CHVÍLE SENTIMENTÁLNÍ.

Jaroslav Vrchlický

CHVÍLE SENTIMENTÁLNÍ.
Šla kolem tiše jako dech, jak pára, a její závoj byl jak vlečka jara. Do tmavé ulice hned záře vpadla, jak úsměv do šerých se vrásek kladla starého kostela, v kteréhož šeři na stupních blíže u kamenných dveří se třásla stará žena žebrající. Šla kolem ní a s tichou, vážnou lící v dlaň vetchou almužnu svou plaše dala a nečekajíc díků dál se brala jak duší sen, jak nápěv sladký hlavou, až zapadla kams v ulici zas tmavou a banální. Já patře za ní plaše, jsem k sobě děl: Tak zrovna štěstí naše se mihne, zmizí. Jít jsem za ní váhal, ba stařenu se obdarovat zdráhal, jež od portálu zvedla ke mně ruku. Jak ve snách šel jsem dále v města hluku. 50