V SMUTNÉ CHVÍLI.

V SMUTNÉ CHVÍLI.
Vím dobře, celé žití naše jest moře těžkých snů a dum, plod štěstí když utrhnem’ plaše, že hořkne, než jej dáme k rtům; Vímvím, že jsou těžké trapné chvíle, v nichž hasne paprsk nadšení, a dlouhou cestou ku mohyle kdy cítíme své umdlení; Vímvím, že tu nelze stavět v písku a ve vln stálém příbojipříboji, že mnoho čas nám vezme v trysku a málo čím nás spokojí; Žeže zašlých trudů žluč se sbírá a hořkne na rtech poznovu, 61 a mizí klid a mizí víra a zbude jen tíž okovů; Sensen minulosti, přelud, vzchází a táhne jako příšera a z duše tvé rozbité vásy se ztrácí vůně, důvěra; Aa dechem zimní bouře chladné strom žití tak se zachvěje, že s něho radosť – listí spadne a odletí pták – naděje! To vím, neb též jsem plavcem v moři a to můj nářek nestlumí, a proto duše tvojí hoři též moje duše rozumí. Ó kterak v hloubku tvého bolu se nořím pouze tuše jej; ó dovol, ať jej nesem’ spolu! Ó jen mne k tomu požehnej! Tvé slzy, které pouze blaží, ve moje slzy, které žhnou, 62 ať splynou, jako když se sráží dešť hvězdných jisker oblohou! Chci tichý být, jen tvoji ruku chci držet v pevném stisknutí, bych cítil v těžkém srdce tluku, jak roste ti dvé perutí. Jak bolestí tvé srdce vzrůstá, a vzlétá fenix báječný, jak duše tvojí clona hustá se mění v plápol slunečný; Chcichci v chaos duše tvojí v sporu svůj úsměv pustit nadšení, jak slunce paprsk na obzoru když ztichlo živlů soptění. 63