[Scirocco]

Je sladko sedět na pobřeží, když v moři slunce plápolá, na vlny zírat, kterak běží v bezmezný obzor dokola – je sladko zírat do únavy na loď, jež do dálek se plaví, a tkví tam téměř bez hnutí jak pták, jenž svěsil peruti – svým mořem to však moře zovu, jež i s mou kostrou sobě hrá, v němž neklid jen a neklid zrá a které náhle bez okovů se vztyčí, opře o skály a vydá výkřik zoufalý! Hoj, boro, moje bouře divá, jak moh’ by na tě zapomnět! V tvých mracích boj a vzpoura zpívá, pod tebou praští celý svět! A mraky s mračny jak se valí –! Už všechno moře spolykaly, – ó běda, kdo je v loďce sám! – teď útokem se valí k nám – a teď jak psi se na nás ženou, jak turské vojsko... Zbraň a zbroj jich zná jen povel na výboj – hle, kterak šavlí vytasenou kol v zahradách žnou hltavě a bijí skály po hlavě! Oj, téhle jízdy útok dravý a mračen jekot sveřepý! A obzor hřímá do té vřavy – a každý blesk tě oslepí – kraj celý jak by obři vzali a s dlaně na dlaň překládali – teď spadnem’ někam do hlubin, v něž rozšklebil se země klín –! Viz, slavná, naše strachy němé: již pusť nás, pusť nás z objetí, chcem vidět zase, slyšeti a hlavně dýchat, dýchat chceme –! Kam ke slunci však jezdci tví se rozehnali v šílenství? Ach, bouře, větry nad přímořím! Vy, velké divy v rozletu! Jak v živel svůj se ve vás nořím, jen ve vás dýchám déle tu! Váš svět hrou není pro mne klamnou – vždyť i ten maestral3 otřásá mnou a tak mnou nějak prochvívá, jak žádná věc snad za živa, že po břehu jdu jako ve chrám... A jak se dívám do kraje, jsem pták, jenž tady doma je... Před hnízdem sedím, peří čechrám a v světě velkých perspektiv jsem poprvé snad po svém živ...! Leč z větrů všech mne jeden vábí a obzvlášť jímá hluboko, v něm jak má duše vířila by – to scirocco je – scirocco! Slyš jeho zpěv, když vzduchem hvízdá, to není bory prudká jízda – slyš jeho buben, jeho hrom, je kouzelného něco v tom: ten buben taktem, taktem duní a v taktu bouří vlny s ním úderem plachým, nervosním, co zatím s rolničkami tůní děs jakýs tančí vírem v dál, kde v taktu se kdos rozchechtal –! A sáhni v moře: voda žhavá ti stéká s prstů do písku –! A cože praví tvoje hlava? Jsou velké věci na blízku, leč marně po nich zrak tvůj slídí, to nejsou žádné věci lidí – co vzduchem žhne a divně plá, to věc je chladná, neteplá, z níž jakoby se prsty kladly na čelo tvé... V něm démon sám teď povelel tvým myšlenkám, by jako polní tráva svadly! Oh, vzpamatuj se a to věz! Toť scirocco, toť jeho běs! Hle, jak ho plavci dobře znají! Jen první závrať jala je, již na paluby vybíhají, kde plachet visí okraje, a jak to stará moudrost žádá, by vichru nevyhrála zrada, hned vážou je a kotvu svou hned hážou v hloubku neklidnou... Z lodice na loď lano fičí, tu chytne kolík, tam zas kruh, něm vedle druha dře se druh, až posléz dílo se tu tyčí: Viz všechny lodi spoutané a rozběsni se, satane! Chichí – jak chichotá se něžně daleko někde na moři: – Nechte si, hlupci, holé stěžně! – tak chechtá se a hovoří a do bubínku lehce bije – oh, jaká cizí melodie! „Hej, plavci, což jste zšíleli? Vždyť chlapík je to veselý –!“ Leč lodník dále s prací pílí a znova kotvu přendává... „To, pane, píseň skuhravá a prozradí se každou chvíli, nech vichr vichrem, domů pojď, a bůh ať chrání naši loď!“ Však pohleď! V sledním okamžiku loď jakás ještě připlula! – U čerta, jářku, námořníku, je to snad přízrak minula? Takové lodi nikde není, leč tam snad, kde vše bez modlení se rodí, zrá a umírá a Slunce koně zavírá –! Ta filigránská stavba celá! Ten dlouhý nosec na přídi, kajuta zvláštní pro lidi a záď – jak ta to vydržela, že vlny na ni nevlétly a s paluby vše nesmetly? Je prkno tlusté na prst sotva – a arbor4 jako tyčka je! Je k smíchu žebřík z lan i kotva, loď celá práce divná je... Jen viz ten provaz, který právě kdos hodil s lodi pohrdavě tam na molo! – Hej, Tonko, chyť – hej, chyť ho, Tonko – je to nit? – Leč Tonko rychle lano váže a s bárkou k lodi zatočí, teď na palubu vyskočí, plácne si na své silné paže: Nuž jářku, hola, pantáti, je třeba rychle jednati! – Je scirocco tu! Jářku – hola! Kde majitel či kapitán? – do útrob lodi Tonko volá, by pomohl, ač nepozván – – Kde mužstvo? Což pak, chlapi, spíte a neslyšíte, nevidíte? – Hej, což snad větrem zahnána přilétla yachta bez pána? ...V kajutě divné světlo bliká po modrém, zlatém trámoví – to div je, zázrak hotový... toť jemná práce kouzelníka, již neviděla hlava tvá... A tam, tam v koutě – sedí dva... – Hej, hola! – Ti dva klidně sedí, jak na větvi dva havrani, na zemi sedí, slova nedí a tak jsou do hry zabráni, že nevidí, jak Tonko stojí a pokročit se náhle bojí, jak přitiskl se ke stěně a hledí téměř zděšeně: Ti dva, ti dva tam karty kladou – leč je to přelud nějaký? – před sebou mají zlaťáky a sloupky zlata dlouhou řadou – tichoučko bafčí z čibuku a klidně hrají, bez hluku... A Tonko hledí, mne si oči, leč zlato cinklo, blýsklo zas – až s Tonkem kajuta se točí a v hrdle mře mu předem hlas... Vzduch zvoní zlatou melodií a ti dva hrají, kouří, pijí – a víno voní až je mdlo – či voní to snad kadidlo? Pod stropem vzácné zbraně visí, tam handžár s rudým kamenem, tam puška, jaké nezřel jsem, ni praděd můj snad kdesi kdysi – na zemi vzácná práce děv koberec jako blesk a krev... A Tonko hledí... Modro s nebe jak dovnitř by se snášelo – Modravé kouzlo jímá tebe – a přilehá i na tělo – jako když hedváb vzduchem šustí, jako když vodopád se spustí a pořád padá níž a níž, kde ve tmě nic už nevidíš – A zas to zvláštní zacinkání... a ti dva sedí tiše dál – z nich jeden zase zlato bral a druhý nezlobil se ani – A Tonko hledí – chtěl by říc’ cos nutného a nedí nic... Kdo jsou ti dva? To těžko říci. Leč Arnaut jeden jistě z nich – má jejich lstivé ticho v líci a kroj též z oněch podivných, jež tam se nosí. Dracoun zlatý pokrývá všechno přebohatý, na hlavě sedí maličká ze stříbra stkaná čepička – leč lodi pán to není asi. Prstenů více druhý má, jenž pravou karty sejímá a levou lehce přejel vlasy... Toť on, toť on, toť lodi pán –! A bože, vždyť to Konavljan!5 Kroj domácí toť! Nohavice a bruclek, pás i košile, jak v městech nenosí se sice, leč v kraji všade na míle – Jen tvář i obličej se liší. Jsou vyzáblejší, bledší, vyšší – však možná je to vždycky věc – že je to přece našinec, jenž pro švandu se světem vozí... Však nyní volá povinnost! Už nahleděl ses věru dost! Slyš, kterak vichr bouří hrozí, jak do okének prásk’ a vlít’! Loď přece nutno zakotvit! A Tonko náhle na vše zírá s tím bohatýrským klidem svým, s nímž od mládí ho prostá víra vstříc vedla pracím odvážným, – kdy pral se s mořem, živly všemi a vítězem se vracel k zemi... Ti budou hrát snad do noci, však lodi třeba pomoci –! Ti dřímou zdá se na polo... Nuž rychle k dílu – aby snad loď náraz moře nepopad’ a nemrštil jí na molo! Nuž – na palubu rychle v rej! A kde je mužstvo? – Hola, hej! Kde spí ti darebáci shnilí? Hoj – nikde není nikoho...? Že by tu jen ti dva snad byli? Toť věru míň než nemnoho –! Má zavolat je, křiknout na ně? Však sám to spraví odhodlaně a sám pak – třeba dneska ne – snad zlaťák za vše dostane... A zlaťák, zlato – bože milý – co toho bylo před nimi! Snad nebe s všemi svatými by čerti za to nakoupili –! však dnu už hle – je na krátce – hop – Tonko, rychle do práce! A Tonko do díla se vrhá – jež zmoci někdy nesnadno. Však čert ví, proč se lano trhá a kotva marně hledá dno – i plachty jak by smluvily se a vázat nikdy nedaly se – a provaz běží jako had kams do kouta se uschovat... – Fí, na tu práci! – Tonko kleje, však nepovolí v zápase, zas zvedne kotvu, nedá se – ji v moře vrhá, balvan kde je – až po vší dřině nezbedné loď přece klidně usedne... A Tonko pot si utře s čela... Co dělá panstvo v kajutě? ...Jak vešel, rázem zvedli čela... a hledí nějak nehnutě – Pán s čepičkou dál klidně kouří, Konavljan divně oči mhouří – (a zlato, zlato dole tam je zas jak oheň, zas jak plam!) – Co chceš tu, chlape ? – hlas tu zazní... – Já zakotvil vám kocábku, ač lana stojí za babku, což nevidíte, hloupí blázni, že scirocco je ve dveřích – či na Sever že Jih se zdvih’? Však panstvo čelo na smích vraští... – U ďábla, pán dí – kde to jsem – a po stehnech se rukou praští – a jaká je to kolem zem? Což hlupců břeh je venku právě, jimž bázeň všechno mate v hlavě? – – Jak... hlupců? – Bab spíš tedy snad, že loď prý nutno uvázat? – Jak liška Arnaut k oknu kráčí... – Což tohle je vám bouřka již, co odtud venku uvidíš? Vždyť nad horami jen se mračí! Chce nebe močit – to je vše – a to se u vás vichrem zve? – A Tonko stojí – bože v nebi! – co povídají lidé ti? Že kotvy není zapotřebí? Že možno klidně seděti? To praví ten, kdo doma zde je a Tonkovi se v oči směje? – Ty Konavljane, přec to znáš, že čert dnes jede na sobáš! – – Že dneska zrovna, nevím věru – (já nepíšu si s peklem již, vy snad tu máte k němu blíž) a čí by čert zde bral si dceru? – A Tonko stojí – divná věc – je blázen on či oni přec? Je vskutku venku ticho náhlé a loď se sotva kymácí...! Jen v dálce naříká kdos táhle, jak zoufalé by při práci – leč končí – smíchem Konavljana...! – Nuž, dobrá! Loď je připoutána? Zde vezmi starém po zvyku za svoji práci, chlapíku, ač, nevím, cos chtěl zachrániti! – A Tonko hledí zmateně na panstvo, zbraně na stěně, na dlani zlaťák se mu třpytí...! A takto praví lodi pán vysoký, statný Konavljan: – Chceš sloužit nám? Nuž dobrá, hochu, my zdržíme se as dny tři, můžeš nám, chceš-li, pomoc’ trochu, (my vyplujeme pozítří) ač práce u nás málo máme... Leč když se spolu dneska známe – nám pověz raděj, příteli – kde hýří národ veselý zde u vás, kam bychom snad zašli a všechny dobré kumpány z celého hnízda sezvány my s tebou – s dobrým vínem našli? Nech vítr větrem klidně být – chcem’ junácky se pobavit! – A Tonko hledí zmaten, žasne: na dlani zase nový dar! A teď je vše mu, vše mu jasné: To převzácných je lidí pár, co na život jak na špás patří a s pijáky se rádi bratří – Ti kdyby ke hře zasedli, snad loď by prohrát dovedli – i na čís kartu znamenanou –! Zde zlatá kořist, jak ji shléd’, se sama dere do klepet – zde rozpaky jít musí stranou... A chlap se pevně rozkročí a vesele zří do očí: – Tam pod jeskyní hospoda je za nízkou zídkou ukrytá, tam na housle nám písař hraje – a tam vás večer uvítá má chasa ráda s plným džbánem. Té chase já jsem dneska pánem, jak si ho mládež vyvolí – Jsem první rybář v okolí, jsem Tonko, jenž vám ruku dává, na prahu svého domova... Kéž naše víno pochová, čím zmátla se tu moje hlava – to vaše pořád voní mi vůněmi příliš cizími...! – – Nuž Arnaute, sem číši jednu! Nuž – co mu říkáš, rybáři? Však zvykem u nás dopít ke dnu! To víno pijí císaři –! Králové marně píšou o ně, nebylo nikdy, nikdy pro ně! Jak? Ještě jednu? Vydržíš? Ta sklenka víc než jinde číš! Nuž, jak ti chutná? Třetí srazí ti všechen oheň v žilách zpět! Tvé oko žhne – co praví ret? Že víno pálí hned i mrazí? Však víno to jen dobré je, jež zamrazí i zahřeje! – Jsi chlapík, třetí číš když nutna – my našli, zdá se, siláka... Nuž, jak ti naše víno chutná? – – V něm divná kouzla nějaká, leč naše také sílu svou má, již lehce člověk nevyzkoumá. Nuž – na shledanou za chvíli! – ...Leč kam se schody ztratily? Po zlatých stupních Tonko stoupá a zlatá jsou i lana teď...! Jsou zlatá rahna – a jen hleď – na zlaté vodě loď se houpá –! Jsou zlatem mračna bohatá... i Cavtat září do zlata...! A večer hospoda je plna – ví bůh, kde všechen lid se vzal! Jej – zdá se – jedna nesla vlna a vyplivla, by mohla dál... Je zastoupena Župa6 celá – oh, jaká vřava, jaká mela! Co všade pití, tabáku, co lidí v kouře oblaku! – A v kuchyni se ryby smaží! To škombry, trupe,7 sardele! Nuž pozor v práci, přátelé, ať nějaká se nepřipraží! Nuž vzhůru, Danko, hola hej – sem talíř, víno, rybu dej! A Danko běhá, shání, lítá, je mžikem tu a mžikem tam... Je známa jeho mrštnost hbitá – – Toť hospodský – ti povídám! On všechno vždycky po ruce má a ryby má, když nikdo nemá, a jeho víno každý den to každý musí chválit jen – zvlášť „pečené“ – to hřích je zrovna! Je také dneska šenkuje... – Sem pohár, Danko! – Hle, tu je! Že se mu pranic nevyrovná? Dál chválit Danka nebudu... Zde chtěl bych umřít u sudu! A Danko pořád lítá, shání, a Tonko pořád za ním, s ním – – Nos, Danko, nos! Než přijdou páni, já tobě všechno zaplatím! Na dveřích škrtni moje dluhy! Zde jeden zlaťák a zde druhý! Ty, písaři, nám pěkně hrej – a zvláště – pak se k dílu měj! A zříš-li, že se trochu motám, hned starou píseň zanotuj, již hrával prý už dědek tvůj: „Vesel se, bratře, co tam – to tam!“ Hej, Danko! Slyš náš bujný smích: Máš dosti vína ve sklepích? – A písař hrá... A všechno zmlká... On dítě dalekých je hor, je divoch, oči má prý z vlka a v prstech jeho vztek a vzdor a nejraději sobě hrává... To první píseň bývá – pravá jak do pitky i do seče, kde krev jak víno poteče – že chlapi sedí, slova nedí a tajně skučí s houslemi... Oj, kterak hrá si se všemi! Jak sedí, tajným vztekem bledí a náhle zaštěkají s ním veselým rykem válečným! A Tonko z ryku píseň chytí –! A písař prsty třepotá, jak chtěl by z houslí vyvábiti nejsladší signál života... Tři hlasy do té písně vpadnou – a neznám věru lepší žádnou, jež tak by všechen v tobě cit – dovedla zničit, vykouzlit! A jizba duní. V hlasů dešti tu z každé duše mizí prach, jak used’ na ni na cestách – a hlava v nových snech zas třeští... I tam, kde hnije vše a tlí, zas vidět tisíc možností...! Leč pozor! kdo to v dveřích stojí, jak zván by byl a nebyl zván? Toť Arnaut s čepičkou je svojí a před ním Černý Konavljan! – Nuž, Tonko – měkký hlas tu vece – nuž, pozvi, pohosti nás přece! Však dřív než Tonko, Danko hned je u nich s řečí jako med: – Tam dávno čeká stolík bílý, – tam u okénka nahoře, kde jindy vidět na moře – my dávno vše už připravili – odpusťte, – prosím, račte dál – že já vás první uvítal... Na Konavljana všichni patří... Jak pansky ruku podává! Ten býk má síly jistě za tři – oh, jaká skvělá postava! Na všechno klidně patří shora, jde jako věž, jde jako hora – teď u Tonka se zastaví a kývnutím ho pozdraví – – Hej, Tonko, lek snad vjel ti do noh? – Však Arnaut stolík odklízí a Tonka zrakem pobízí, by koberec mu prostřít pomoh’. – A hleďte, hleďte, hlupáci, zač panstvo zlato utrácí! – Ten koberec – toť hnízdo naše – však samé bílé sloupy v něm! – Můj bože – vzdychá kdosi plaše – kdo zřel kdy tohle v žití svém? Však Konavljan už usadil se a do široka rozložil se, a vedle Arnaut used’ něm s nehybným zrakem, úsměvem... A hle – tu Danko mísy nese a na nich mnohou lahůdku, co divně dělá žaludku, však na niž jazyk jen se třese, že dušička se poměje... To z Dubrovníka jistě je! Však proč že panstvo s jídlem váhá? Že i to je jim sprosté snad? Přejedí se i jídla drahá, když není dobrý kuchař – hlad! A Konavljan – hle, Danka volá. – Má ticho být kol mého stola? Slyš tedy, jasně ti to dím: nos jídla stejná ostatním! – Nu, to je přece pravé slovo a pravý povel k veselí –! Či máme hloupí, nesmělí zřít na bendění velmožovo? – A tamhle chlap ven běží hned, by honem zvrátil, dřív co jed’...! Slyš, písař zase načal novou – a jakou píseň – chrochtavou! V omáčkách divné věci plovou, však jídlo dnes je zábavou –: Hle, jak si každý z mísy bere, a potom jako divoch žere – jak dřív se každý zazubí, než strčí kousek do huby! A písař nad tou jídel vůní – ej, taškář, král všech šibalů! – by hojnou dostal pochvalu – na houslích piští, mlaská, funí... – A viděl’s – dukát? – Druhý teď! – Toť pěkná na hru odpověď! A krčmář běhá, lítá, shání a nosí, div že nepadne... Má všechno, co si přejí páni, i věci divné, nákladné, jež do kuchyně chlapec bosý však – dobře víme! – zas prý nosí z té lodi, která venku je a na vlnách si tancuje – leč co to na hostině mění? – Dnes, Danko, půl jsi otec náš –! – I víno jistě lepší dáš to Arnautovo na znamení – a znamení už tady je! – A teď si duše popije –! Huhú, jak teď to hučí vírem! Jak z hory když se vyvalí na jaře voda v proudu širém a moře kolem zakalí8 – těch hlasů, křiku, divných vzdechů a šprýmů rybářského cechu – těch narážek a špiček zlých a hlučných vtipů, prastarých! – Hej ale, – jářku hostiteli – když všechno na své lodi máš a když jsi tedy přítel náš – což kdybychom i tabák měli? Jej máš-li, nám též skytni ho – jen špetku svého – lepšího! – Však teď si dýmku vyndal právě! – Oh jaká troubel předlouhá! Kdo však ji takhle v plné slávě kde na soustruhu vystrouhá? – To není dřevo! – Co to teda? – – Ej, brachu, to se popsat nedá – však počkej – čichej z povzdálí! – Teď nacpal... – Teď si zapálí! – Teď Arnaut sirkou škrtl lehce, však zabafat je těžká věc, neb vyprsknouti musíš přec – (Konavljan se jak hříbě řehce...) než vyvalil se první dým, les nosů trčí směrem k nim! Však myslíš, že též Danko civí? Hned slyší píseň žádosti! Že rozdal tabák, zůstal živý, své děkuje jen mrštnosti. Hospoda hlučí, dýmá, bouří a písař hrá a taky kouří, ej, bože, jaký blahobyt! – tak chtěl bych do smrti se mít! A bez děvčat že slavnost celá, to věru ještě lepší je, chlap nakouří se, napije a žena jen by překážela... Ej, kterak zní to ze všech stran: Ať žije statný Konavljan! Ten zvedne číši, dukát hodí... A Arnaut hlavu nakloní – – Ja, tak to venku v světě chodí, když dohnal’s Štěstí na koni a za ženu’s je unes’ domů –! – Nuž na zdar, zdraví domu tomu...! – Ať hřmí to jako jekot vod: Žij Konavljan a jeho rod! – Pij, bratře! Venku noc se dělá, leč co nám po všem na světě? Smrt, kde chceš, všade najde tě –! však už tě přece v drápech měla –? – A pustila! – Ej, babský rod! Ví ďas, kdy člověk je jí vhod! A jizbou příliv hlasů zmítá... Jen Tonko sedí zamyšlen... V tom všem je jakás faleš skryta – leč, jak ji najít, najít jen? To všechno Tonko viděl v lodi a po lodi tam kouzlo chodí – co s kouzlem však tu v hospodě a ve svobodném národě?9 To vše je víc než podezřelé –! Co Konavljan tu vlastně chce –? K čemu ta celá trachtace? Co v tomhle se dnes mlýně mele? Nač stádo spitých otroků a nač ten Arnaut po boku? Jim všem to víno hlavu mate, jež zmátlo ho i v kajutě – však naplij víno na proklaté a přemýšlej radš napnutě! Hoj, tam jak s tebou švandu hráli, nuž – čemu že se nejvíc smáli –? – Hej, pravil jeden – čert ho zab! – což přistali jsme v zemi bab? – Hej přišli, aby vyzvěděli, jak na mysli jsme poklesli – a pak aby nás roznesli na posměch všemu ve svět celý! Jim trnem v oku je ten lid – a přišli ho jen ponížit! Hle, kterak tváře těch dvou září a pohrdání svítí z nich! Zlé dílo jejich se jim daří, už vaří v duši podlý smích, jímž k ránu jistě všechno schladí... Oh – Arnaute, tvé oči hadí, ty praví nyní všechno mi a rvou mi moje svědomí! Hej, vždyť to ani křesťan není! Psí tlama jakás olezlá, jež natropila dost už zla a vylámané zuby cení – fí – vždyť tě zabít musí bůh –! – Mne pusťte ven, chci dýchat vzduch! – Hle, kterak venku bouře zraje – a co že oni pravili? Že neškodná to nebes hra je, jež ukončí se za chvíli? Toť scirocco přec, jak je známe, jež stěžně jako sirky láme! Kde byla rcete, děťátka – teď vaše zlatá pohádka, ji kdybych nebyl připial k molu? To zlato, všechny zbraně s ním by jedním gestem odvážným dvě malé vlny smetly dolů – a třetí, jež to spatřila, by na kousky ji rozbila! A Tonko rychle zpět se vrací – jej vítá halas, tartas, dým... – Kde, Tonko, měl jsi nutnou práci? jej vítá známý žert a šprým – leč Tonko ví, jak teď si vésti, a proto práskne na stůl pěstí... – Hej Danko, víno, vína víc! Ať žije ten, kdo nemá nic! Kdo nemá nic, má aspoň jméno, jímž na křtu kdys ho okřtili, by svatí za nás prosili, v nichž naše jméno posvěceno – nuž, Konavljane, mne už znáš – leč kterak ty se nazýváš? – – Jak že se zovu, Tonko hloupý? Já Selim, Achmed sluha můj. Kde’s našel náhle svoje roupy? Radš sedni, něco vypravuj! Ty hrdinný měl’s přece osud a ničeho ses nelek’ dosud... Což močí mračna v klíny skal, jak odpoledne jsi se bál? – U ďábla, kam svou míříš řečí? Což myslíš, že jsme baby tu, jež sedí hned kdes v úkrytu, když s nebe kapka spadne větší? Když na nás moře hnal se val, ty myslíš, já že kdy se bál? – To otázka je, Tonko milý – to lehko tobě dneska říc, my při tvých kouscích v dálce byli a neviděli z nich přec nic... Snad junák jsi – leč proč se třásly tvé oči a proč strachem žasly – a neotevřel tvůj se ret, když u nás hleděl’s do karet? – Ty myslíš, zlata že se bojím? Ó pane, hleď, zde dělám kříž, že na zlato mne nechytíš ni s celým arsenálem svojím! Jsem křesťan, rád svou duši mám a marností si nevšímám! – To chytrá řeč je advokáta, leč nevím, smí-li hrdina tak mluvit – mně tvá víra svatá – leč duch můj v dálku vzpomíná, a když tvé chytráctví tu slyším, já věcem ukláním se vyšším, jež byly tu a kvetly kdys a z nichž v tvé tváři není rys. Zde hrdinové kdysi byli – ó běda, kam se ztratili? – Tví dědci se tu zrodili, však v těch už drobet byl jen síly – a povím ti to rovnou hned: Ten nepřekonáš nikdy svět! – – Pak, pane, mluvkou jsem ti pouze? – Já neřek’ to, ty pravíš sám! – – Já rozumím tvé panské touze a zde ti, pane, přísahám: Mne v sázku ženeš! Věz však, nikam já před nemožným neutíkám! Mne pokořiti marno je, jdu pro čest, kam chceš, do boje –! A ten svět obrů, pane milý – já povím ti to zkrátka též, tvůj starý svět je dětská lež, my nikdy veň jsme nevěřili! To prázdná řeč je, marný tlach a jenom dětem na postrach! – Nuž, dobrá, Tonko, vsadíme se! Snad možná přec, žes hrdina jak strom, jenž venku na útese své větve klidně rozpíná, leč varuji tě, mnoho ztratí, kdo v dlaň mně plácne, řekne: Platí! – – Mám záliv dneska přeplavat? Mluv krátce, jaký tvůj je vklad? – – Já varuji tě! – Nechme řečí! Tys o zbabělcích mluvil dnes, v nichž rozmach vůle rázem kles’, když jevilo se nebezpečí – však nám se proto nesmíš smát! Tví obři byli tací snad! – Však co to? Jaká tma to náhlá? A v hloubce jak by zvučel zvon... A smrt jak na všechny by sáhla –! Slyš naříkavý, temný tón...! Hoj, jaká temná píseň tklivá –! To Šipun, bože, Šipun zpívá, jenž pod sklepy se prodral snad a v jizbě chce se ukázat? Hle, kterak všichni stojí němě..! Ten křižuje se, ten zas pad’, otevřel ústa, chtěl by vstát – a slyší jen, jak hučí země... Zavzlykly dvéře, v oknech sklo se prohnulo a rozprasklo – Leč Tonko k zemi čapku hází a směje se jak posedlý: – Pár čertů ještě, pane, schází, bychom ti na šprým nasedli! To ovšem víc než zábavné je, co dneska se tu u nás děje! Nech žertů svých a kouzel též, já vím, co dělat dovedeš – leč hlava má je nyní čista, mne neoklameš vínem svým –! Hle, lampa září, vše byl dým, v němž čaroděj své špásy chystá – já však i ve tmě bezedné zřím jasně vše jak v poledne! – Hej, víno, Danko! – Víno! – K čertu! Už zase že se chvěje zem? – Teď Konavljane, konec žertu – sic chytneme se pod krkem! Já na vše rozumem svým zdravým teď zřím a to ti, pane, pravím: Sem vklad a sázku! Žert si nech! Já neklesám hned v kolenech! Ti tvoji staří, slavní obři, z nichž ani hnát jsme nenašli, ti hrdinové slavní tví, snad na hnůj byli Času dobří leč více nic! To pamatuj! A nyní rychle – nápad tvůj! Hoj, Tonko, o spásu již tvou jde! – Zde měšce tři, toť můj je vklad! – – Kříž nad tím! – Myslíš, hloupý bloude, že zlato v smeť se změní snad? Kde vklad však tvůj? – Můj život, pane, a právo na čest pošlapané zde před krajany před všemi! – – Vklad podivný, leč vhod je mi... – A sázka tvoje? – Tůně solná den každý své má mrtvoly..! – – Mluv přímo, žádej začkoli! – – Jak venku je teď? – Prší zvolna... – (Déšť aspoň všechno oplákne...) – Nuž, pane? – Strach mám. – Já však ne! – – A vítr? – Vítr, pane, ztichá... – Nuž, slyš mne, Tonko, sám’s tak chtěl, tvá vlastně tomu chtěla pýcha. Já nepošlu tě do pekel, však po rybářsku vyzkouším tě a po moři si pohoním tě a uzříme, zda pokoří tě jen pár nocí na moři... Ty vezmeš dva, tři parangály,10 je hodíš v živel záhadný, a počkáš venku po dva dny, až by se ryby nachytaly – či abych zkrátka všem to řek’, vklad splácím za tří podmínek: Když všechno dáš mi, co se chytí – je zlato v měšci prvním tvé – dvou dnů když zvládneš vlnobití, též druhý měšcem tvým se zve – (však v tom je sláva tvá a bída, vše bez cizí se pomoci dá!) noc třetí když tě ušetří, jsou tvoje všechny měšce tři! – Nuž, přijímáš? – Leč scirocco je! – Však v tom je celá sázka má! – – Tys ďábel, síla neznámá! – – Tys mluvka, jenž se zříká boje! A zbabělec! – Já že se chvím? – – I s celým babským rodem svým! – Nuž slyšíte to, lidé boží? Hej, slyšte, duše upřímné! Kdo rybky dá mi? Háčky složí? Jej nechte! Čekat musí mne... To tvoje zlato, krví rudé tě, pane, věčně pálit bude! – Proč krví rudé ? – Teď to vím, kdo jsi a v boj se hotovím! Ty – z prachu byls prý zroben kdesi! – – A ty jsi červ! – Víc než-li ty! Otevřte dvéře! Zalitý svět hrůzou, myslíš, že mne děsí? Já nezřím v světě božím tě, a vrátím-li se, skolím tě! – A Tonko vyplul! – Jako štvaný se prodral všemi k bárce své... Kde připoutal ji večer lany, tam není ovšem, leč je zde! Kde černá tma je plna zkázy, tam Tonko kámen, provaz hází, pak parangály s rybkami a pak sám, bože nad námi! – jak bez rozumu s mola skočí, kde černý vír pod krajkou pěn, teď světly zaplál zkrvaven –! A Tonka všechny vidí oči (ač nějak vše, jak ve snu je): – Vyjíždí! – Tam je! – Vesluje! – – Oj, vrať se, Tonko! – Nechoď nikam! – – Což vskutku chceš hrát o život? – – Oj nevrátíš se z těchto vod! – – Je šílen! – Ztracen! – Též to říkám! – – Vždy přeceňoval svoje síly! – – Pryč odtud, komu život milý! – – Hleď, kam jsi prve klidně stoup’, se molo řítí v bezdnou hloub! – – Pryč odtud! – Už je ztracen navždy! – – Já nezřím už ho v temnotách...! – A Konavljan je sprostý vrah! – A sázka sprostý kousek vraždy! – Tam hyne člověk zoufalý, my u vína je nechali! – – Nuž, na ně! – Jako bystřeň dravá, lid bere krčmu útokem... Leč tam už Danko, chytrá hlava, vše sečet’ dávno s úrokem – ke dveřím rychle stráže staví a vzpurně vítá vzteklé davy: – Kdo marnou zval vás na práci? Ti dva jsou přece zajatci teď mými, jako Tonkovými! Co chcete? Vzal vás všecky ďas! Ne, dovnitř nesmí nikdo z vás! Kdo za ně z vás se zaručí mi? či chcete celou noc tu stát? Nuž s bohem! Já jdu klidně spat! – Huhú! Jak vichr vzrůstá z deště! – Toť věru víc než záhadné! Před chvilkou byl jen vánkem ještě, teď střecha div že nespadne! – To bláznovství teď vysvětli mi: což spikly se i živly s nimi? – Mně záhadno je ledacos a darebnost můj větří nos...! – Mne rovněž všechno mate, klame. – Já čekal bouř, leč tuto ne! – U první skály utone! – A za týden tu pohřeb máme! – Za naši čest prý na smrt šel! – – Já na mši dám, by lehkou měl! A Tonko pluje... Dvěma rázy je vždycky vlny na hřbetě... Jak pírkem bárkou vodstvo hází, jak tříšť před sebou žene tě, a kolem tma se chechtá, chroptí – Tam skála pěnou do tmy soptí, a z toho měl bys nejvíc strach: vše teď je ruky na dosah! Když temnem letíš někam k nebi, jak hloupá nicka v prázdné nic, tam dole z hloubky moře vstříc – se zase skála na tě šklebí... Což vzduchem vede tvoje pout a musíš na zem dopadnout? Však Tonko moři jenom věří, a proto skal se neleká! Je voda v bouři jako peří, jen smysly děsí člověka, že bárka na dno moře klesne! Viz dole zas ty sluje děsné! Leč voda v jedné vteřině se řekou vřítí mezi ně! A bárka zase vzhůru letí kdes pod oblohu ztracenou, kam jek a řev se přiženou, však žádný jásot nad obětí, jež každé hrůze přivyká a skoro klidně uniká... A Tonko sedí, uvažuje, vše v něm je smysl, rada, čin... Dnes nejbezpečněj’ ta loď pluje, jež vyhledala mocný klín si oceánu bez pobřeží – a v tom též celá spása leží! – Já za ostrožnu musím teď, již vždy je dlužno objíždět. Pak hlavní práce nastane mi, již nepřál bych ni lotrovi, proletět mezi ostrovy nad vápennými lavicemi... Leč potom – hra je vyhrána! Dám nést se vichrem do rána! – Hu, jak to loďkou cloumá, zmítá –! Do vzduchu veslo zabírá! Slyš, ostrožnu! – Slyš, jak tě vítá a v levo svět ti zavírá! Tamtudy jindy lehko plouti, leč dnes tam vše se láme, hroutí, a kolem víří strach a prach a Půlnoc tančí na vlnách... Oj, bárko, vydrž jenom chvíli – tanči jak chceš, jak chceš se toč, leč na největší vlnu skoč, již všechny vichry pro tě vzryly, sic nikdy bradla neminem’ a bídně oba zahynem’! Oj, bárko, sílu kde jsi vzala, pro tenhle zápas hrdinný? Jsi křehká, stará, k smíchu malá a chceš se prát snad hodiny? Kdo dal ti sílu k boji tomu? Ji blesky sijí v duši stromů, či byly z ní snad stvořeny kdys větve, peň i kořeny? Hle, poslušně, jak ve tmě číhá a čeká na svůj okamžik –! I Tonko číhá... Nyní vzkřik’, – vstříc jak by hor se hnala tíha – leč bárka v krátkém zápase jak kuna po ní šplhá se... A z temnot ostrov k bárce letí, a bárka letí k ostrovu – tak letí k nebi někdy smetí, leč padá k zemi poznovu – po srázu vln se bárka smeká a na novou zas horu čeká, – a kdo to všechno vypíše? – zas šplhá kunou do výše, pak prchá, klesá, letí, padá, až Tonko ztrácí leckdy dech a třas mu jede po údech: Teď zhyne tvoje duše mladá! Fí! na tu plavbu nemožnou a sázku zlou a bezbožnou! Co, blázne, v bouři s parangály? Ty prasknou prostě jako nit! Dva kameny se jenom vzaly!11 A loďku nutno zatížit – sic každým převrhne se mžikem i s rybářem a námořníkem! A běda! – co se stane pak? Je možno čekat na zázrak? Slyš! V levo ostrov hučí nyní – teď opatrně loďku žeň! Toť nejhorší je prohlubeň, již z podlých činů kde kdo viní – toť sirén úkryt neblahý – kout pro loupež a pro vrahy... Teď pevně Tonko vesla drží... Zde stačí vody tknout se jen, by příliv hnal tě vodní strží kams v širou, pustou dálku ven – však stačí též se špatně tknouti a konec je tvé bludné pouti, neb vody v ráz tě shltne vír, ať’s žebrák nebo bohatýr... Tu proto klášter býval kdysi, jak dým zpěv mnichů stoupal z cel, za bouře zvonek s věže zněl, by plavci na to vzpomněli si, že na všech cestách žití zlých vždy Svatá Panna chrání jich. A Tonko na Ni pozapomněl! Jel bez modlitby v živlů svár! Což na smrt tolik na pilno měl, že pro Ni neměl slůvek pár? Jak to, že nedbal vůbec o Ni? Slyš, co to nad vodami zvoní? Co zní to nad vodami, slyš! Je umíráček snad to již? Kol zrádným vírem voda ječí... jak sněhem klášter zavalen se zvedá tamo jako sen –! Uprostřed bárky Tonko klečí a zdá se, že už naposled své těžké ruce k nebi zved’! – O, Panno Svatá, slyš mne v nebi, já z pekel volám k Tobě dnes –! Já mnil, že cti je zapotřebí, by klidně člověk hlavu nes’ – leč nyní spoután touto nocí a bez přátel a bez pomoci – já cítím, že jsem ztracen již, Ty jestli teď mne neslyšíš! Stůj u mne! Drž mne, Panno Svatá –! Hle, ďábel číhá v propastech – můj zaškrcuje každý vzdech, vstříc drží tři mi měšce zlata! Leč já je nechci, nechci jich. Slyš mne i, otče v nebesích! – Ví ďábel, jak to zlato září teď šíleně, buď při mně sám! Vždyť stojím snad už před tvou tváří – stůj při mně, nějak poklesám! I ty, můj Jezukriste sladký, se přimluv za mne u své Matky – já musel však v tu sázku jít! Šlo o můj rod! Šlo o můj lid! Stůj při mně, jak jsi při těch stával, kdož marnou prací zoufalí po tobě jenom volali a Ty ses jejich strachům smával. Ty jediný mou bídu zříš! Stůj při mně noc tu! Slyš mne! Slyš! – A bárka jako šipka frčí, ji bílý nese vody pruh – na levo samý přízrak trčí, leč bárka lapá prostor, vzduch – na pravo zahne, v důl se snese, do dálky rychle rozběhne se – pak kruhem bradla oběhne, na vrchol spousty ulehne, a zmužile se do tmy řítí... Tam venku prázdné moře je – a nad ním už kus naděje, v níž jindy těžko uvěřiti – leč dneska tam je záchrana a s ní... i sázka vyhrána! Zde v salvách vichr v obzor pálí, a hází v mračna všechen vztek – zde hromy nevracejí skály, zde volnosti je nadbytek, a přes bouři a hrůzu její zde proto nějak bezpečněji, a takt, jímž bouře burácí, má také pausy pro práci, již rybář nějak začít musí... A Tonko hledí na moře: na rozvlněné prostoře se vskutku bouře nějak dusí –! – Což chce snad nebe výhře mé? – Nuž dobrá, bárko, začněme! A na moři jak svítalo by... A tady přece naposled též za půlnoční někdy doby svou kořist v síti Tonko shléd’! To hlupák jaram12 chytit dal se, však potom jako vzteklý rval se... Jak trhal sítě netvor zlý, než na hák si ho nabodli – (síť delfín porval jen tak loni) však byl to chlapík, jak vám dím, půl bárky zabral tělem svým! Zde všade divé ryby13 honí a v chaluhách tu číhá kdes na hejna ryb i mořský pes! A Tonko rychle „siňal“ chystá. Na provaz kámen váže hned, by na příhodná někde místa ho s loďky dolů v moře smet’ – teď pozor! Kámen ke dnu padá! (Dnes siňalem být mohla kláda, však těžká věc to ospalá a šňůry by jen strhala. Nejlepší siňal z tykve hlava, jež na vlnách spí jen tak tak a tančí, skáče jako pták, však bezpečně vždy zprávu dává, kde začal rybář šňůry klást – a kde ji zakles’ nad propast.) Hle! Teď ho shodil! Jako s míčem si vlna s vlnou hraje s ním – leč hra to vlastně s ničím v ničem (či slona s blechou ať tak dím) –! A stejnou hru i Tonko hraje, ač s bárkou trochu divoká je... Zde jedno jenom správné jest: dát po větru se prostě nést. Už dávno vesla v bárce leží... Jen pozor, aby parangál se v kola v koších nezmotal! Až dosud dobře z bárky běží... A když i rybky v uzlech jdou, však vlny už je rozpletou!14 Fí, jaká práce v nočním čase! A voda teče do lodi! Jen aby šňůra nestrhla se dřív, než se celá vyhodí! Koš prázdní se a provaz mizí, jak táhly by ho ruce cizí – kams dolů, kde je věčný klid, kde neslyšeti vichr výt –. A loďka hopká, skáče, letí a provaz stále napíná – však nový koš se načíná! Proč není v loďce ještě třetí? Co půl dne týrá v míru tě, je hotovo teď v minutě! Leč hola! – háčky jsou jak vzteklé! Tak nebodaly nikdy snad! Vyletí, bodnou – a jsou v pekle... Což po krvi snad mají hlad –? Rvou návnadu, rvou z ruky maso – – U ďábla, k čertu, vzteklá chaso, vy, hloupé bodce proklaté, což na mé prsty chytáte? Hoj! – nutno chystat siňal nový –! A Tonko stírá s tváře pot... Nuž – zakotvíme v lůně vod a hloubku už nám kámen poví –! Nuž – ať si rychle hledá zem’ a na siňal se přivážem’! Toť věru dobrá v nouzi rada, a všechny smysly chválí ji, leč v hloubku kámen padá, padá a pořád provaz rozvíjí... A nyní lano u konce je – a nad mořem se někdo směje: „Co umí, teď ať dokáže! Kam teď svou loďku uváže? Jsi nad bezednem, Tonko milý! –“ Hu, jaký vtip a jaký děs –! Však proč by rybář myslí kles’? – Jen počkej, chytrý ďase, chvíli! Má bezdno též své okraje a kámen můj už pozná je! – Tož siňal ven! A lano k němu! – Ať visím zas jak v povětří – však právě proto na vzdor všemu mne bouře nejspíš ušetří! A v loďce neutopím se věru, nač s sebou čerpadlo si beru? Ven, vodo, rychle z bárky ven, vždyť začne brzo parný den! Či chceš se na sůl vypařiti? Co vlno, ty tu ještě chceš? Jak? Pro mé jídlo že si jdeš? Je nech! Však ouvej, kdo tě chytí? Oh, salát můj a sardele –! Nuž – pochutnej si vesele! – A slyš! – jak v dálce slunce vstává! Ten praskot v mračnech dokola! Nahoře někdo mečem mává a dolů padá mrtvola tak ohromná, že moře ječí a volá vzhůru lidskou řečí: „Ach, otče, ušetř, ušetř nás! My vzdáváme se tobě zas! – Proč s nocí jste se paktovali? – – Ty víš to, my tě nezřeli nám tvář tvou mraky zastřely...! – ...Však hrozný vůz už z bran se valí... A před ním sloupem ohnivým hřmí v mlhách blesk a plamen, dým – A Tonko vzhůru k nebi hledí... Tak neviděl je dosud plát! Tam nahoře kdes osud sedí a ranní východ jeho šat – Jak stádo býků moře žene se kolem slávou zdivočené a na něm člověk, míň než nic, prvním z bohů hledí v líc... – Hej – Tonko! Ruce rozbodané má u těla, krev na tváři... Tak hledí slunce k oltáři, ret jeho šeptá: Pane – pane! ...A pak se zřítí, zoufalá jak únava ho podťala –! Je stará věc a dosti známá: Kdo jenom jednou moře zřel, nic nezná pak už pod hvězdama, kam na křídlech by zaletěl, než moře jen a zas jen moře! Jej táhne k němu tajné hoře, jak někoho by tam v tu dál byl na věky, ach – pochoval – jej táhne k němu vášeň skrytá, jež vysouší kde jakou kost – a sráží v bláto přítomnost a ve snách budoucnost jen vítá – až moře zase pod tebou vstříc zahřmí ranní zášklebou! A když se znova domů vrátíš, zas přepadne tě onen žal –! Je věčný – sotva kdy ho ztratíš, s mateřským mlékem už’s ho vsál. Stín padá zase na kraj rodný... Je příliš něžný, příliš hodný – a zimomřivé je v něm vše, vše zrá tu jenom pro deště a pro pár barev matně hluchých... I tráva matně zelená je divnou něhou zlomena – toť svět je věcí polosuchých a shnilých v světě prohnilém, jenž plodí, rodí omylem... Ví bůh, že v nervy až to sahá a kácí všechny představy – tam dole tančí pravda nahá i přízrak její krhavý – leč u nás tančí prosté víly – či lépe jejich závoj bílý – a mrtvem šumí prázdný les, co tam vše živo ještě dnes... V rozpětí širším zem tam sténá, vše ostřejší a prudčí je, kdo jednou míří, zabije, to není duše pokažená, co ze skal jako z pohoří do tváře tvojí hovoří – Tu pod kůží hned srdce hmatáš, jak bije v tempu hrdinném, zde, Seveřane, marně chvátáš za životem, jsi prostě v něm... Stůj, usedni a naslouchej mu – a chceš-li, svoje srdce dej mu – však pozor, aby s krví tvou hru nezahrál si ošidnou –! Zde nechtěj rázem všechno míti! Zde naslouchat je nejlépe. Čas už ti lecos vytepe, co skvostem doma zazáří ti... Čas dá ti možná klidu kus – Seď! Mlč! A svoje štěstí zkus! A můžeš-li, tu radu dám ti – nech krajana tu krajanem! Ať za svým zdravím se tu chamtí, zde posvátná je pro tě zem, jež všechno, všechno ráda přidá, když v tobě chytrost neuhlídá... U ševce radš se ubytuj, tam najdeš víc než přítel tvůj kdes v krajanek snad kole svěžím – na písku bárka zvětralá víc věru pro tě schystala, než lávka známých nad pobřežím, kde slyšíš příval prázdných vět a nejhloupějších epithet... Jen slyš, jak mluví o západě! Bůh odpusť všechny hříchy jim –! Z nich každý žvatlá slova řadě podivným slohem „ohnivým“, jenž k ohni celkem asi má se jak jejich duše k oné kráse, jež mlčky z ticha rodí se a jako kámen drolí se... Je také něžná, filigránská bys mohl skoro o ní říc’ – však čím jí plá pár zřítelnic, to pravda nějaká je panská, jíž také chudák může vzplát, však musí umět naslouchat! Za noci mluví, někdy za dne, hodiny někdy, jindy mžik, tvé srdce marnou touhou vadne – dnes slyšel ji jen námořník a zítra chuďas kol s ní kráčí, ty nadarmo ji hledal’s v pláči – však zítra – štěstí záhadné! – tě jako lvice přepadne... Ó, slyš! Kdo troubí na moři to? To tritóni se volají – a když k nim dojdeš potají, ti na mušli i na varyto svou píseň v smíchu hodí v plen, jíž věčně budeš okouzlen! Do loďky zalez! Vše je prosté! Tvá mysl správně vzpomíná... Zda viděl’s, co tam venku roste? Toť ona zrádná bylina, z níž Sokratu jed píti dali... Do Athén odtud krůček malý... Na dosah ruky bozi jsou i jedy, jimiž k sobě zvou – a na dosah je moudrost vyšší. Kdo slyší celým tělem svým, je nejblíže všem tajemstvím i novým bohům nějak bližší... Svou uchvátanost v sobě znič a najdeš ke své duši klíč! Slyš, kterak moře houká, brouká, a celého tě opájí! I z kamene bůh na tě kouká a chechtá se ti potají –! Na stromě stejně jako kdysi v plamenném kole božstvo visí a nové volá ze sna sny: Zvedni se z lůžka, nešťastný –! Jdi! kráčej! – běž a vzduchem lítej! Co dole nad zálivem zříš? – Bez konce tvoji, otče, říš! – – Leť, živ se – kořist sobě chytej, a slávy pln buď i ten den, až sletíš k zemi sestřelen! To platí každý horečkami – a kdo to jimi neplatí, toť v školních pravdách kšeftař známý, jenž vždycky lež jen prodá ti! Však radš být měsíc hrůzou šílen a potom povstat vnitřně silen, než v shnilém klidu klidně žít a v prázdných slovech hovořit! Radš se slepým se koněm laskat a snít s ním třeba o trávě, než lidem zpívat o slávě, kde měl bys spíše sběř tu práskat, že pohled na vše slepý má a o vše jen se „zajímá“ –! – Můj bože, tobě jen se kořím, jenž nejsi jenom člověkem. Pro tebe v hloub se moře nořím, pro tebe v šeru dalekém já jednou padnu ubit ledy – však uvidím Tě naposledy! Že uvidím Tě, pevně vím! Jsem vojákem tvým poctivým. Snad budeš září nebo zvukem, snad stéblem slámy v dráze dnů, já na srdce tě přitisknu a ty v mé ruce budeš lukem, a v hvězdách bude trčeti můj šíp, jenž z něho vyletí! – Vždyť i ten Tonko Tebe vidí, že na smrt udřen v bárku kles’, on také nezří pranic z lidí, jak v zmámení zří do nebes, kde velké kroky kráčet slyší – je pod podlahou malou myší, jež tuší jakýs větší svět a cítí prkna třást se, chvět... Spí Tonko? V tvář mu voda šplíchá, s ní smývá rmut i pot a krev, však v mracích roste velký zjev, že Tonko sotva strachem dýchá... Ví ďas, jak ho to přepadlo – však jaké, jaké divadlo! To vidina je moře skvělá, jíž století jen porodí, tu smí být jenom duše bdělá – vše jiné špatně pochodí. To na smysly jak balvan padne... Toť jakás půlnoc duchů za dne a k strašnému jde osudí, kdo za ní snad se probudí. Spí proto Tonko jako kámen a v pěst má ruce zaťaty – je osudem svým zajatý a celým životem svým zmámen... On žil a byl – kde jeho cíl? A proč se vlastně narodil? Hle – z oblak velký strom se dělá, jdou větve z mračna do mračna... Pod stromem věčnost sedí celá, nějaká bytost průzračná – Leč je to stařec spíše, zdá se... Ve smíchu celý prohýbá se, po stromě věsí vějice (do vrchu dal jich nejvíce) a nyní flétnu vyndal, píská... Hoj, zkad ten ryk a hluk a šum? Sloup ptáků ční kams k nebesům..! A čižbař hrdla všechněm stiská..! Proč kořist čižbař zabíjí a do vody kams hází ji? Hoj, viz – což je to vůbec možná? Na ryby ptáci mění se! Však žralokem je husa zbožná a šturijún15 je z rorýse! Z orla je rybka na píď dlouhá, že zpod kamene sotva čouhá, a z tečky těla vrabcova je dlouhá ryba pásová...16 A čižbař dál se pořád směje – a vesel mává rukama. Odkud ti ptáci z neznáma? A proč se toto všechno děje? – Nuž, Tonko, praví, zříš svůj cíl a proč ses vůbec narodil? A z oblak ohrada se tvoří... Jsou stěny z větví spleteny – je vidět jako na nádvoří, dvě branky jsou tu – zavřeny – A čižbař na lovce se změnil... Má pušku, zuby povycenil – či je to pes, jenž zaštěká, že učul vlka, člověka? Teď zavyl – branka otvírá se... Zvěř zpředu, ze stran, ze zadu úprkem vbíhá v ohradu a ohrada div netrhá se... A lovec pálí do těch stád, až hromem zní to odevšad..! Hoj, smysl jaký ve všem tu je? Toť vír jen v kotli velikém! Jak luňák vzhůru vepřík pluje, a kočka vzlétá slavíkem – z kolčavy vrána vyletěla a ze slona se kavka dělá, z mrňavé myšky, hrůza žab, se rodí krásný kmotr čáp...! A lovec jen své rány slyší... – Oh, lovče, přestaň vražditi! Vždyť neunikne žádný ti! Je život hloupost žabomyší? Či nemá vůbec žádný cíl a proň se každý narodil? A z oblak veranda se skládá, ba spíše je to jakás klec, v ní stará žena niti spřádá a vedle stojí kostlivec – z těch nití provaz druhá souká a třetí dolů někam kouká,17 kde lidský dav dlí nečinně... Teď spouští provaz mezi ně... Jak rázem vyjí, skřípou zuby! Hop, teď ho kdosi uchytil, však šplhat nemá dosti sil – už – už ho strhli do záhuby! Kam dere se to všechno, kam? Jak rvou se, drou se, prou se tam! Hoj, viz – teď jeden výše šplhá! Hoj, viz – má plamen na líci! Tam dole vše už kryje mlha, on šplhá jako k měsíci... Až verandy se chytne živý, co vlastně uzří odvážlivý? Nač vážil tuto strašnou pout? Co vidí? Je to bohů kout? ...Zří zeď a na něm nahé děcko – to s medem krajíc polyká – oh, jaká chvíle veliká! A za okamžik pryč je všecko... Kostlivec střihne, kde je pak, kdo pohledět směl na zázrak? A z oblak mračen tíž se vrhá na moře – dolů – Tonko, spíš? Zlatými blesky vzduch se trhá – což z únavy se nevzbudíš? Sen pořád bloudí hlavou jeho jak rána u psa raněného, ret vysch’ a hrdlo sevřeno... Což ví teď, co mu souzeno? Což smí to nějak vůbec býti, by přišel k nám i osud sám? Pak propadnout radš mrákotám! Či má snad proto člověk žíti, by uviděl, co dříve nezřel, a potom neřek’ nic a zemřel? Hle, jak je moře rozehráno! Ten sen, to bouře rachot byl... Tak aspoň přešlo dlouhé ráno a člověk zatím nabral sil... Zas vodu z bárky čerpat třeba... A hlad je... kde je kousek chleba? Kde sardele? Jsou ty tam, pryč... Kde siňal? Tam je! Jako míč dál houpá se... vše jedno je mu – ba ten je spíše podoben, než to, co ukazoval sen, člověku klidně odvážnému... – Co kámen dělá, siňale? – Už leží dole na skále? Teď poledne je možná právě. Jak olej voda vypadá –! Sen pořád nějak straší v hlavě... Ví bůh, jak se to nastřádá –! Že z ptáků ryby býti mohou, to s bajkou nesouvisí mnohou – snad vlaštovek prý jenom rod se skrývá v zimě v hloubky vod, ač báchorka to jistě hloupá... Eh, k čertu! Raděj nesníti! Je rybář mokrý do niti, mrak trhá se a horko stoupá, snad slunce krátce zasvitne a rozhled v obzor poskytne – Hle, tamo velká loď sem pluje! Tři velké plachty nesou ji. Jak rychle brázdu vyhazuje! Jak vlny boky češou jí! Hoj, nyní Tonka uviděli! Zdá se, že všichni zkameněli... Pak slyšet vřavu z hrdel všech: Ó šílenče, své práce nech! – Leč Tonko rukou klidně zdraví, loď letí – letí jako pták, kam letí bouře, její mrak – a jeho bílý posel dravý –! Hoj, sever potácí se v m’hách – však jih jak září na vodách! Jak všechny hory pěkně vstaly – jak z nejhezčí by kolébky! Veselé slunce teď je pálí šelmovsky holé do lebky a velké děti bručí, hučí, lapají mračna do náručí, nos utřou si, pak hledí zas, jak nebavil by ten je čas – ví bůh, to velkých hor je témě a větší Síla prý je v nich, než kolem z vln hřmí zpěněných, ví o samém prý srdci země! A hor těch – v dálce po stu jich, kde tajný svět spí po slujích! Však nejkrásnější z těchto světů je přec jen bílá Sněžnice!18 Ji z ptáků dostihuje v letu jen šedokřídlá orlice. Hoj, jak je krásná, velká, čistá! Jak vědoma si svého místa kol rozhlíží se s velebou! Co všechno vidí pod sebou! Zří jistě i břeh Italie a proužky řeckých ostrovů – zří dolů k poli Popovu, kde ještě národ bojovný je – oj – zřela města hořet, plát, a zřela vojska k moři hnát! Leč ona klidna, klidna vždycky do věků tyčí témě své, jí cizí vše, co prarod lidský svým ve světě tam dole zve... Má něco z časů dávných v sobě a neprodá to mně ni tobě: to jezírko je v hloubce skal, kam z nás se nikdo nedostal... Za sto let někdo jednou zří je podivnou zbloudiv náhodou: je slyšet zvuky nad vodou, stopami písek pokrytý je, však prostor kol je slep a hluch – což chodí tam a vzdychá bůh? A bílá síla horou vane, a bílá kouzla kotví v ní – a jenom srdce zanedbané či prostá duše naivní v ty síly vůbec věřit nechce... V ně nevěřit smíš ovšem lehce, však běda – kdyby přepadly tě v okamžik tvé mdloby mdlý! Na zem tě pádnou ranou vrhnou a když se zvedneš ubohý a postavíš se na nohy, s tvé tváře masku lidskou strhnou, že dojdeš sotva domů živ, však nejsi, čím jsi býval dřív! A tyto síly, bílé síly... – u ďábla, Tonko, vzmuž se přec’! – což také tebe obstoupily, ty podlehneš jim na konec? Viz, kterak vichr povoluje! K ostrovu z dálek racek pluje – ó jen ho viz, jak zápasí a pořád cestu hledá si! A ostrovy se vynořily! Tam Bobara, zde Mrkan ční, dva hrdinové stateční, co rvou se, dokud troška síly. Dřív nesmíří se se Smrtí, až na prášek je rozdrtí! Nuž, vzhůru, Tonko! Vzhůru k práci! Noc druhá přijde za chvíli! kde smysly tvé se bavily? Něco tě mdlobou obestírá, něco tvé hrdlo rdousí, svírá, nech bílých bohů – škoda slov! Radš hleď, by podařil se lov! Co siňal dělá? Ryby dole? A že tě trápí trochu hlad? Ten lehko dá se překonat – jen hleď, bys v tom už nebyl kole, jež blíž se k tobě stahuje a ruce na tě vzpřahuje... – Ten dlouhý den a noc zas dlouhá! Vše plno snů a divných tuch. Mne v dálný kraj kams vábí touha, kde lidský snad už není vzduch... „Bych uzřel, co jsem dosud nezřel, a neřek’ nic – a potom zemřel?“ Zde ukut někde na mne šíp, já nelovil tak dosud ryb! Však nejásej hned, Konavljane! Já přečkám už, co přečkat mám, já dobře vše vždy proved’ sám a v konec má se vůle stane! Hle, pták zas letí k Mrkanu – a já živ doma přistanu! – Bůh žehnej srdci hrdinnému, jež na svou sílu spolehlo! Bůh žehnej v každém hnutí jemu! Vše jemu v dálku uběhlo a na blízku jen úkol zbývá a jediná jen touha živá, být se vším hotov, hotov jen a pak se vrátit svoboden zas ke krbu, zas volně zírat do lidí pletek, do hry všech, mít klidný úsměv na svých rtech a žít a žít a neumírat v té nejistotě strašlivé, že něco kořeny tvé rve. Buď hnusem raděj vázán cele, jen nikdy zábavičkou ne! To zboží bývá podezřelé a věc pro duše neskromné. Jen v strastech kotví naše žití a nemožno je obejíti, je nezmoh’, kdo je přeskočil a za sebou dál svůj má cíl... Víš, Herakles jak s hnojem pral se? Radš jistě po té práci sáh’ než střílet stíny v bažinách – tím ledakdos už vychloubal se! Však zmoci práci úmornou, to žádá sílu úpornou... A úporná jen duše ta je, co do lopoty klidně zří. Ta ve skromnosti veliká je. Jak pták se houpá v povětří, tak ona stále v sudbě pluje, leč sama let svůj diriguje, až ovšem na ten případ jen, kdy člověk tajně odsouzen je snést, co nikdy nesnes dosud, kdy shozen dolů v peklo je a nemá, nemá pokoje, až úplně ho zdeptá osud a hodí lidské do vřavy jak masný hadr krvavý –! Proč děje se tak? Kdo to skládá si takhle svoje romány? Proč na tom, na onom je řada, by skončil život prohraný? Já nevím... Snad to ptáčník dělá, jak Tonkova ho duše zřela, snad balkon, provaz visící nad užaslými tisíci, snad krajíc s medem, nahé děcko, jež na bílé tam sedí zdi, kde Věčnost sama spí a bdí, by nějak plálo, zrálo všecko, a podťat klesl každý klas a nezůstal tu jeden z nás... Tak Tonko též je nějak ztracen a ovšem zase neztracen, oč na životě má být zkrácen? Jej vlastní jakýs trestá sen o lidu, který slávy nedbá, a na němž malomoci kletba, o zlatě (ač to zapírá), jež odvaha si nabírá... A o světě, jenž byl prý kdysi tu slabošského bez vzdechu a brzo má být k výsměchu, jak v krčmě včera slíbili si – a celek? Hloupá sázka jen, v níž čert má býti poražen –! Co doma dělají teď asi? Noc druhá leží na vodě... Zda na Tonka teď vzpomíná si kdejaká duše v národě? Konavljan klidně jistě žije, u Danka sedí, kouří, pije – a Arnaut ovšem nelení a žert si tropí z vězení – a ti, kdo na modlení dali, teď sedí v jizbě setmělé a snad se smějí vesele... Svou povinnost už vykonali, kdo ví, co chystá zloba dne? Však nějak vše už dopadne! – Snad Tonko prohrá – vyhrá, kdo ví? – Snad nejbohatší bude z nás...? – Poručí víno soudruhovi, však ostatní si koupí zas, by tady po svůj život celý se všichni naň a naň jen dřeli? – Snad ožení se – vezme mi, co nejdražší mi na zemi? – Kde hlasy ty se náhle vzaly? Hoj, Tonko, matku kdybys měl, snad modlitbu bys uslyšel, leč tak jen ticho tmou se valí...! I vlny nějak usnuly jak prázdný život minulý... Jen déšť, jen déšť se z mračen lije, je dusno jako v chlévě kdes – noc praská, křídly kolem bije, však proto jen, že vichr kles’ a do prázdna se všechno řítí, co muselo se vyzuřiti. Loďka se houpá pomalu jak bílé oko siňalu... Snad bouře s dílem hotova je – a déšť jen konec pečetí? Je všade zvuky slyšeti, v nichž prudký příval teď si hraje – toť hudba hlučná, veselá a málo strachu nadělá...! Nuž, vyhráno je? Ano... Zdá se... Hlad trápí zase chvílemi, i žízeň trochu ozvala se, však ulehne a oněmí – Déšť jako plátno nyní šustí... Toť on, vše po němž musí růsti, toť milý, po němž rostlina svou náruč pořád rozpíná, toť on, jenž vzhůru ryby volá, by radostně si zahrály, kde vody dvě se setkaly uprostřed cesty shora, zdola, ve dvojím moři nad sebou, jak zvlášť to menších potřebou! Jak plácá, pleská to a šumí kol po moři i vzduchem v tmách! Vše kypí, samo též se tlumí a v sloupech tančí jemný prach... Vše v jeden tón pak náhle splývá, to sborem moře, moře zpívá –! Vzduch zmámen tančí v reji tom a houká jako výstřel v lom, však písně nelze pokaziti... Je jako zima nezdolná a jako jaro povolná – než vzdychneš, i tvé srdce chytí a za okamžik nese tě, kdes dosud nebyl na světě –! A tón se třese, bortí, hroutí... Pak jako děcko usíná... Teď nemůže se pranic hnouti – toť pausy slavná hodina... Jen vlnka za vlnkou se žene, jak mládí věčně roztoužené, a slyšet náraz jejich těl, by takt se nějak udržel... Pak dálka mrazem zafičí... Pak plamen v obzor vyšlehne, zavýskne, praskne, ulehne... A pak – ten klokot slavičí – to smyslů marné šílení – a k rozkoším všem znamení...! Slyš! Zmaten dokořen je cele, a ďáblu duši svoji dal, zapomněl na vlast, na přátele, kdo tomu zpěvu naslouchal! Jak ocel když se živly kalí – jak hrdličky by cukrovaly – jak po moři by někdo šel a zlatou trepkou zablyštěl – tón sirén zpěv teď nocí vane a do těch hloubek noří tě, kde padneš jejich do sítě a kde tvé smysly udýchané, průvodci těla nejistí, se stanou jejich kořistí! Slyš! Toť přec vraždy pokřik hrůzný! To lidské hrdlo chroptí, řve! Slyš! Toť přec vánku chichot luzný, jenž pohladit chce líce tvé..! Slyš! Takhle přec jen havran kráká..! Slyš! Takhle přec jen láska láká..! Slyš! – Což pak snad už hlupák jsem? – To ryba bouchla ocasem! ...Však žena krásná z vln se noří – je celý houf jich dokola... Kdo z kruhu jich mne vyvolá, bych nevrhl se v náruč moři, jak mnohý rybák přede mnou tou mocí zmámen tajemnou? Slyš přece! Tón to nyní známý, jak slavně zněl tu před chvílí! Nač plnit obzor sirénami, když mrak to prostě rozmilý? Tak nepěje přec slavík z hnízda, toť kluk, jenž v lese sám si hvízdá! A nyní nač ten ryk a vzlyk? To žralok v rybí hejno vnik’..! Hoj, mořských panen neleká se už dávno srdce Tonkovo, je s oním světem hotovo a nepřilnulo k jeho kráse – nenajdou kořist schystanou, ať znova z moře vyvstanou! Hle, co to kolem tmami pluje –? Toť mořských oblud lesklý val! Hle, jak se boří, provaluje..! Kde doposud se ukrýval? Hle, tamo kůň je s lidským tělem! Hle, kráva s chrupem dravých šelem –! Hle – toho že bych měl se bát? Toť delfín, nebo foka19 snad! Však obluda už k bárce míří – a za ní spěchá celý pluk. Slyš, jaký ryk a jaký hluk... a voda kol jak dme se, víří! Jich nadzvedá už bárku hřbet a zvrhnou ji, co nevidět! Viz přece! To přec delfín není, ni foka, tuleň modravý! Však poznáš hned ho v okamžení, až celé tělo nastaví – toť tuňák přece! Hejno celé se kolem žene, letí směle – a vraždí, rve a pustoší vše s kanibalskou rozkoší! Hoj, rybář zvyklý nebezpečím, že též však by jim z cesty šel? Jen vidlici20 svou kdyby měl, on mrštil by jí po největším, jenž před bárkou teď obrací! – Nuž buďte s bohem, junáci! – Však ty co chceš tu, Konavljane? Kde na moři se bereš zde? Kam zlato dal jsi nachystané? Zříš, do tuhého že už jde? Já nával bouře přečkal slavně, teď o kořist jen jde mi hlavně – Ji za hodinu v bárce mám a pro tě dobře uschovám! Ať vstane potom vichr znova, já plachtu napnu, dám se nést, kde Župy břeh mně známý jest, a před sciroccem už mne schová a pustí v chvíli příhodné – a tebe – úzkost probodne! – Že šňůra má je bez ryb dneska? Však uvidíme brzo již –! To písnička by byla hezká! Jdi domů, všechno uvidíš –! Jdi domů, nestraš duše zbožné a těš se věci na nemožné: že strach si ke mně usedne, že nejsem doma v poledne – že cizí pomoc volat budu, že nedovezu z lovu nic – že ty mi v smíchu vyjdeš vstříc a já že jako žebrák půjdu...! A to tvé zlato? Ďas je vem! Je proklato! Je probijem’! – Však věru – jitro už si kýchlo! Je k práci právě pravý čas. Je klidno... Moře zcela ztichlo – je vidět mlh už leckde pás... Hoj, kde je siňal? Jitřní stíny, což strh’ ho luňák do hlubiny? Hoj – příhoda to nemilá! Proč bárka též ho pustila? Kde šňůra trčí, všichni svatí? Což ryby, zástup zoufalý, ji ke dnu někam napialy a siňal bůh ví kam se tratí? Snad spíše druhý najde se a kořist svoji vynese...? A Tonko pluje, pátrá, hledá, však siňal kde je, bůh ví snad, či spíše ten, kdo spát nám nedá, když něco chceme vykonat... Mu rarach lidé jméno dali a že prý šelma je to malý – však ďábel sám je jeho strýc a z dobra nezná skorem nic! Hle – siňal tamo v dálce hopsá – však zřejmo, že je utržen! Kde šňůru najít nyní jen? Toť historie hloupá – pro psa! Je nutno pilně hledati, než moře lup svůj vydá ti. Však hledej šňůru v živlu holém! Kde uváz’ kámen pod vodou? Jak? Provaz v půli? Šňůra kolem však zamotána náhodou? Ví bůh, to kus jen parangálu! Což za ostrou snad zachyt’ skálu? Či je to pravda – je to sen? Je přeříznut, či přestřižen? Tak šňůru jenom člověk zmotá, tak provaz napříč řeže se! Však zloděj teď kde najde se či uličníků hloupá rota? Je kámen pryč –! V tom úklad skryt! A šňůra jde jak hloupá nit... Jde jako nit a – je – teď nití! Je rozpletena v provázky! Tak jenom tomu může býti: čert přimíchal se do sázky, a nyní všechno mate – plete...! Hoj, smysly, jenom neusněte, a celé divné zmatení na pouhý šprým se pozmění! Hle, noc se končí, slunko vstává, čert jako stín se rozsýpá, jen do hrsti vzít filipa, – v tom lidského je rodu sláva a marný pletky mocí těch, jimž člověk se vším na posměch! A Tonko pořád hledá, hledá... Nit stoupá z vody pomalu... Jak vzpomínka se tence zvedá z vod široširých úvalu... Teď ztratila se nějak zase... Což kdyby vskutku přetrhla se? Kde pak ji hledat, čím a jak? Jak vytřít Konavljanu zrak? Však nit, hle, drží, drží stále – a zase prsty prochází –! Ji tajného cos provází a je to dění nebývalé, jež v srdce úzkost nasije – však co to, co to asi je? Nit náhle těžší stoupá z pěny – ďas ví, co v ni se zapletlo! Však parangál to zpropadený – po niti musel na světlo! By neutek’ zase, ruka čilá ho rázem lapla, vylovila a dřív než lze vše vyříci, zaklesla na kruh na špici, kde s loďky lano vždycky visí... Tak velká ryba řádí jen! Hoj, rybáři, buď připraven –! Však lecos Tonko zřel už kdysi, a teď, kdy přestal hloupý špás, je ve své práci doma zas... Jak hádě šňůra teď se plazí přes okraj zvolna do lodi, do prkna sem tam háček vrazí, jak Tonko provaz odhodí – Kde návnada je? – Krabi malí ji dole prostě ozobali a velká ryba potají si opatrně strhla ji... Houf prázdných udic z vod se noří. Co dělat? Čekat, víru mít, že aspoň jeden něco chyt’ si dole přece na dně v moři – hoj, prázdný háčku nahoře, což nepotkal jsi úhoře? Však nyní pozor –! Šňůra váhá..! A něco, zdá se, škublo jí! To ryba vzhůru jít se zdráhá, že o cestu prý nestojí – však musí! Stoupá lekem štvána až tam, kde končí voda slaná, však sotva světlo uzřela, tu rozzuří se docela! Ocasem bije, vodu vzrývá jak mocná ryba hlubiná a potom rejdit počíná jak nejdivější ryba divá a je to – malý radža21 jen, co v loďku padá vytažen! A dále šňůra v loďku klouže... Vše jaksi končí na plano... Jdou zas jen háčky vzhůru z louže, nic na nich –! Vše je sežráno! A hloupý radža oči poulí: – Což se šňůrou teď penny22 jdou-li? Kam dáš je, sborem jestli jdou? – – Táh’ bych je prostě za sebou! Však – bože! – Kriste! – Panno Svatá – jsem střelen – – – pálen... za živa...? Co ruka má to ukrývá..? Ký běs to po srdci mi hmatá..? Ký vrah to v páteř nůž mi vbod’..? Co vylezlo to... z lůna vod..? Můj bože..! Malá rybka září na dlani všemi barvami – leč smrti běl má Tonko v tváři, zrak plní se mu slzami... Vše chvěje se a v mlze hyne... Spas jeho duši, Hospodine! Toť ryba-vrah, již v ruku vzal, jak s malým radžou žertoval! Hle, její bodce, zrádné, lstivé a celé jako skleněné! Jsou žíly jako z plamene... a hadí hnízdo, nerv kde dříve... Toť taranta,23 již zrodil jih daleko v mořích ohnivých –! A Tonko rybku s ruky smetá... Ji botou rád by rozdrtil – však po vůli je nějak veta a povstat, k tomu není sil... Krev hučí, rozum sotva šeptá, chce hrdlo výt, však jazyk bleptá a míň než děckem teď je muž... – Hoj, Konavljane, konec už! Kdo s člověkem tak smí si hráti? Jen viz ho! Ruce vztáh’, by řval – proč zbyl tu, proč má trpět dál? – Jak teď se vůbec domů vrátí? Jej vraždí bolest veliká... A chlap jak jehně naříká..! A Cavtat čeká... Věky čeká, zda slávy den mu zazáří, proč nepočkal by na člověka, jenž venku prostě rybaří? Že z kouzel špatné vstává ráno? Vše od věků je uchystáno, dnes ten či onen zmýlí se a vyběhne a ztratí se... Kdo u mořského uleh’ kraje, ten překvapením přivyká – je ničím tady tragika, na kořist cizí každý zraje, jak jinde též to u lidí, již zřejmě však to nevidí. A Cavtat čeká... Nehrdinsky – by mohlo říc’ se skoro snad – však nedbá úsměv na dětinský, jímž chtěl by ten ho pokárat, kdo Ameriku v hlavě nosí, a rád má vzdutý bzukot vosí, v němž není radost ani pláč, v němž každý dře se, čert ví nač. Zde každý prostě věří v sebe a k bohu mysl pozvedá – otec se opřel o děda, syn o otce a kousek nebe, v něž také jiní hleděli a byli klidní, veselí... A Cavtat čeká... Tonko kde je? Vždyť slíbil, že se navrátí! Vše ke kostelu ráno spěje, což moh’ by někdo zoufati? A s věže zvonek zvoní, cinká – toť na Tonka je rozpomínka – – Pojď domů, Tonko! Hry už nech! Nač potácíš se v marnostech? – A steré oči v dálku hledí, zda jeho loď už na blízku, jak vyvázla z vln útisku – a s jakou pluje odpovědí sem junák s myslí hrdinnou na sázku víc než zločinnou. Mrak zase zastřel nebe v dálce a mračna jsou i nad roklí – zas vichr hotoví se k válce – a zvedá plášť svůj promoklý... Teď z toulce vodu vylil na zem a liják máme tu zas rázem... – U čerta! Tonko! – Co chceš víc? Ať něco máš, či nemáš nic – ty vrať se hned, my čekáme tě! Slyš – bora hučí z východu, kdo odváží se na vodu pak pro tě na tom božím světě? Kdo šílený tě zachrání z tance, v němž tančí satani? A kněz se vroucně s všemi modlí za jednu duši ztracenou, již vraždí v živlech osud podlý pod klenbou, vztekem zastřenou. – Och, Svatá Panno, schyl se k němu a pomoz poloubitému! Jej vynes z tůně žalosti a z moci zlých ho vyprosti! – Jsou lidé... modlí se a pláčí... jsou jiní – hledí hněvivě... Zda Tonko dosud na živě? To pro ně i část víry značí – nevěrou duch už krvácí – leč Tonko zpět se nevrací! Jsou jiní, kteří kříž už vťali do vzduchu v dálku za Tonkem, však vnitřně přec je něco šálí v závoji divů tenounkém: snad Tonko už se přece vrací – má s příbojem jen těžkou práci, jenž hloupě v cestu staví se... a Tonko náhle zjeví se! A bude tu! – Ó víro zbožná, proč tím se těšíš obrazem? Hle, s mračny hromem žvatlá zem! Jak bárkou plavba je tu možná? A ruka druhý dělá kříž: Ne, nevrátí se nikdy již! Je po mši a dav po nábřeží se dává přímo k hospodě, jej udržeti lze už stěží, je jako pěna na vodě: hoj, pomstou, pomstou jenom plane za lidské žití pošlapané a je už k pomstě hotový – chce vrazit zkrátka k Dankovi a na soud lidu vydat prostý ty, kteří všechno začali, by všem se potom vysmáli – čert sám ty přines’ divné hosty! – čert sám ať jich teď ujme se a do pekla je odnese! Hle, v čele sám jde Petrič starý, toť starešina rybáků! Ten zažehná už všechny čáry, zrak vbodne pěkně do zraku a na dně duše všechno spatří, co s peklem opravdu se bratří! Ví bůh, ten v každou vidí hruď... Nuž, počkej, pomsto, ticho buď! A před hospodou zástup staví... Jek zazní – Petrič pokyne, jek ztichne, v sobě pohyne a všechny k sobě letí hlavy – jde Petrič dovnitř sám a sám a správnou věc už zrobí tam! Ve dveřích stojí Danko bledý, stráž němá stojí u oken. Což skončí-li vše naposledy krvavou bitkou přece jen? Však zajatci, hle – klidně sedí, z talířů bílých krmi jedí – již před chvílí jim Danko dal, než lid se k němu rozehnal. Ten klid! – Sám Petrič se mu diví – Strach nelpí jejich na duši? Což nebezpečí netuší? Či je to známý poklid lstivý, jímž Turčín rád se maskuje, když vše už dáno v sázku je? Uctivě hlavu Petrič sklání – ti zdraví prostě, bez bázně. – Již promiňte mi, vzácní páni – začíná stařec rozvážně... – Sem židli! – Petrič usedá si, své bílé zvolna hladě vlasy – ...Já přišel k vám dnes proto jen, bych skoncoval zlý pokřik ten, jenž městečkem se dneska zvedá. Zlou věc jste tady smluvili, zle může skončit za chvíli, mně nejednat však čest má nedá, já nezřel ve svém žití den, by host jel od nás uražen. – Nuž myslím, třeba skoncovati! A myslím, nějak prostince. Ať Tonko nevrátí se, vrátí, vše jedno v této hodince. Zlou věc jste spředli, znova pravím, však rozumem lze skončit zdravým vše ještě dnes – však zítra ne – až vztek se k slovu dostane. Nuž – co by navrhli jste sami? Jdi, Danko, pošli domů lid! Klid s rozvahou tu musí být, ne hloupé záští, které zmámí, a provede věc nečestnou, kde jinak čestní lidé jsou! – A Petrič hostům v tvář se dívá... Co spí v těch zracích nehybných? V nich divná síla kotví, živá... A neblysk’ jimi nyní smích? Můj bože, ne..! Zří cize, chladně, spí černá věc těch zraků na dně a co se děje v pozadí, to bílá tvář jich nezradí... Konavljan nyní klidně dýmá... Jí Arnaut... Danko už je zpět... Před starce víno staví hned rukama svýma čipernýma – Je ticho venku, v jizbě klid a začíná se hovořit... Pomalu Petrič upije si... – Nuž – páni? – Věru, co ti říc’? – – Mne vaše ticho nějak děsí... – My nezavinili přec nic! – – Jsou strany stejně vinny obě! – – On začal! – V pozdní noční době, kdy víno zmátlo smysly všem... – On jen byl všeho původcem! – – Vy do sázky však hnali jste ho! – – Však sázka byla, on jak chtěl! – – Vy hnali jste ho! – Dorážel, ty šanoval bys chlubivého? – – Však jestli vln ho přikryl val? – – Sám na se Smrt si zavolal! – Pomalu Petrič hlavu stočí, kde okénko lze k moři zřít. Pak zatne zrak svůj panstvu v oči... – Nuž – jak to chcete zakončit? Což, Konavljane, nejsi zdejší? Kdo zítra ty tam ukonejší? To, Arnaute, sám řekni mi: čím zachráním vás před nimi? – – A proč nás vůbec zachraňuje tvá ruka i řeč laskavá? Čas letí, sázka dozrává... A Tonko možná domů pluje... A bude z něho velký pán! – směje se tiše Konavljan... Teď Petrič pohár na zem sráží a vstává – v tváři zmatek, hněv. Hněv vidět je i v tváři stráží... až do očí jim vběhla krev, leč Petrič rukou zadrží je – – To, pane, slovo poslední je? – – Jak – poslední? Dals návrh snad, jímž vše se dalo rozvázat? – – Zde jest! Tvůj výrok sázku zruší, já za vážnou jí neberu, ty zlato předáš klášteru na spásu hříšných našich duší, pak v klidu s lodí odplout smíš, však nikdy sem se nevrátíš! – – Jak může tak tvé radit stáří? Což, když se Tonko navrátí a zlato bude na oltáři? Kdo z vás mu sázku vyplatí? Kdo v sázku šel i kdo ji platí, ti jen ji mohou rozvázati, ne jeden však! Jsem čestný muž a Tonka tady dočkám už! – – Ty myslíš, že se přece vrátí? – – Což zahynout mu souzeno? – – Já myslím, vše že ztraceno! – – Můj vklad i pro noc třetí platí! – – A cíl kde všeho tajný je? – – Vždyť slíbil, že mne zabije! – – Slyš, Konavljane! – Nech mne býti! Mám hloupě dát se urážet? – – Ty ve mně stáří měl bys ctíti! Hleď, v divé vášně padá svět...! – – A já se směju strachům tvojim! Či myslíš, že se smrti bojím? Či mníš, že zlata třeba mi, bych v nebe vešel za vámi? Kněz za vás k nebi zvedá Krista, já zvedám číši k nebi sám, já spásu svou sám v ruce mám, je v Osudu už věky jista, a za tvé kejkle zlatem svým já nikdy nikde neplatím! – – Stůj, Konavljane, co to chrlí tvá strašná ústa do vzduchu? – – Kus života v svět nedomrlý bez pohybu a rozruchu, v ten svět, v němž velké bohů dílo se pro pár kněží narodilo! – – Stůj, Konavljane, s pravdou ven, jsme opravdu ti stádem jen? – – Míň nežli stádo, pouhý tlach, jenž po geniích kdys tu zbyl! – – A naším bratrem Kristus byl!? – Z vás právě proto nemám strach, a proto nedbám vašich rad, že do konce chci vytrvat! ...A zatím Tonko v bárce leží a vyje, zuří, mukou štván –! Jak prázdná cívka rozum běží a kraj se boří do všech stran... Nabíhá rámě, tělo pálí, jak sršni by je rozbodali – a celá páteř hoří v něm jak větev z roští nad ohněm – i vítr v horké tváře bodá jak rozžhaveným špendlíkem, kol v hrůzném kotli velikém vře jako ocel žhavá voda – toť živlů souhra zmatená a vprostřed – duše ztracená! Hoj, zimnice to pařát divý, co Tonka štve teď mdlobami – každičký pohled obraz křivý v skulině ve svět neznámý, každičký povzdech rána z děla, jež nad vesmírem zaduněla, a každý pohyb, každý sten je předem zrazen, rozložen...! A hlava jenom blouzní, třeští – a duše s bárkou vylétá vysoko někam do světa, co tělo sténá v spárech kleští, jež drtí každý nerv a sval, na který’s dosud spoléhal! Kde plachta, která měla nésti dnes ráno Tonka k domovu? Kde rybář, jeho lov a štěstí? Kde silhuetty ostrovů? Kde Župy břeh a bílé skály, jež ráno k sobě Tonka zvaly? Kde celý ráj ten ztracený? Kde moře povrch ztišený? Kol vítr letí, marně chladí tvář rozsápanou, zmučenou, kol deště v dál se přeženou, leč každý mrak též doupě hadí, v němž jako v nervech syčí jed – a hučí příval hrůz a běd. A vichr vzrůstá, moře vzrývá a rozpěňuje hlubiny, však viz, co dole všechno skrývá jediný útes nevinný! Toť jastoků24 je úval celý, je jak by ježci obtáčeli – a mířili kams k očím tvým ukrutným kopím pichlavým! A vedle tam ta černá tlama? Ta krev a mléko, šeď a běl, jíž nemocnější’s neviděl – toť holothurií je jáma – fí – jaká díra ohavná, už pouhou barvou otravná! A vichr klesá, moře vlní se jako břicho s útěžkem. Čím se to povrch dme a plní v pohybu hnusném, přetěžkém? Kol samý gruj25 se vodou valí a za ním – pohled nebývalý – jde za murenou murena jak stará zmije zbarvená, jdou bez pohybu jako leklé – a s nimi táhne vzduchem puch – za nimi jiný plove druh – však tyto – živé jsou a vzteklé..! Viz, kterak hledí na tebe a zuby klapou o sebe! Co to vše rodí moře dneska? Toť v hejnech vrag a škarpina,26 o ploutev ploutev kolem pleská, co to vše rodí hlubina? Kol mačky, mačky27 jak by stály a vrtěly se, tancovaly – je, zdá se, plné moře jich i jejich kožek škrablavých –! A jak by tělem tvojím pluly... A draly horkou kůži tvou... To zimnice je s horečkou..! se šílenstvím a se svou zvůlí..! A ovšem taky s branou duh, z nichž do tvých běd zří cizí bůh... Jen viz ho, viz! Tam z dálky pluje k Tonkovi plachta nachová... Loď jako ryba nadskakuje – toť vskutku yachta čertova! A loďka vlastně – ryba černá, podivná hračka nerozměrná... Jak bystře mořem žene se, jak plachta trochu nadme se! Však jaký stožár, duše prosté! Toť révy peň je vztýčený i s výhonky a rameny, révové listí na něm roste a sem tam snad bys hrozen shléd’, jak dozrá jednou za sto let –! Zří Tonko na ten zázrak skvělý – loď tančí, letí, zatáčí... Roj pliskavic s ní tančí celý, že zrak vše shlédnout nestačí – leč koho vlastně loďka nese, že sotva stane, nepohne se? Kdo tady živly takto zvlád’, že jeho jen tu platí řád? Teď nedaleko bárky stojí... Zří Tonko: jaký vzácný pán –! Toť stokrát víc, než Konavljan –! Však co tu s lodičkou chce svojí? Vždyť Tonka přec si nevšímá a oči nějak mrtvy má... Noc třetí padá v obzor širý, kde Tonko s kouzly bojuje – zde kolbiště pro bohatýry, však sklep též všech zlých duchů je. Je mrtev Tonko? Jako ptáka si střelili ho nebožáka – Co chtějí s ním však ještě dál? By zakřičel a zazpíval? Oj, lidská řeč jak štěbot ptačí – toť slávy bohů zrcadlo – v ni něco z ráje zapadlo, však někdy přece nepostačí a třeba, aby lidský řev dal nebi barvu na úsměv! A Tonko leží, vzdychá, sténá, nemůže tělem pohnouti. Je páteř jako přeražena a kloub, jak když se vykroutí... Vyprahlé hrdlo slinu hledá, na ústa žízeň rudá sedá, do útrob vnikl vrahem hlad a týrá, pálí napořád... Nehybně do tmy Tonko zírá, kde vichr práská salvami, to na okamžik omámí a člověk zmírá, neumírá... Však teď to zase křeče jsou, jež div že duši nevyrvou...! Zří Tonko v tmách zas váčky zlata... což vrací se mu vědomí? Třesavou rukou po nich hmatá – leč div že tělo nezlomí, křeč za ten pohyb tak ho trestá – že k smrti už to málem cesta –! – Zhyň, červe! – hřímá v žilách jed – teď rukou hnul jsi naposled! – A všechny smysly zvrátily se: sluch vidí, slyší zrak i hmat a chut chce vůni ohmatat – A všechny smysly ztratily se, a neslyšet nic, nevidět... A jak by pod sklo vlezl svět... A Tonko náhle pluje, pluje... Leč kdo to plachtu rozvíjí? Po stranách ryba vyskakuje a Tonko sluchem vidí ji. Leč – kdo to jedro28 napial celé? Toť víc než služba od přítele –! Leč – ký to pohyb klouzavý a přísvit ve tmách mlhavý? Toť jak by člověk běžel zrovna po cestě mládí stříbrné, jak štěstí když se přihrne, jemuž se pranic nevyrovná – však nyní – rána k srdci to, jež padá k zemi ubito! Spí všechny zvony v světě celém – však náhle vidíš všechny znět! Je mrtvo, chladno v srdci smělém, spí v kapce vody celý svět –! Hrá barvami a žáry všemi, však okamžik a spadne k zemi – a to je chvíle soumraku a vykoupení žebráku... Věc věru divná, kterak nebe si lapá mouchy dole tu: tam toho chytlo z rozletu, v omáčce zase loví tebe a jiným spásu přináší, tím, že je drtí na kaši... A kouzla stejně s nebem loví – (však nebe také kouzlo je) ráj ukazují tulákovi a pak ho srazí do hnoje – fí – na tu hru! Jen je-li velká a Smrt když slavná velitelka, pak stojí za to s kouzly hrát a úsměv na rtech umírat –! Pluj, Tonko, kam tě ďasi ženou či možná bílí andělé – co v dálce čeká setmělé, vidinou můž’ být vytouženou, již vystopoval tvůj ti duch – nás zrádce všech i věrný druh! A bílá půlnoc Tonka zvedá a posazuje za vesla... A srdce svůj zas rytmus hledá, i síla v trosky pokleslá... A bárka běží, letí zase, tancuje, vrtí – kolébá se... A bílá plachta visí v tmách jak láska v pozdních vzpomínkách... Leč běda! V tom všem Tonko není, jak ve všem cele býval dřív – zde noci roste prostě div a divné živly v rozčilení zjev lidský ženou uvadlý, kde mámení se zrcadlí..! Tma ztrácí se kams na výšiny a z dola roste záření... A mořem táhnou zlaté stíny... A dno je zlaté sklepení... A bárka jak by byla z mědi. A na plachtě pták divný sedí... Má oči jako drahokam a šilhá jimi sem a tam... Teď zved’ se, letí... Zdá se, spěchá... jak zprávu někomu by nes’ – teď jako hvězda v obzor kles’... jež blýskne, stopy nezanechá... A bárka stojí najednou nad jamou divů bezednou: Vzduch s vodou promísil se zcela, je namodrale našedlý – jím v hloub i v dál se stavba bělá, již lidské ruce nesvedly. Toť bílý mramor – schodů řady – a tvoří kolo dohromady, a celé kolo, každý schod, toť jako výkřik o život –! Děs leží na dně stavby smělé, však celek hřímá vůlí žít, je vášní všechen jeho klid a prozrazuje stavitele: to bezohledný velký věk sám před sebou tu v práci klek’! A schody pomalu se plní, – však jaké divné postavy! Tam tulení se stáda vlní a vedle – želvy ohavy! Jak čile krky natahují, jak modrým živlem bystře plují! Kde vzalo se jich tolik však? Či je to dole v hloubce mrak? Však tuleně lze jasně zříti, ba dokonce i slyšeti –! Bučením zvíře zvířeti chce jakous hloupost vyložiti – jak chechtají se, prskají na sebe v schodů okraji! Však z leva co to vplouvá zvolna? Toť mečounů je hustý šik! Slyš, jaká vřava obapolná a jaký kvikot, smích a křik! Ti chlapci, nezbedové malí, z ryb praporků si nadělali – cár veselý má každý z nich na konci mečů krvavých! A nespolknou ho! Plují, jedou a jenom očkem mžourají, zda přátelé se dívají – a tak si vážně při tom vedou, že stará želva pomalá jim za to pusu poslala! A z prava delfíni se ženou a tuňák... hejno za hejnem...! Tu letí řadou roztaženou, tam v proudu hloubkou nestejném, ba zdá se, kejkle provozují, a proto všichni různě plují – toť velký národ nezbedů, jdou jako šašci ku předu... Tam jeden dětsky sudy válí, tam jiný metá kozelce, po schodech skáčí po délce, a když vším světem zahýbali, jak dým se srazí najednou a bleskem tiše usednou! A nový mořský národ vchází v prostory bílé arény – ten velkým míčem sobě hází, jej v letu chytá rameny – toť chobotnice moře ze dna, z nich pod let tisíc není jedna! A jejich míčem – pro boha! – toť ztracená loď – nebohá –! A nové stvůry přicházejí a novou hrou zas hrají si – vše má však také obrysy, jak při pohádek bývá ději, jen barvy trochu prudčí jsou, víc planou každou minutou... V důl hledí Tonko, před se zírá, hle, schody rostou výš a výš...! Cos nad nimi se otevírá – toť brána, jaké neuvidíš –! Však – běda! mizí – v moře – klesá – a nahoru kams pod nebesa – se žene nesen plameny jakýsi kužel kamenný –! Teď stanul... Nad ním slunce visí – a pod ním – co že je to zřít? Toť neznámý je jakýs lid – že lidé tam by usedli si? Však – jak by tam se dostali přes moře, živel nestálý? Toť moře a zas pevnina je a povětří a voda zas –! S výškou jak s hloubkou vše si hraje a zpátky jak by běžel čas... – A naproti? To obři, ďasi – a rybí ženy strašné krásy – tam člověk – had a nymfy kol, tam Kentauři se ženou v dol – a jednooký démon hází za nimi skálu s křikem svým, však vše jen rozmar je a šprým, z nichž radost mají bůžci nazí, (jak asi z všeho na světě) a tančí želvám na hřbetě...! Vzduch s vodou jako oheň syčí a praská, kvete jiskrami. Však jaký pohled holubičí vše proťal náhle neznámý? Jen viz ji! Tam ta – tam ta paní tam naproti! Snad pouze maní své oči zvedla – který král by těm však zrakům odolal? A vedle jiná, krása nová, s ní též však netvor chlupatý a chlípný kozel bradatý – kam, Tonko, rozum tvůj se schová? Vše v kráse jako v nekráse rozkvétá, září, pestrá se... A tajná řeč se z živlů rodí: I my! I my! I my jsme tu! Nám čas přec nikdy neuškodí! My nemizíme ze světů! Nás vidíš už? I ze Sněžnice jsou tu! Jsou tu! A je jich více než jedno božstvo! Patř jen! Viz! Což mají všednosti snad rys své v tváři? Dneškem všechno měříš? Vždyť zříš nás, náš též slyšíš hlas! Hleď zpříma! Mluv! Už věříš v nás? Či v budoucí jen život věříš a ničím čas ti předešlý? Hni rukou, červe, můžeš-Ii! – Kol Tonko zděšen zrakem bloudí: je v středu světa zašlého! Vstříc pohrdání jen mu proudí a všichni patří na něho! Jak zhaslá svíce připadá si, jak mrtvý, který vzpomíná si a nemůže si vzpomenout, kdy, kde a který skryl ho kout. Je ztracen! Ztracen na věky je! Jej náhlý blesk snad omráčí...? Však – proč se kde kdo otáčí? Proč tento svět ho neubije? Slyš – co to praví mocný hlas: – Teď na kolena kde kdo z nás! Však Tonko stojí jako vbitý... Zří: k rybě ryba přimkla se, do písku lezou želví štíty, ďas k ďasu na zem vrhá se, i holubičí pohled luzný je světýlka teď sloupek nuzný – a všade ticho zavládá a v atomy se rozkládá... Teď slyšet... vesla vodu bijí... a v taktu slyšet povely... a hlas to není nesmělý, jenž veslům zpívá melodii... ...A nyní – viz ji! Letí sem – jak nadnášena oblakem –! Toť loď – jak obři by ji zkuli! Je krev a ocel, plamen, blesk – div jednou, zázrak druhou půlí a s paluby zní zbraní třesk – papoušci sedí v rahnech na ní, jak velké květy v záři ranní – koberce brázdí vlnek lem veselých třásní poskokem... Teď přirazila – náhle sice, však s opatrnou něžností – pak od schodů se vyprostí a odlétá jak vlaštovice... Bouř hlasů, zdá se, nese ji: „Buď zdráv, kdo zrozen v Doklei!“ Tak všechno volá, křičí, plesá, co kdosi kráčí schodištěm – což stoupá snad až na nebesa? Uviděl kámen... stojí něm... Teď obrátil se... Tonko vidí: to konečně je někdo z lidí, toť tvář, jež lidem přidána, a lidským bojem popsána...! Toť muž jak dub, jak socha málem – Zrak v prostor upřen bez hnutí... Toť zrak, jenž vše si vynutí i na osudu neurvalém – však kdo ten muž, to rcete mi, že vše teď pod ním oněmí? Nemluví, stojí... Zdá se, čeká... z kamene oheň vyvěrá... Teď hlavu sklání, zvolna kleká... S ním dole obec veškerá... Toť obřad tajný – mysterie – však z bohů – kdo tu ukrytý je? Což ukáže se tvorům všem na voze slávy ohnivém? A oheň roste... Všechno klečí... I delfín nějak modlí se, tuňáci v hloubkách tratí se, vzduch zase zvoní tajnou řečí, jež chvílemi zní jako vzlyk a jako prosba... jako dík... A Tonko stojí jako vbitý... Zří: kámen praská, dvojí se – v paměti obraz vše je smytý a kouř kams pod zem tratí se... Však z toho kouře co se vznáší? Toť krásný jinoch v mluvě naší... Má v ruce pochodeň a nůž... To – bůh je –, tomu jenom služ! Frygická čapka hlavu kryje,29 pod čapkou oči veselé – však jsou to pruty z ocele, v nich život všech nás zavřený je – toť pravdy pravda pravdivá, jež nikdy nic ti neskrývá! Hle, už mu býka na smrt vedou! On vrhá se naň, vraždí ho..! Toť útok v dálku Doby šedou, na nepřítele většího, než kdo z nás větří svojí duší – ten útok její vládu ruší! A útok ten je věčně živ jak věčná smrt a věčný div! Kdo tedy smrti lekal by se? A života kdo by se bál? Hle, na nicotu život vstal, krev na obětní dýmá míse, štír dole jinak hledá ji a s hadem pes už chlemtá ji..! Plá jinoch jako nebe rudé – pochodeň hoří jako květ –: Co bude, věčný život bude a nesestárne nikdy svět! – A jinoch jako koule žhavá – se všemi moři propadává... To sopky duní bůh ví kde – leč jejich lůno dnes je zde –! Hle, voda kypí, k nebi bouří, a pod ní země puká se... Vše rodí se jen v zápase – a kdo snad nad tím oči mhouří, ten podoben je dítěti, jež nesmí pravdu slyšeti! A Tonko stojí jako zmámen... Zří: pryč je bůh i pes i had – pryč oheň, oltář – puklý kámen – což umřeli tam dole snad? Jak smrtí zasaženi leží – po bitvě kdes a děsné řeži – a chroptí vzlyky strašnými – neb ještě bůh je nad nimi... Jen zvolna, zvolna opouští je – a v život zas je navrací, kdo vstane, ten se potácí, kdo vzhlédne, jako osleplý je a nehýbou se svatyní zas ani čilí delfíni. Však nyní On též povstal ze sna! – Hoj, vzhůru, bystré plémě mé! Hoj, praská smrti brána těsná a my zas žijem’, žijeme! Nadarmo osud balvan valí, by chytráci nás pochovali, nadarmo z nás že kde kdo kles’? My nesmrtelnost zřeli dnes! Ať mrtva je má Armenie i celý Egypt s Persií, ať písek pouště vzal si ji, ať v močálech a loužích hnije, ať palác můj mi rozbili krajané moji rozmilí, já jsem tu dál a věčně trvám, a nejslavnější jsem z nich všech, mým klaněli se kdysi brvám a mne zas mají na svých rtech, když o té začnou mluvit láji, jež hledá život někde v ráji... Já na kříže je kdysi štval, by jejich bůh se ukázal..! Nadarmo ovšem – váhal vždycky, byl v intrikách jen veliký, mé všechny bořil podniky, že zlepšit chce prý osud lidský... a ptám se v pýše neskromné: co že dal lidstvu místo mne? – A Tonko jako balvan stojí: jak chechtají se rouhavě! Vše pohnulo se jako k boji, trup k trupu, hlava ke hlavě... Však, probůh, kdo to, kdo všem velí, jaké je jméno veliteli, jenž před všemi se chlubí tu, že neznal nikdy soucitu? Prý Dalmácie syn to prvý, jenž slávou dorost’ v říši hvězd... Což – – Dioklecián to jest, jenž křesťanskou se brodil krví? Oj, běda, nyní hlavu zved’ a třikrát běda, Tonka shléd’..! A Tonko jako fascinován zří jen v ty oči z ocele... Spí jeho osud v nich teď schován..! Pot vyvstává mu na čele... Zas jeho duše sténá, úpí... v ni bije předmět jakýs tupý a z venčí slyšet mocný hlas: – Jak dostal jsi se mezi nás? – A Tonko hrůzou schne a bledne... má padnout na tvář? Snad by pad’, leč kterak má to dokázat, když ani prstu nepozvedne? Je ztracen, zničen dojista –! Jej drží síla nečistá! Hlas mocný znova ozývá se a tentokrát už blíž a blíž: – Slyš, červe! Víš snad, kdo tě ptá se? Mluv! Krátký čas nám zbývá již! Co chtěl jsi vlastně mezi námi? Mluv zpříma a ne vytáčkami! Co zřel jsi? Mluv! Cos tady zřel? Mluv, červe, co jsi uviděl? – A Tonkem temná hrůza třase, jej neposlouchá přece ret –! Jak všechno tomu povědět, jenž jako ďábel vyptává se? Ať vezme duši, shltne ji, jí věru bude lehčeji! Leč náhle cos přec v krku praská a uvolňuje hlas i řeč: – Mne, pane, přivedla sem sázka, mne týrá jed a drží křeč, co zřel jsem, nevím zpola ani, vše, myslím, bylo pouhé zdání – – Jak, hloupý mluvko, zdání jen, co za sto let nám dává den? Co chtěl jsi tu? To pověz krátce! – – Svůj siňal, bych moh’ domů jít a na vše, na vše zapomnít a do smrti z všech hříchů kát se...! – – Jej, slyšíte-li, přátelé, i jeho srdce zbabělé? – – Nuž, skočte naň a přivažte ho zas jako jindy ke kříži! Toť on zas z rodu proklatého, jimž všem je život obtíží – však siňal chce! To tykev pouhou, jen po ní, po ní mře zlou touhou... kde je? – mu rychle dejte ji, je jeho spásou, nadějí! Však za to, že tvé oči zřely, co z bázně sta zde nezřela, ať zří tvá duše zbabělá, čím nad vámi jsme kdysi čněli, proč vaše duše stonavá to v boji věků prohrává! – A Tonko cítí: teď ho vzali a přivázali k stožáru, z pod nehtů krev se proudem valí, řve úzkost v útrob požáru... A v dálce žlutá tečka visí... to Tonkův siňal býval kdysi! Nad bezednými propastmi jak hloupá věc se směje z tmy... Teď u loďky je... s loďkou vzplouvá... Kam noří se však bílý svět? Za chvíli pranic nevidět, jen moře kol se vlní, vzdouvá... To scirocco je, zdá se, zas a dole někde hřímá hlas: – Nuž, pusťte ho, ať tedy pluje, však bez pomoci vaší vpřed! Vždyť zříte, jaká vůle tu je a jaký héros v bárku sed’! V nás nevěří, nám smál se kdysi, teď se slzami krev svou mísí a jestli sázku vyhraje, zas bude tam, kde dneska je...! Je zralý –! On však neví o tom! Jej žeňte honbou šílenou nad stopou lodí ztracenou – a potom –? Ať se zřítí potom! Jej k rahnu ještě přivažte! A – Epidaur mu ukažte! – A Tonko cítí: prsty láme mu sprostá síla surová! Jej všechno mate, všechno klame... a nejvíc tíseň zraková... Hle, v moři nový den se rodí – leč co to letí kolem lodi? To vichr, mračna, déšť i zem’ – vše pod červeným závojem –! Na břehu stromy v háji šumí podivným rytmem úděsným, však živlů teď to jakýs šprým, kterému člověk nerozumí, či spíše chechtot běsů těch, co v mušle troubí v útesech! A Tonko cítí: bárka pluje jak mořem tak i oblohou, jak z moře – z mračen vyskakuje – tam viděti je nebohou! Stožárem dolů k moři visí, na rahně mrtvé tělo čísi... a tělo to je zelené a k nepoznání změněné... Tvář siná pranic nepovídá... Tak mrtvý vidí mrtvého a nemůž’ prchnout od něho, tak bídě v tvář se dívá bída a na smutnou se dává pout, by mohla se vším utonout –! Do cizí země Tonko jede, a mořem cizím pluje též! Do dálky jakés vplouvá šedé, kde z oblohy je hrozná věž – ví bůh, čí svět – to ještě v světě – tu sprahlou poušt jen vidět v létě, tu mračen nepohnutý klid – a tam i stíny pyramid! Vše sténá, velkou vášní stůně, však rozvrat všechno rozkládá – a nadtermitů armáda vše vyžírá i v času lůně – hle, velké plochy vesmíru se bortí jako z papíru! A nad mračny zas ptáčník číhá a zas je vidět na balkon – svět celý je jak pírka tíha – a teď se houpe jako zvon...! A teď se jako hora zvedá... A teď si jako propast sedá...! A teď se šklebí do šíře... Teď je jak slunce ve škvíře...! Teď dynamitem někdo střílí –! Teď soudný den pad’ nad obzor –! Teď balvany se řítí s hor, by hloubku louže vyplnily –! Utíká život z žil i cév, vše plní kvil a jek a řev... A Tonko cítí: Konec všemu! Nevyjde slunce pro něho – pohledí ve tvář ubitému, však neprobudí mrtvého –! Pomalu krev dál z nehtů prýští, chlap stojí v slizském tratolišti... Na tváři sedí prach i sníh, jak narodil se v oblacích –! Však – jaká je to nyní země, kde vrchy k mračnům ženou se a o kus mlhy perou se –? Toť známé hory přece témě...! Toť známých hor je přece kruh –! Je Župa to a její vzduch? Hoj, Župa to! Leč rovněž – cizí! To města v moři pohřbená kol vyvstávají, v moři mizí – to pohádka je ztracená! Tam sloupů řad se z vodstev zvedá – zazáří – leč pak třikrát běda! – s rachotem padá do hlubin... A za vším onen letí stín, jenž dnes už za nic nelehne si –! Tam náměstí – tam řada vil, již do zahrad kdos postavil – leč vše to krása, která děsí: i hradby kloužou k moři níž a klesnou, jak je uvidíš..! Vše zas jak za sklem kol se děje –! Ví bůh, že chtěl bys udeřit – však tvoje bezmoc se ti směje – vše chrání jakýs obří štít, jímž jakýs duch si hraje v pěně: vše rovně zříš, pak obráceně – pak u očí, pak v obzoru – vše letí dolů, nahoru – však takovou to slávou hřímá, že vidíš zpátky sebe též jak mrtvou loď, jak sprostou veš – co očima zříš strhanýma, to dílo sice ďáblů je – však osud v něm tě lituje...! Vše bíle září, zlatem kmitá, spí pod vavříny teras běl – vše pravda jakás nezakrytá, již dosud nikdes neviděl. Chlad vodopádů kouty skrývá, v nichž kouzlo země s nebem splývá, ne vody, ale barev šum se vírem nese k nebesům, z nichž velká ruka ven se sune... Tam loďka, v níž kdos v noci plul – vše bohů krmě je i stůl a jakés velké štěstí slunné –! Vře život z břehů, hor i zmol – a ruka stříbro sype v dol..! A za závojem z drátků bílých, kde voda z hory vyvěrá – se zázrak nad zázraky vylíh’ a slavná divů nádhera:30 na skále cos jak palác stojí... jdou schody z něho ku příboji... nad schody duha květin všech – a chládek vánku na křídlech... Sloup jediný ční nad píščinou – se sloupu pták zří na moře – toť Kdos, jenž není nahoře – toť Kdos, i nad ním mračna plynou –! Toť někdo větší snad než bůh a největší z nás dobrodruh... Jak žertem z vody města rostou, jak doopravdy hoří v tmách, teď kvetou tklivou něhou prostou, teď zbohatlá je loupí vrah – ó skutečnosti, tvá kde brána je vztyčena a dochována? Což jenom živly zůstaly a v nás jen zkázy signály? Hle – Župa vstala, Župa slavná, jak žila přec všem v paměti – vyvstala z věků zajetí, tam jako báj se zvedá z dávna – tam vstala jako velký chrám – a tam jak div – ční Cavtat sám! Jsou, jsou to vskutku břehy jeho! Však jaké mocné rozlohy! V ně vloženo cos nezměnného – však, jaký obraz ubohý! I On kams do hlubin se ztrácí – jak celý svět se s Tonkem kácí, svět Jeho lodí daleký – kams v malost padá na věky –! Jen tam, kde jeskyň ukryta je v Šipunu vedouc prostory, ční postať vyšší prahory a s pomerančem sobě hraje: to – slunce hupká nebesy a Konavljan s ním hraje si! Na moři klidném bárka pluje a jak by přístav hledala... Ji zdá se Hrůza postrkuje, to není plavba pomalá! – toť plavba kruhem, kolmo, skokem, (tak mečoun hrá si před útokem) toť plavba, jaké nezřel jsem – tam pod mořem, sem nad mořem! Však na konec vše končí klidem, loď pluje jako ospalá, jak hloupou noc by přečkala... A tak se Tonko vrací k lidem: jak včera byl by lovil kdes a teď jak lov by domů vez’... Však celý přístav tichem dýchá, na břehu není človíčka... Jak tenký pramen zurčí z ticha z kláštera zbožná písnička, hlas varhan zní v to zádumčivě, i barvy svítí položivě, ulice pusty, prázdny jsou a smutny vážnou modlitbou... To za Tonka se všichni modlí v klášteře k Panně přesvaté a všecky ruce sepiaté na Srdce míří, v něž kdys vbodli své kopí ďasi zběsilí, když na kříž Syna přibili. Jen děcko jakés venku stojí a klášterních se drží stěn... snad že se dovnitř vejít bojí, když kostel už je naplněn – Zří, kterak bárka v tichu pluje, zří, kterak sem teď zaměřuje, zří celou loďky divnou pout, zří siňal podle bárky plout, zří provaz s přídi – natažený, a u stožáru chlapa zří, jenž k domácím však nepatří – teď obličej zří rozvrácený – a náhle padá do kolen: Což je to přízrak? Je to sen? Loď přistala... Toť – Tonko přeci! Ten obličej – toť Tonko sám! Však jaké s ním se dějí věci? Hle – přivázán on stojí tam! Do nebe hledí – sténá, vzdychá... Teď kněze hlas se rodí z ticha jak svatá síla potají... Hle – s Tonka pouta padají! Hlas knězův roste... Tonko chví se – Hlas knězův sílí... Tonko jde –! Kněz pěje – Tonko, kde jsi – kde? Kněz šeptá – Tonko rozhlíží se, pak rukou jede přes oči a zvolna k špici pokročí... A kostel pěje... Tonko skáče zas jednou z loďky na zemi! Je zmaten, hupká, breptá, pláče – pak zvážní, zmlkne, oněmí – A kostel slavnou hymnou hřímá... Kam s očima jdeš vyhaslýma, oj, Tonko, kam to, kam to jdeš? Co mezi nimi všemi chceš? Jde v hymny bouř jak plamen vratký, jenž zhasne každý okamžik – je doma však –! Vzdát nebi dík přec musí! Zde je! Připlul zpátky! A náhle stojí v čele všech všem na dohled i na poslech! Dav jako dvojí skála stojí, i kněz sám ční tu jako strom. Kdes, Tonko, sílu nechal svoji? Jsi vůbec ještě v těle tom? Hle, tvář je krev, krev líc je bědná, vše strašná jakás rána jedna – prst krve rampouch vybředlý, horečky v oči usedly, půl těla modrá kůže svadlá, dlaň černá barva mokvavá – toť spíš než člověk ohava, jež do modliteb lidských vpadla – a hrůza všech hrůz největší: ten hlas – už není člověčí! A přece! Vizte! Padá, volá..! A po kříži své ruce vztáh’! Tam Petrič vyskakuje z kola, by Tonka zachyt’ v mrákotách... Kněz rovněž už je podle něho, kříž nese k ústům omdlelého... Toť zázrak, Tvůj to, Paní, div! Hle, Tonko přec se vrátil živ! Otvírá oči, zvolna vstává –! Kněz křižuje ho na čele – on pláče, vzlyká nesměle, pak zvolna do chůze se dává... Jde za sluncem, jde na břeh ven – kde – jeho člun je zakotven! Jdou všichni za ním... Co to hledá? Jde do bárky – tam hledá zas... Dvé rybek ze dna loďky zvedá – toť radža, cos jak mořský ďas..! Teď provázkem je k sobě váže a na břeh jako kámen háže – vše bez výkřiku, beze slov... Je nocí tří to celý lov? Se špice provaz mrtvě visí, loď zakotvena není však! S ní prostě přistal ubožák a neuvázal ji jako kdysi –! Jej hnala as jen bouř a strach, ni siňal z vody nevytáh’..! Teď vystoup’, zvolna rybky zvedne... Jde k Petričovi, zaskučí – a Petrič hádá, chápe, zbledne... Fošinu přinést poručí... Zde jest! Sic práce stará, hrubá, však těžká, ostrá, sedmizubá – a kdo v své ruce váží ji, nebodá, ale zabíjí... A v žilách krev se zastavuje a rudý plamen v očích plá – to Pomsta zase vykřikla: Hle, sázky konec přece tu je! Hle, čest je zase v národě! A nyní vzhůru k hospodě! Což panstvo ještě neodplulo? Tam jejich loď se houpe dál –! V nich svědomí se nepohnulo? Nevědí, zázrak že se stal? Hle, Tonko – Tonko přec je tady! S ním konec hanby vší a zrady – jej nezmoh’ strach ni děs ni hlad a teď jde dílo dokonat! Hle, přes práh stoup’ a v síň se vleče..! Což – zbledli strachem šíleni? Hle, Petrič dává znamení –! Pst, ticho! Kořist neuteče už dveřmi, okny žádnými! Hle, Tonko stojí před nimi..! Jak medvěd tak se v bocích klátí... Dvé rybek jako hrozná zbraň jej stejně nesou nad závratí, jež ještě jednou padá naň – leč pak je klidno – skoro zdravo... – Kam zíráš nyní, strašná hlavo? – – V dva páry očí tajemné... Snad byly ničím beze mne... Teď po okraj se zase plní podivným vínem do zlata... – Stůj! Hadů zas to doupata! – – Tam vskutku hřbety jich se vlní! – A Tonko zírá v bílý den a mluví ničím nezmaten: – Zde jsem, jak zříte, vzácní páni, zmučený sic, však na živu a sázku držím na své dlani k vašemu jistě údivu... Jdu pro výhru si, jež mi patří ne za dvě noci, ale za tři – zde celý lov, jak sluší vám a jak jen vám ho nechávám! Sem vklad, jejž oltář dobře schová, za nějž jsem duši skoro dal! však to, co vám jsem neprodal a má snad nevylíčí slova – že zase v hlavě se mi tmí – to zaplatíte jinak mi! – – Nuž – Konavljane? Kam se díváš? – – Na kolena tvá... smíme-li... O svojí pýše zas tu zpíváš a klesají ti, příteli! – – Nu ovšem, div že všechno snesla! – – Tož tvoje síla přece klesla? – – Snad, nevím... Padla jako pták, jenž uštván vzletěl nad oblak... – A ty dvě rybky – lov tvůj celý? – – Ten moře jenom přálo mi..! – Snad ruka tvá je rozlomí, my div že bychom uviděli? – – Což myslíš, že jsem rybu vzal? – – Nu ano, proč bys neselhal? Kde parangál máš? – Vyndán stěží... – Lžeš! Kus ho nechal’s náhodě! Kde siňal? – Jeden v bárce leží... – A druhý? – S bárkou na vodě. – – A jak jsi dojel? Bez pomoci? Sám živly jel jsi, blesky nocí, či pomáhal ti někdo snad, koho tu nechceš jmenovat? – – Ty, ďáble..! – Tak jen ty mne zoveš, že já tě chytil ve tvé lži! Však ta mých očí nezamží, jak šílenstvím jich nevykloveš! Tys přišel svou si pro slávu, – nuž – podívej se k přístavu! – A všichni okny hledí k moři... Tam vidět bárku Tonkovu, kol ní se velké kruhy tvoří a letí kams až k ostrovu... Na špici provaz napíná se, u bárky siňal kolíbá se – a loďka pluje sama v dál, kde temný mrak se ukázal..! Ten mrak však – černá obluda je, před bárkou náhle vyvstává... svou hloupou přítěž poznává, – na parangálu chycena je! – do vzduchu ploutví hází ji a na padrť ji rozbijí..! ...Spí Tonko? Oči zavřeny má... Zda zřel to velké divadlo? Ví bůh, co smysly svými vnímá – cos jako křeč ho přepadlo... Zří půlnoc... bílých bohů řadu... zří holubičí zraky vzadu... zří mořský národ pod sebou... a zří i orly nad sebou... A slyší – slyší – Konavljana... – Nuž zřel jsi, več jsi nevěřil, už víš, proč krev nám teče z žil a nač nám chvilka žití přána? – A Tonko slyší jemný smích, jak ptačí tikot ve větvích. Co za sebou ten smích vše vábí, to slyší jenom šílení, do výhně za tím duše šla by na pouhé brvou znamení... Vždyť pod tím marně život zkvítá jak něžná růže nerozvitá... Zda rozkvete – kdy, jak a kde, to tady týrá nás a rve! A tak jen někdy vzpoura zbývá: otevřít rudý krve proud, v něj vnořit se a zahynout, snad za ním pro nás vše se skrývá..! – Nuž – Tonko? Hrál jsi – dohrál jsi! A – slyšels v noci? Dozrál jsi! – Zved’ zbraň, by zabil Konavljana. Byl okamžik to jediný – však do zdi letí těžká rána a za zdí – vidět hlubiny, kam zbraň jak meteor se noří... Oh – to jsou hloubky všechněch moří! – – Stůj, Tonko, zadrž v hněvu svém! Tam v nicotu se mění zem’! – Stůj, Tonko! Ten, kdo na tě kývá, toť vrah, jenž v hloubkách věčna skryt..! – – Mne pusťte! Musím za ním jít! – a v peklo padá duše živá, kde láva stříká ze štěrbin a peklem dme se země klín... Však slyš! Zní z chrámu to či z hloubi? Dvě ruce se v tom setkaly: – Blah’ ten, kdo s věčností se snoubí, ať hrůzou šílel zoufalý! Na prahu světů čekáme tě, k nám doběhni a nedáme tě! Zde teprv člověk začíná a první bije hodina!31 Pojď, Tonko – Epidauru brány tě volají – skoč rychle sem! My v lepší svět tě vynesem’! Pojď, lidský cáre, rozedraný –! Pojď, lidská duše – skoč a poď a Boha klusem doprovoď! –