PŘELUDY.

PŘELUDY.
Často sál když v lesku hoří, a vše tone v světel moři, udivený zrak se noří v síně třpyt a nádheru: zlé sny v duši mou se derou, odkud lidé sílu berou v smích a lásky hříčku sterou na pokraji krateru? Věčně tatáž poesie: nahé ruce, nahé šíje, srdce, které prudčej bije v lásky sladkém záměru, květy v ňadrech, ve vrkoči, kvapíkem se rej ten točí, až mha sladká padá v oči na pokraji krateru. 152 Zázračný ten most kdo klene přes život, že zapomene člověk a se střemhlav žene v bouřném srdce úderu v nový výboj, v nové vášně, v kterých zmrhá prostopášně, lepší čásť svou zdeptá frašně na pokraji krateru?! Nezří sebe v rovnováze, neslyší vše tupé fráse, jimiž zvoní bez nesnáze v lásky sladkou ofěru holubičí sladká ústa, pod nimiž však duše pustá mdlobou zeje a v hrob vzrůstá na pokraji krateru! Prázdná slova nerozezná, jako hudba přelíbezná, sladký jak dech první března novou budí důvěru dívčí smích mu v pusté hrudi, láká, až se láska vzbudí, strach a rozpak v dálku pudí na pokraji krateru. 153 Nezří, ze všech, co jdou kolem, že jde každý se svým bolem jako stíny v lánu holém ploužíce se k večeru, nezří v čela vráskách vinu, lítosti stín k hanby stínu, kam padá jak na ruinu na pokraji krateru. Kdo ty všecky tvoří divy? Kdo ten závoj spřádá lživý, pod nímž děsná pravda civí, hadí strouc tam kučeru? Meduse kdo písek v oči nasypá, že člověk zočí květné ráje, kamo vkročí na pokraji krateru? Zisk, jenž v koutkách retů číhá, záští zmij se v oku mihá, zloba z duše pěsť svou zdvihá, nezříš faleš, příšeru? Kdo je mění v úsměv, přízeň, že duch cítí blaha trýzeň i polibků sladkou žízeň na pokraji krateru? 154 Asket darmo v hněvu reptá, blažen dále květy deptá; často mudrc sám se neptá, v jakém tady poměru klam a pravda s ním si hrají; hladce chvíle ubíhají, tváře žhnou a oči plají na pokraji krateru! Přeludy jsou ony sítě, jimiž stařec zas je dítě a se vrhá střemhlav, hbitě v žití bídu veškeru; klam a lež jsou ony skvosty, líčené jenž strojí mosty pro vteřiny plaché hosty na pokraji krateru. Boháč v zlatě, žebrák v hadru zří jen povrch, nezří k jádru, vidí luznou vlnu v ňadru, ve šíleném úvěru, přeludů jen ve náručí z lidí dvou zas život pučí, vesmírem jenž dále hlučí na pokraji krateru. 155 Zdrávas v tisíceré masce! Tebou lze jen věřit lásce, vyhráti v té žití sázce, vznést se hvězdnou nad sféru, tebou můž’ jen v lidském scestí, illuse! květ zářný vzkvésti, zázračný všech idol – štěstí na pokraji krateru! 156