IN MEMORIAM.

Jaroslav Vrchlický

IN MEMORIAM. (T. S.)
Jak malicherné vše, co člověk zmůže, o kráse naděj a sny o umění! A z všeho zbudou na rakvi dvě růže, jež svadnou dřív, než uhasne svit denní. Ó dítě, šla jsi světem, paprsk zoře a květná tříseň... Co teď v srdcích zbude? Jen odlesk, vůně, vzpomínka a hoře, zvěsť krátká, jména ohlas, věno chudé. A přece za tu krátkou žití dobu víc dobyla jsi srdcí nežli mnohý, jejž devadesát roků vleče k hrobu, jenž objal vesmír, zdeptal svět a bohy! A v srdcích těch tvá paměť bude živa, než dotlukou, než vedle tebe lehnou, 122 a než jim z ňader, kde teď láskáláska zpívá, ty bílé plameny těch růží šlehnou, Těchtěch růží, které na rakev ti kladem’, jichž vonný déšť do hrobu tobě splýval... Byl čarovný den, ve osení mladém, jež vlnilo se, vesele pták zpíval. A jeho zpěv pláč kolem hrobu dusil, až bolesť stáhla dech ve ňadrech úžeúže, a celou cestu zpět jsem myslit musil na zhaslé hvězdy a na bílé růže. 123