! – Kdo věří jim v té fádní naší positivní době, kde rolničkou na čapce šaška rým jen v posměch zvoní, pěvče, nejdřív tobě! Kde skrze mraky, mlhy, noc a dým se těžce ,dýchá ve živém jak hrobě... A přec já viděl – kdo to pochopí – v svých dumách tonoucí vrak Evropy. Loď nádherná to byla – teď je vrak. Kdo vinen tím, zda lid či kapitáni? A. hrdě vyjela si v noc i mrak, jenž lidstva losy příští v sobě chrání. Proč náhle všecko šlo tam naopak, v noc šmahem proč se zvrhla chvíle ranní? Kdo vzedmul divé proudy potopy nad bezdnem, v němž chví se vrak Evropy? Jí pohoda vstříc větrů, dula přec, i snaha věštců, reků, myslitelů. Proč ze sebe loď udělala klec a žalář duchů, v kterém čelo k čelu 164 se svíjí darebák a pokrytec, lump ve fraku a v tóze a proč k dělu se doutnáku vždy lotr uchopí, ne hájit, vyhodit vrak Evropy? Kam pluje nyní? Sterá úskalí se tísní kol, v nich rozhárané moře, majáky spasné kynou do dáli a noc a mha a tma kol po prostoře. Kdo nad zvěří své křičí „halali!“, kdo sní a mlčí,mlčí jako tenten, kdo oře, vždy levý konec všeho: uchopí, by hloub jen stáhnul ten vrak Evropy. Dál pluje on... již jen se šourá tmou, sta kapitánů v dálce na palubě, a vichry fičí, peřeje se dmou a každý zdroje dech – krok ku záhubě. Ó duchu lidský, slétni v píseň mou, hoď kořist buldoku zde a tam čubě, než divá vřava hesel natropí bouř poslední na vraku Evropy. Ba, zoufalá je plavba, nový věk to nových překážek a bojů brána, a nikde, nikde klidu paprslek a duha smíru láskou bratří stkána; zde každý titán jest a nadčlověk, co do stěn lodi rána hřmí a rána, z nich poslední přec v temno potopí mdlý těmi otřesy vrak Evropy. 165 Jak na stožáru v koši sedí hoch a hledí v dál, tak duše básníkova den vyhlíží, kde as by vzplanout moh’ a s ním zas nových skutků doba nová; však v hloubi brousí otupělý roh býk Nelidskosti, vrah tam pouta ková a chechtá se, kdy znova pokropí krev lidská zpuchřelý vrak Evropy! Ten jásá spásu – a ten skučí zmar, ten ventil otvírá a ten jej stíská, ten velí „vpřed!“, ten „zpátky!“ – odkud zdar všem kyne, neví nikdo – jeden výská, sta se jich v rozkypělý proudů var v zoufalství vrhá nahá na skaliska, kvil, kletby nebes bijí o stropy, však uslyší je v sled vrak Evropy? 166