JAK ČASTO...
Jak často v letní večer jasný, snivý
u potoka, nad nímž se chvějí jívy,
pod strání lesnatou, jež rozšumělá
se zhlíží v pestrých tónech v proudu celá,
jak často při poslední písni ptáka
nám ve pohledu na zem, na oblaka
se zasteskne a chcem’ do lesa zpátky,
pít ještě znovu vonný vzduch a sladký,
žalm slyšet borovic a chvění třtiny
a v ruce chytat paprsky a stíny
a zažít vše, co svítí, září, letí...
se ztopit celý v šumné moře snětí
a ještě jednou větším douškem vpíti
to velké, valné, všeobsáhlé žití.
Vždyť kdož ví, zda-li poslední to není
náš večer zde... Kdož ví, zda v stejné sněnsnění
nás zítřek skolébá? Ó sny a dumy!
14
Tak rovněž často srdce bouř když tlumí
rozvážné stáří, mladosť když je v sklonu,
nám zasteskne se po veselém honu
dnů dětství bezstarostných a her mládí.
A jako vyplašena duše pádí
v kvas života, chce užit vše a hojně,
chce trpět, válčit, chvět se nepokojně,
chce ke dnu vypit v změnách neustálých
vše, osudu co podává nám kalich,
chce ještě jednou veselit se, smáti,
chce touhou nýti, láskou chce zas pláti,
chce házet v úhly světa svoje zdraví,
chce vzdorovat, být ve všem člověk pravý,
vždyť kdož ví, zda to naposled juž není,
co v taký plamen trysklo naše snění,
snad brzy přijde smutek, mdloba, zima...
A proto duši vždycky lítosť jímá
při západě dnů krásných – jí se zdálo,
čím krasší den, že užili jsme málo.
15