Sny věštců? Bláznovství! – Kdo věří jim
v té fádní naší positivní době,
kde rolničkou na čapce šaška rým
jen v posměch zvoní, pěvče, nejdřív tobě!
Kde skrze mraky, mlhy, noc a dým
se těžce ,dýchá ve živém jak hrobě...
A přec já viděl – kdo to pochopí –
v svých dumách tonoucí vrak Evropy.
Loď nádherná to byla – teď je vrak.
Kdo vinen tím, zda lid či kapitáni?
A. hrdě vyjela si v noc i mrak,
jenž lidstva losy příští v sobě chrání.
Proč náhle všecko šlo tam naopak,
v noc šmahem proč se zvrhla chvíle ranní?
Kdo vzedmul divé proudy potopy
nad bezdnem, v němž chví se vrak Evropy?
Jí pohoda vstříc větrů, dula přec,
i snaha věštců, reků, myslitelů.
Proč ze sebe loď udělala klec
a žalář duchů, v kterém čelo k čelu
se svíjí darebák a pokrytec,
lump ve fraku a v tóze a proč k dělu
se doutnáku vždy lotr uchopí,
ne hájit, vyhodit vrak Evropy?
Kam pluje nyní? Sterá úskalí
se tísní kol, v nich rozhárané moře,
majáky spasné kynou do dáli
a noc a mha a tma kol po prostoře.
Kdo nad zvěří své křičí „halali!“,
kdo sní a mlčí jako ten, kdo oře,
vždy levý konec všeho: uchopí,
by hloub jen stáhnul ten vrak Evropy.
Dál pluje on... již jen se šourá tmou,
sta kapitánů v dálce na palubě,
a vichry fičí, peřeje se dmou
a každý zdroje dech – krok ku záhubě.
Ó duchu lidský, slétni v píseň mou,
hoď kořist buldoku zde a tam čubě,
než divá vřava hesel natropí
bouř poslední na vraku Evropy.
Ba, zoufalá je plavba, nový věk
to nových překážek a bojů brána,
a nikde, nikde klidu paprslek
a duha smíru láskou bratří stkána;
zde každý titán jest a nadčlověk,
co do stěn lodi rána hřmí a rána,
z nich poslední přec v temno potopí
mdlý těmi otřesy vrak Evropy.
Jak na stožáru v koši sedí hoch
a hledí v dál, tak duše básníkova
den vyhlíží, kde as by vzplanout moh’
a s ním zas nových skutků doba nová;
však v hloubi brousí otupělý roh
býk Nelidskosti, vrah tam pouta ková
a chechtá se, kdy znova pokropí
krev lidská zpuchřelý vrak Evropy!
Ten jásá spásu – a ten skučí zmar,
ten ventil otvírá a ten jej stíská,
ten velí „vpřed!“, ten „zpátky!“ – odkud zdar
všem kyne, neví nikdo – jeden výská,
sta se jich v rozkypělý proudů var
v zoufalství vrhá nahá na skaliska,
kvil, kletby nebes bijí o stropy,
však uslyší je v sled vrak Evropy?