JAK ČASTO...

Jaroslav Vrchlický

JAK ČASTO...
Jak často v letní večer jasný, snivý u potoka, nad nímž se chvějí jívy, pod strání lesnatou, jež rozšumělá se zhlíží v pestrých tónech v proudu celá, jak často při poslední písni ptáka nám ve pohledu na zem, na oblaka se zasteskne a chcem’ do lesa zpátky, pít ještě znovu vonný vzduch a sladký, žalm slyšet borovic a chvění třtiny a v ruce chytat paprsky a stíny a zažít vše, co svítí, září, letí... se ztopit celý v šumné moře snětí a ještě jednou větším douškem vpíti to velké, valné, všeobsáhlé žití. Vždyť kdož ví, zda-li poslední to není náš večer zde... Kdož ví, zda v stejné sněnsnění nás zítřek skolébá? Ó sny a dumy! 14 Tak rovněž často srdce bouř když tlumí rozvážné stáří, mladosť když je v sklonu, nám zasteskne se po veselém honu dnů dětství bezstarostných a her mládí. A jako vyplašena duše pádí v kvas života, chce užit vše a hojně, chce trpět, válčit, chvět se nepokojně, chce ke dnu vypit v změnách neustálých vše, osudu co podává nám kalich, chce ještě jednou veselit se, smáti, chce touhou nýti, láskou chce zas pláti, chce házet v úhly světa svoje zdraví, chce vzdorovat, být ve všem člověk pravý, vždyť kdož ví, zda to naposled juž není, co v taký plamen trysklo naše snění, snad brzy přijde smutek, mdloba, zima... A proto duši vždycky lítosť jímá při západě dnů krásných – jí se zdálo, čím krasší den, že užili jsme málo. 15