PANTOUM.

PANTOUM.
V mém okně zimní krajina, zřím v hloubi město v mlze spat, svit červánků v šer zhasíná, sníh venku svítí – čerstvý spad’. Zřím v hloubi město v mlze spat, v mém krbu ohně rudý jas, sníh venku svítí – čerstvý spad’; sám na minulý myslím čas. V mém krbu ohně rudý jas tká květy krví zardělé; sám na minulý myslím čas, sny staré vzlétly z popele. Tká květy krví zardělé má duše, poraněný pták, 33 sny staré vzletly z popele, kdos hlínu sype na můj zrak. Má duše poraněný pták, mne střelil život lovec zlý, kdos hlínu sype na můj zrak, jsem divně dojat, cestou mdlý. MněMne střelil život lovec zlý. Zda padnu v květ či na skal štít? Jsem divně dojat, cestou mdlý, juž kleslo slunce za blankyt! Zda padnu v květ či na skal štít? Ó dlouhé, dumné večery! juž kleslo slunce za blankyt, kol táhnou stínů příšery. Ó dlouhé, dumné večery, ó lásko, hvězdo jediná! Kol táhnou stínů příšery – v mém okně zimní krajina. 34