STÍN.

Jaroslav Vrchlický

STÍN.
Rok byli spolu, všecko v žití měli, co toužili a myslili a chtěli, vždy plnou číš, stůl hojný v přátel kruhu, a vozy, lázně, všecko žití k duhu, co dobře jde, co lichotí a baví. Svit štěstí líbal jejich krásné hlavy, když ve společném, smavém ve objetí k nim tulila se malá hlava třetí. Tak žili šťastně; stín však ob čas malý, jak zrcadlo když dítěte dech zkalí, jí ležel těžce na průsvitné skráni. Vše měla, každý sen a každé přání muž vyplnil jí, nač jen pomyslela, a přece vždycky zachvěla se celá, když tento stín na jejím uleh’ čílku jen okamžik, jen vteřinu, jen chvilku. 72 Proč, nevěděla, však její choť cítil, že stínem tím se zvolna v propasť řítil, že cosi láme se a bortí, puká. Ten stín – čí mohla by jej setřít ruka? 73