PŘI ZÁPADU.

PŘI ZÁPADU.
Když slunce žhavá růže opadává, ó jak tu bývá smutno, smutno duši! Jak bolí západu ten lesk, ta sláva, jak srdce teskněj buší! Po stráních, řekou lístky svoje rudé ta růže slunce zapadajíc ztrácí. Jak bylo, víš, však nevíš, jak ti bude, než růže ňader, srdce, vykrvácí. Lesk poslední se ve klínu vln třese, dnu s bohem poslední a noc juž chvátá, to číš, již ruka neznámá v tmě nese, číš perlami hvězd vrchovatá. Však tyto dcery noci nenahradí dne hasnoucího žhavou růži mroucí, 16 s ní klesá v hrob vše, co jsme měli rádi, proč mohlo srdce tlouci! Díš: vzkvete zítra zase v kráse svěží a totéž, jak se nad vlnami třáslo. – Ó nikoli, to slunce kdes juž leží na klíně minulosti, zhaslo! A nové slunce v nové snahy vzplane a v nový trud a v radosť nepatrnou, cos propás’ dnes, to pro vždy, pro vždy skane a svane v stíny, jež se valem hrnou. A proto smutek vždycky duši jímá, při slunce západu jak mračno vstává: V tom hrobu dne kus tvého žití dřímá, když slunce žhavá růže opadává... 17