MEMENTO HROBŮ.

MEMENTO HROBŮ.
Kol hřbitova jsem šel, tu z hrobů nitra hlas temný slyšel jsem: Dnes nebo zítra! Krok bludný musil zastavit jsem maně, o zeď se opříti, v skráň složit dlaně. Den tichý byl, kraj slunný, v jasu, vůni se rovnal listnaté a květné tůni. Zdi hřbitovní netřesku byly plny, za nimi hrobů zelenavé vlny. Kol tymian na hrobech voněl s mátou, plál v trávě pryskyřník korunkou zlatou. A ticho sváteční, že hlasným ruchem zněl jepice let křišťálovým vzduchem. [111] V to ticho hluboké letního jitra jsem slyšel poznovu: Dnes nebo zítra! Tak jasně v hřbitovní to znělo hluši, a jako kámen kleslo to v mou duši. Ó hlase výstražný, ode dne ke dni zníš v ticho lesní i do vřavy všední! Vždy ob čas vracíš obrovskou se vlnou, kde orgie svou pozvedá číš plnou; Zníšzníš v šero chrámů i v učence kobu, do ruchu trhů zníš memento hrobů, Dodo chaty chudých útěchou a lékem a za paláců vrata hrozby jekem: Tak v zápas života, do vřavy dravé hrob slovo poslední má – a vždy pravé. 112