PŘELUDY.
Často sál když v lesku hoří,
a vše tone v světel moři,
udivený zrak se noří
v síně třpyt a nádheru:
zlé sny v duši mou se derou,
odkud lidé sílu berou
v smích a lásky hříčku sterou
na pokraji krateru?
Věčně tatáž poesie:
nahé ruce, nahé šíje,
srdce, které prudčej bije
v lásky sladkém záměru,
květy v ňadrech, ve vrkoči,
kvapíkem se rej ten točí,
až mha sladká padá v oči
na pokraji krateru.
152
Zázračný ten most kdo klene
přes život, že zapomene
člověk a se střemhlav žene
v bouřném srdce úderu
v nový výboj, v nové vášně,
v kterých zmrhá prostopášně,
lepší čásť svou zdeptá frašně
na pokraji krateru?!
Nezří sebe v rovnováze,
neslyší vše tupé fráse,
jimiž zvoní bez nesnáze
v lásky sladkou ofěru
holubičí sladká ústa,
pod nimiž však duše pustá
mdlobou zeje a v hrob vzrůstá
na pokraji krateru!
Prázdná slova nerozezná,
jako hudba přelíbezná,
sladký jak dech první března
novou budí důvěru
dívčí smích mu v pusté hrudi,
láká, až se láska vzbudí,
strach a rozpak v dálku pudí
na pokraji krateru.
153
Nezří, ze všech, co jdou kolem,
že jde každý se svým bolem
jako stíny v lánu holém
ploužíce se k večeru,
nezří v čela vráskách vinu,
lítosti stín k hanby stínu,
kam padá jak na ruinu
na pokraji krateru.
Kdo ty všecky tvoří divy?
Kdo ten závoj spřádá lživý,
pod nímž děsná pravda civí,
hadí strouc tam kučeru?
Meduse kdo písek v oči
nasypá, že člověk zočí
květné ráje, kamo vkročí
na pokraji krateru?
Zisk, jenž v koutkách retů číhá,
záští zmij se v oku mihá,
zloba z duše pěsť svou zdvihá,
nezříš faleš, příšeru?
Kdo je mění v úsměv, přízeň,
že duch cítí blaha trýzeň
i polibků sladkou žízeň
na pokraji krateru?
154
Asket darmo v hněvu reptá,
blažen dále květy deptá;
často mudrc sám se neptá,
v jakém tady poměru
klam a pravda s ním si hrají;
hladce chvíle ubíhají,
tváře žhnou a oči plají
na pokraji krateru!
Přeludy jsou ony sítě,
jimiž stařec zas je dítě
a se vrhá střemhlav, hbitě
v žití bídu veškeru;
klam a lež jsou ony skvosty,
líčené jenž strojí mosty
pro vteřiny plaché hosty
na pokraji krateru.
Boháč v zlatě, žebrák v hadru
zří jen povrch, nezří k jádru,
vidí luznou vlnu v ňadru,
ve šíleném úvěru,
přeludů jen ve náručí
z lidí dvou zas život pučí,
vesmírem jenž dále hlučí
na pokraji krateru.
155
Zdrávas v tisíceré masce!
Tebou lze jen věřit lásce,
vyhráti v té žití sázce,
vznést se hvězdnou nad sféru,
tebou můž’ jen v lidském scestí,
illuse! květ zářný vzkvésti,
zázračný všech idol – štěstí
na pokraji krateru!
156